Život v UK, díl devátý. Cykloměsto (část první)

Sedím v kavárně a z okna koukám na Emanuela, moje kolo. Přijel jsem na něm, i když venku pršelo. Pojedu na něm večer za přáteli. A ráno na trénink. A ve všední dny do práce. Zkrátka kamkoli. Žiju v cykloměstě, podíl jízdy na bicyklech je tu největší v celé zemi, necelá polovina všech výletů tu je absolvovaná na tomto zatracovaném prostředku.

Ano, jezdí se tu na kole spousta lidí. Ano, jezdíme tu celý rok. V libovolném počasí. Kamkoli. Člověk by si řekl, že člen Auto*Matu by tu učůrával radostí, ale není to tak růžové, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Rozdělím povídání o cyklistice na dva díly. Napřed popíšu svoje dopravní prostředky, poté samotný provoz.

Začalo to Natašou

Byl to můj třetí den v Británii. Potkal jsem svoje nové spolužáky a ti povídali, že si musíme rychle pořídit kola. Přece jen se tu kupují z druhé ruky a měli jsme jen pár týdnů do příjezdu bakalářů, kteří by dobré kusy vykoupili. A hlavně jsme chtěli drandit městem co nejdřív.

Ve strachu, že mi nějaké fajnové bicykly vykoupí ostatní, začal jsem odpovídat na inzeráty na internetu. Za pár hodin jsem stál před domem v západní Cambridge a čekal na Audrey, která pro mě měla kolo. Na fotce nebylo moc poznat, o co jde, vypadalo ale normálně. A taky jsem nevěděl, že majitelka je žena, její jméno na inzerátu nebylo. Vlastně zpětně nevím, proč jsem na ten inzerát odpovídal.

Přišla dívka vysoká metr padesát, kolo na ni i tak bylo dost velké. Bílé. Řidítka zahnutá. Jeden převod. Železné brzdy. Sedadlo ukrutně nízko. Růžová stuha na řidítkách. Brilliant. Usmál jsem se, zaplatil a odjel na svém novém dopravním prostředku. Dostalo své jméno. Nataša. (Na fotce po upadnutí sedla, jinak v celku.)

natasa

natasa

Bylo to úžasné kolo. Jeden převod byl tak akorát na místní pohybování, zahnutá řidítka dodala na stabilitě, stuha napomohla tomu, že nikdo neměl zájem kolo ukrást. Krom gangu desetiletých holek. Ale ty tu prý nemáme.

Železné brzdy byly taky super. Kdybyste nechápali - prostě místo kabelu byl kus železa. Nataša brzdila dobře. Teda když bylo sucho. Když pršelo/sněžilo, brzdy přestaly fungovat, což jsem vždycky zjistil na křižovatce nebo na mém oblíbeném mostě, který končí otočkou o 180 stupňů. Au.

Jak popis naznačuje, nešlo o to nejnovější kolo. Když jsem si nechal měnit duši, majitel cyklodílny byl z Nataši nadšen. Koukal na každý šroub a jeho komentář “tyhle matky se nedělaj od druhý světový,” což jsem nevěděl, zda je dobře – že to dodává historickou hodnotu – nebo jestli to bude znamenat moji brzkou smrt.

Nataša umřela letos v únoru, když jsem jel z práce domů, a najednou jsem nejel. Sedlová tyč se zlomila. Ukázalo se, že mnou povytažená tyč byla vytažená tak vysoko (byť stále pro mě dost nízko), že se na ní vytvářel přílišný tlak, a prostě se toho dne zlomila. Holt kolo bylo stavěné pro slečny vážící tolik, co já v páté třídě. Sváření rámu, který se při tom všem také trochu poničil + nová sedlová trubka – usoudil jsem, že by vyšlo na moc peněz a že je čas koupit si trochu mužnější bicykl.

Emanuel na scéně

Už dlouho jsem chtěl silniční kolo. A jeden pán tu ve městě restauruje staré silničky – přestříká rám, použije nové kabely, brzdy atd. A za pár tisíc můžete mít krásné silniční kolo. Jelikož jsem potřeboval kolo obratem, neměl jsem moc na výběr. Pán zrovna měl jen několik kusů k dispozici, většina pro mě byla moc velká nebo moc malá. Emanuel byl ideální.

emanuel

emanuel

Na Emanuelovi se jezdí suprově. Po roce a půl bylo fajn mít převody, přeci jen máme ve městě dva kopce, na každém strávíte minimálně dvacet sekund, takže podřadit se vyplatí. On jeden převod je do jisté míry výhoda, nemůže se vám rozbít přehazování a řetěz tolik nepadá. Obojí se naštěstí Emanuelovi vyhnulo, ale je to jen otázkou času. I tak si libuju, protože s převody se lépe závodí.

Už na Nataše jsem předjížděl velkou část zyklistů, na Emanuelovi si připadám jako Lance na EPO. Takže cestou do práce předjíždím slečny v sukýnkách a připadám si jako mistr světa. Řidiči ohleduplnost moc neřeší. Vidí, že máme helmu, tak stačí mě minout o pár centimetrů, hlavu si nerozbiju. U osobních aut to ještě přežiju, ale už do mě nejednou nacouvala dodávka, vytlačila mě míchačka nebo náklaďák, jednou mě málem zmáčknul autobus. Radosti.

Občas přibrzdím

Nerad na kole ztrácím čas, takže většinou jedu relativně rychle. Navíc menší diferenciál mezi vaší rychlostí a provozem okolo docela pomáhá z hlediska bezpečnosti. Co se ale týče brždění, pár věcí mě nemile překvapilo.

Nejzásadnější asi je, že velká část kol tu má brzdy naopak. Pravá je přední, což člověka nepotěší, pokud dvacet let pravou brzdí zadní kolo. Takže párkrát jsem se podíval přes řidítka, jednou jsem při tom i zkontroloval SPZ auta naproti. Už jsem se přizpůsobil, skoro.

Další problém je s omezenou funkčností brzd při dešti. A jelikož jsem v Anglii, tento problém se objevuje dost často :) Máme to z domova napřed hezky z kopce. Pod kopcem kruhový objezd. Takže si vždy ráno jedu jako král, těsně před objezdem zmáčknu obě brzdy, a nic se neděje. Sakra.

Naštěstí jsem si zvykl brzdit botama. To jsem se naučil zejména na tom mostě, který jsem popisoval výše. Nezabrždění tam znamená dost bolestivý náraz do betonu. Těžko říct, zda to je horší či lepší než vjezd do kruhového objezdu za plného provozu. Každopádně si dávam větší pozor.

Poslední problém s bržděním je, když nebrzdím kolem, nýbrž ksichtem. Jednou se mi podařilo zabrzdit takovým způsobem, že jsem opustil kolo, zabrzdil a krom jedné malinké odřeniny se nijak nezranil. Ta odřenina byl můj nos, ret a vyražený zub. Foto vkládat nebudu, ať se nelekáte, ale kdyžtak tutaj.

Bolelo.

Příště

Tolik k mé výbavě, příště se rozpovídám o tom, proč vlastně všude jezdím na kole a jak to tu funguje. Díky za čtení.