Život v UK, díl jedenáctý. Ztraceno v překladu, ztraceno mezi kulturami

Mám pocit, že umím anglicky docela obstojně, ale i tak tu občas narazím. Sice jsem se na škole učil britskou angličtinu, z knížek, filmů a seriálů na mě měla vliv zejména ta americká. Tak jsem tu občas za pako. A občas mám Brity za paka, protože tu jisté věci dělají opravdu podivně. A to nemluvím o jízdě vlevo.

Pár lidí tu mluví tzv. BBC English. Tedy velmi standardní angličtinou, kterou slýcháme… na BBC. To je ale naprostá menšina, většina má různé podivné přízvuky, proto se vždy ptám lidí, odkud že jsou, abych si tu jejich zprzněnou angličtinu mentálně přiřadil k regionu.

Pokud jim rozumím, jsou nejspíš z Londýna a okolí, pokud slýchám “buddy”, “cheers” a “mate” časteji než normálně, nejspíš budou odsud z východu. Pokud místo “u” říkají “o”, jsou ze severu. Pokud jim nerozumím a “u” je jediná samohláska, kterou používají, jsou to Skotové. Pokud jim nerozumím a jsou opilí a hlasití, jsou z Walesu. Pokud jim nerozumím a mluví jako by měli permanentně v puse jídlo ráčkovali, jsou to Irové. A pokud jim vůbec nerozumim, jsou hodně ze severu.

Už jsem se naučil nesmát se jejich akcentům (stejně jako se oni nesmějí tomu mému). Resp. snažím se. Stále trochu žiji v domnění, že opakovaný vtip nabírá na síle. Takže když vidím kamarádku Skotku, zvolám “u nůůůů” (tak průměrný Skot vyslovuje “oh no”). Poprvé se zasmála. Podvacáté se se mnou přestala bavit.

Některým Skotům rozumím, někteří jsou opravdu nesrozumitelní. Kolega v práci je z druhé kategorie. Když po mně něco chce na chodbě, vždy se odvolám na to, že mám spoustu práce, jestli mi může poslat e-mail. Mám tak od něj spoustu e-mailu a velmi málo osobní interakce. Výhra!

S Velšany se nebavím. Ne že bych je neměl rád, ostatně můj spolubydlící je ze severního Walesu, ale prostě mluví nějakým jiným jazykem. Což se ukázalo jako dost problematické, když jsem si sháněl povolení k práci. Je tu sice v rámci EU volný pohyb osob (sorry, Nigeli), ale i tak se musí udělat minimální zařizování přes telefon. Zavolal jsem na úřad práce a tam Velšan. Sakra, to můžu zpátky do Česka, povolení nedostanu. Začal jsem ho bombardovat náhodnými údaji. Datum narození, příjmení matky za svobodna, váha, výška a dědečkova oblíbená barva. Naštěstí mi došel kredit, hovor se ukončil a při dalším zavolání to vzala nenaplavenina. Uff.

Ze seveřanů a Velšanů si srandu nedělám, protože bych nerozuměl jejich reakci. Ostatně se s nima nerad bavím, protože vždy jen pokyvuji, ať se děje cokoliv. A doufám, že jejich monolog neskončí otázkou. V tom případně si mentálně hodím mincí a řeknu “yes” nebo “no”. I když “yes” je lepší odpověď, protože “no” bych musel obhajovat.

Říká se tomu jinak, protože se tomu říká jinak

Jasně, je tu pár věcí, které mají svůj název jen tady. Bop je taková párty na koleji, gown je ten harrypotterovský hábit, reader není čtenář, to je vysokoškolský lektor (krok nad senior lecturer, úroveň pod plným profesorem).

Pak tu máme docela obecná slova, která se prostě liší mezi zeměmi. Jsou to nevinné věci jako lift vs. elevator a podobné špeky, které jistě znáte ze školních lavic. Pak ale někdo řekne, že máte pěknou vest, což není žádná vesta, nýbrž tílko. Což je ještě to lepší označení. Může to taky nazvat wifebeater, což mezi sebou říkají spíš lads, od korektního Brita to neuslyšíte. Na slavnostní akce nenosíme tuxedo, nýbrž dinner jacket. Což je věc na delší povídání – obecně tu smokingy použijete trochu více než v Česku.

Nejprve jsem myslel, že ženy tu jsou namakané, muži říkali, jak je ta či ona dívka fit, což je ale pozitivní hodnocení vzhledu. Takže já jsem fit :-) Objedná-li si někdo po jídle pudding, nechce pudink, ale prostě dezert. A jedna věc mě mate do dneška – pissed v US angličtině je naštvaný, tady opilý. Pissed off označuje naštvání, naštěstí v obou dialektech.

Chips jsou hranolky, crisps jsou chipsy. Pie není jen dort, může to být pochoutka s masem. Public schools jsou elitní soukromé školy. Dává smysl.

Děláme tu věci jinak, protože to je tak horší

Na jízdu vlevo jsem si docela zvykl. Dokud jsem tu v Británii, tak zpravidla jedu na té správné straně a při přechodu přes silnici se podívám třikrát na obě strany, člověk nikdy neví. V Praze jsem po příletu sebevědomě sedl do auta, že to domů odřídím, stále žiji v dojmu, že jsem lepší řidič než mamka. Z Ruzyně jsem to sebevědomě vzal po levé straně, až mi mamka poklepala na rameno a velmi slušně, skoro až britsky, mě upozornila, že jedu v protisměru. Naštěstí bylo po půlnoci a já bezpečně dojel domů.

Na co jsem si nezvykl a asi nezvyknu, je mléko v čaji. Z nějakého důvodu (který vám každý Brit rád převypráví) tu mají tak silný čaj, že si ho ředí mlékem. A prý to chutná dobře. Tak proti gustu… ne vlastně, jsou prasata. Čaj je čaj, ne nějaký koktejl. V práci to vědí, tam jsem “ten, co pije čaj bez ničeho,” i tak to kolegyně občas splete a donese mi tu světlou břečku.

Poslední větší podivností jsou kohoutky. Ty v koupelně nebo kuchyni. Bývalé impérium stále používá kohoutky zvlášť pro studenou a teplou vodu. A není to jen relikt z dob dřívějších, instalují se do novostaveb, najdete je na většině míst. A i když si po chvíle fidlování nastavíte tu správnou teplotu, stejně často cítíte ty dva proudy tekoucí zvlášť. Není divu, že doby britského impéria jsou dlouho za námi.

Zatím jsem nedostal uspokojivé vysvětlení, proč že tu ty kohoutky stále používají. Vlastně se mi dostalo jen jednoho vysvětlení. “Když chceš naplnit velký kýbl, uděláš to rychlejc se dvěma kohoutkama.” Vypadá to tedy, že Angličani tu každý den plní kýble a říkají si “no ještě že mám ty dva kohoutky!”