Život v UK, díl šestý. Ze študáka zaměstnancem

Cambridge je typické univerzitní město. Krom té známé univerzity tu máme i jednu… méně známou, takže počet studentů se zde počítá na desetitisíce. Ve stotisícovém městě tu tak nejsou příliš naředění. Jak reaguje město na všudypřítomné aktovkáře?

Město ve městě

Student na měšťáky ani vlastně nemusí narazit. Knihovnu, bar, sportoviště, kantýnu i posilovnu má na koleji (ano, tak by se dal popsat můj tehdejší život). A kdyby si jó chtěl vařit, může si jídlo nechat dovézt, případně si zajet do supermarketu a přes samoobslužnou pokladnu zaplatit.

Přijde-li vám to nespolečenské, tak nezapomínejte, že tu máme přes 30 kolejí, takže když vás omrzí váš bar, můžete za přáteli z jiné koleje. Sporty hrajete s kamarády z koleje, proti dalším kolejím a nebo proti plebsu z Oxfordu.

Ostatně sám si nepamatuju moc interakce s městskými během mých studií. Občas jsme zašli do místní hospůdky, když jsme chtěli změnit prostředí, sem tam jsem píchnul, takže jsem musel prohodit slovo dvě s mechanikem.1 I když tedy typickou anglickou interakci “Venku prší, co?” - “Jo, prší.” za nějak hodnotnou nepovažuji.

Študáci v cestě

Když studenti nepotkávají městské, funguje to logicky i naopak. Resp. komunikuje se neverbálně. Student zpravidla spěchá na kole. Z tréninku na přednášku. Z přednášky na trénink. Z přednášky na jídlo. Z jídla na přednášku. Spěchá, protože tak to tu funguje. A na kole, protože to jinak nejde. O tom příště.

Pro městské jsou studenti ta havěť, co se jim plete pod kola. A ani po studiích se tábory nespřátelí, protože tu na maloměstě málokterý student zůstane. A jelikož i málokdo je odtud, stává se Cambridge jen takovým průchozím místem. Přijet, pár let odsedět v knihovně, odjet. (Zní to možná smutně, ale ono to… vlastně je docela smutné.)

Je tu také velká fluktulace během roku. V létě odjedou prakticky všichni bakaláři a magistři, zůstane pár doktorandů, na Vánoce odjedou všichni krom Novozélanďanů. My pracující to vítáme – o kamarády nepřicházíme a lépe se nám parkují kola u supermarketu :-)

Olej a voda… a další olej

Studenti, přezdívaní gowns (což je název hábitu z minulého dílu), tvoří zhruba třetinu místních, towns, tedy běžných místních obyvatel, je zhruba polovina, a pak tu je ještě jedna skupina, tzv. professionals, tedy zaměstnanci ve specifických oborech z oblasti (bio)technologií, financí, engineeringu apod.

Poslední skupina je zajímavá. Měl jsem celý svůj studentský rok pocit, že tu panuje gown/town rozdělení, ale mezi town a professionals panuje podobná nevraživnost jako u první dvojice. Někomu může towns/professionals přijít jako umělé rozdělení, ale opravdu to tu tak funguje.

Zatímco towns vyrůstali zde či v okolí, případně se přiženili/přivdaly, professionals sem přijeli za prací. A jelikož místní Science Park a Business Park, tedy specifické komplexy pro tyto zpravidla nadnárodní firmy tebo tech startupy, jsou na samém severu města, často se professionals do života towns moc nemíchají.

Tato professional stránka Cambridge je tak další město ve městě, několik gigantů (např. ARM, Mathworks nebo Microsoft Research) a spoustou menších menších firem a startupů. Spoustě oborů se daří díky spolupráci s univerzitou, některé společnosti vznikají jako spinoffy z univerzitních laboratoří. Ze startupů tu byl jednu dobu i český Apiary.

Čas opustit kolej

Na konci loňského léta jsem jel do Prahy značně nervózní. Školu jsem skončil v červenci, ale do práce nastupoval až v září. Nepodařilo se mi sehnat ubytování takhle dopředu, nájmy se tu řeší na poslední chvíli. A pokud vlastníkům domů píšete zprávy typu “Ahoj, jsem z východní Evropy, rád bych si pronajal pokoj, ale nejsem v Anglii. Přijedu a potřebuju místo,” tak jsem se mnohdy ani nedivil, že mi neodpověděli.

Zkusil jsem to i na koleji, která je v září vždy prázdná. Že bych tam ještě pár týdnů po příjezdu bydlel, než si najdu vlastní místo. Velmi nepříjemná paní mi řekla, že kolej bude plná. Lež jak věž. Druhá paní z koleje mi o pár týdnů později nabídla super levné ubytování, to už jsem ale měl domluvený a zaplacený pokoj na samém okraji města. Na zabití. Ale stres skončil.

Realitní trh je tu obecně docela šílený. Asi čtete zprávy, jak v Londýně rostou ceny nemovitostí procentuelně ve dvou cifrách. V Cambridge to je dost podobné, my tu ale nemáme Londýnské platy. Pronajmout klasický dvojpokojový byt vás vyjde na £1000 měsíčně. Bytů je tu ale naprosté minimum, celé město jsou řadovky (když pomineme koleje). Klasické viktoriánské budovy, na energetickou efektivitu tu nikdo nehraje, hlavně že to je pěkné a cihlové. Spousta mladých tedy pronajímá pokoj v domě, případně jako skupina celý dům. To vyjde na £400-600 za měsíc, záleží na vzdálenosti od centra, vybavenosti nebo náladě majitele. A pokud chcete dům koupit, připravte si 10-15 milionů korun. (A ne, nejsme v Londýně.)

Jelikož prakticky celé centrum vlastní univerzita nebo koleje, člověk spíš vybírá, která prdel lokalita je nejméně špatná. Já bydlel v rezidenční oblasti na jihovýchodě, což byl docela boj při dojíždění na veslování v sobotu v sedm ráno, teď bydlím u řeky na severu, takže to je boj jen každý den cestou do práce, když jsem v hledáčku dodávek na hlavní silnici.

Musel jsem také změnit praktiky. Chodím méně do kolejních barů, posilovnu jsem si našel mimo, vesluju za městský klub a přestal jsem si sám stříhat vlasy. Občas mi totiž ujela ruka a šel místy trochu víc nakrátko, než jsem původně plánoval. Na koleji bylo přijatelné, když jsem vypadal jako pako, na pracovní schůzku ale nemůžu jít takto:

vlasy

vlasy

Trochu mi to chybí. Ukrást Půjčit si strojek od kamaráda, rychle oholit hlavu, zdarma, hotovo. Člověk ušetřil čas i peníze. Teď chodím do pochybných kadeřnictví, tedy do těch méně pochybných. Jednou jsem viděl hlavního kadeřníka v sobotu v poledne pít pivo přímo v salonu, protože neměl zákazníky. Tam tedy nechodím. Ať už jdu kamkoliv, platí zde jedno železné anglické pravidlo. Je jedno jak moc nesnášíte svůj nový účes. Pochválíte kadeřníka, dáte mu spropitné a usmějete se. Už jsem to udělal mnohokrát, a zatím mě ani jednou neostříhali tak dobře jako v Praze za 89 korun. Tady s úsměvem odevzdávám £15. A za pár týdnů se vrátím. S úsměvem.

Full member of society

Jelikož mám stále spoustu přátel ze studentských dob, sem tam se s nimi sejdu. Když mě představují svým přátelům, často mě uvádí jako “This is Ondřej, he’s a proper member of society, he pays taxes and all.” Jako takový exponát v muzeu. Potkávám totiž spoustu doktorandů, kterým táhne na třicet, ale nikdy vlastně nebyli mimo akademii. Žijí ze doktorandských stipendií, trochy peněz za vedení seminářů, extra grantů, ale zase jsou často otroky svých vedoucích. Ale taky si často vybírají konference podle lokality a pak mi posílají fotky z Řecka, Itálie nebo Kalifornie. Je to tedy zajímavý střet světů a pokaždé vedeme debaty o způsobu života a jak to komu vyhovuje.

Závěr

Z rozdělení města si vybírám od každého trochu. V práci jsem s profesionály, vesluji s townies a profesionály, o víkendu chodím na kafe pokecat kamarády z koleje. A vždy měním tvář – před townies nadávám na ty hrozné studenty, před studenty si dělám srandu z townies a před profesionály si dělám srandu ze všech ostatních. Každému je jasné, že hraji na všechny strany, i tak je to sranda.


  1. Až uvidíte Natašu, moje první britské kolo, tak pochopíte, proč jsem si duši neměnil sám.