Život v UK, díl osmý. Britská zdvořilost

Asi jste už slyšeli o pověstné slušnosti Britů. Bral jsem to vždy trochu s nadsázkou, ale oni fakt takoví jsou. Jelikož se sám snažím být (na veřejnosti) slušný, jsem tu ve svém živlu, tedy skoro.

Ať se snažím sebevíc, moje slušnost je zoufale slabá v porovnání s průměrným Britem. Už jsem jednou psal o slušnosti u holiče, takové chování tu je ale všudypřítomné. Místy mi to vlastně až vadí, nerad někomu “dlužím”, ve smyslu že když je na mě někdo hodný, cítím morální povinnost mu to oplatit. A za ty dva roky jsem si vypracoval solidní deficity slušnosti.

Britové to tak ale neřeší, alespoň mám takový pocit. Je to prostě tak všudypřítomný styl chování, že to funguje podobně jako rundy na pivu, o kterých jsem psal že je nikdo příliš neřeší.

Howdy, mate

Potkáte-li muže z Anglie (teď opravdu myslím Anglii, nikoliv Británii nebo Spojené království), je slušná šance, že u něj budete “mate”. Je úplně jedno, zda jste s ním vyrůstali nebo si od něj kupujete žvýkačky v samoobsluze.

“Hello, mate. You alright, mate? Cheers, mate.” Tohle nejspíš uslyšíte při jakémkoliv nákupu. Cheers je “díky”, kdyby to nebylo jasné. To se také naučíte říkat kdykoliv a kdekoliv, psát na konce e-mailů, esemesek a Snapchatů.

Podržíte-li tedy někomu dveře, vyslechnete si “cheers, mate”, poněkud mě ale zmátlo, když mi kolega podržel dveře, já prošel a on mi poděkoval. Děje se to teď tak často, že rád chodím do dveří. Občas spěchám k otevřeným dveřím, protože vím, že budu odměněn :-)

A moje oblíbené - když do vás někdo vrazí, je to samozřejmě “sorry, mate”. Na tom by nebylo nic zvláštního. Ale ono se to stává oboustranně, tedy když do někoho vrazíte vy, dotčená osoba to vidí jako svou chybu, takže i tehdy se omluví on. Když do sebe vrazí dva Angličané, bez ohledu na vinu uslyšíte “sorry, mate” od obou.

Nejde jen o akt, ale i o úmysl. Vycházel jsem takhle z obchodu, byl jsem pár metrů od dveří, v mé trajektorii šla slečna dovnitř. Pokud by někdo nezměnil směr, narazíme do sebe za několik sekund. Ona však rychle změnila trajektorii a omluvila se, že byla mezi mnou a dveřmi. Zmateně jsem jí poděkoval za změnu směru.

Může se to ale zacyklit. Jednou jsem takhle chtěl projít uličkou v restauraci. Stejný úmysl z druhé strany měla i servírka. Stáli jsme tak každý na jednom konci, zablokování. Po třiceti sekundách a řadě awkward úsměvů nakonec ona ustoupila a prošla. Vyhrál jsem!

Doma, v práci, v restauraci

Nezáleží tolik na prostředí. Člověk by čekal, že v restauracích nebo v retailu na vás budou ochotnější, ale ono už není moc kam jít. Proto až skoro nerad chodím nakupovat oblečení, protože se na mě prodavači a prodavačky seběhnou jako hyeny (ať už mají podíl na prodeji či ne), a já vždy cítim morální povinnost si něco koupit. Mám tak doma pěknou hromádku bílých triček ze Zary, H&M, Bershky nebo Top Mana.

Jste-li tedy zvyklí na poměrně chladný přístup při nakupování, budete nejspíš (příjemně) překvapeni. A když vám milá prodavačka s úsměvem pomůže, nechte snubák v kapse, námluvy neprobíhají (nejednou jsem si dělal naděje). Podobně vám může baristka v kavárně nabídnout, že vám jídlo donese, ale není to takový ten výraz “je to moje práce, donesu vám ho”.

Přetvářka při strastech

Zatímco v Americe jsem měl pocit, že jde o všudypřítomnou přetvářku, zde mám pocit, že to Angličané hrají jen v případě, že se jim něco nelíbí, a nechtějí to na sobě projevit. I když je práce nebaví, maskují to celkem slušně.

V mé oblíbené kavárně majitelka obsluhovala podivné hosty, ochotně jim vrátila peníze, když si stěžovali na jídlo (které ale celé snědli). Když odešli, tak svou zlost ventilovala kolegyni, ale při jednání s hosty byste na ní nespokojenost nepoznali.

Podobně když v jedné restauraci u vedlejšího stolu popletli prakticky všechny objednávky, hosté se tvářili jako by to byla jejich chyba. Velmi se omlouvali, když reklamovali donesené pokrmy. Někteří začli jíst, co jim bylo doneseno, protože jim bylo hloupé si stěžovat.

Neverbálně i verbálně

Zatímco všechny “cheers”, “mate” nebo “love” jsou tak časté, že už je pomalu ani nevnímáte, občas se rozjíždí krátká diskuse. Očividně je neslušné být v blízkosti jiné osoby a být zticha.

Takže když jsem u pisoáru stál vedle postaršího pána z Cornwallu, otočil se na mě a povídá “venku je sychravo, co?” Ano, je, jsme v Anglii! Podobně tomu bylo, když jsem si v kolárně v práci nandaval bundu vedle kolegy, se kterým jsem se v životě nebavil. “It’s windy out there, eh?” Jo, stromy mají kmeny vodorovně, takže úplně nevím, jak ti na to odpovědět.

Když jsem na svoje narozeniny napekl sušenky pro všechny kolegy, přišlo mi pár “cheers, mate” emailů a pak jeden od našeho administrátora, pána před důchodem, takového hodného dědečka. (A ano, jezdí do práce na kole.)

Když jsem před Vánoci (dobře, bylo září) nakupoval ingredience na cukroví, u pokladny se mě slečna ptala, co peču. Tak jsem dlouze vysvětloval vanilkové rohlíčky.

Nakažlivé

Neříkám, že všichni se takto chovají, ale drtivá většina místních takto opravdu reaguje. A přidává se i naplavenina, tedy přistěhovalci. Někteří noví budou nevlídní, ale dlouhodobě žijící cizinci začnou dříve nebo později chrlit cheers, mate a úsměvy.

I já se tu přízpůsobuji. Mojí nejnovější oblíbené slovo je “brilliant”. Vše je brilliant. Je jedno, zda mě to nesmírně těší nebo jen mírně povzbudí. Když mi kolegyně donese sklenici vody, je to brilliant, cheers (ona můj mate není). Když mi kolega něco pošle pozdě, je to samozřejmě brilliant, protože jsem to konečně dostal, i když z toho nejsem dvakrát nadšen.

Takže cheer up, mates, trochu pozitivity do života.