Život v UK, díl čtvrtý. Zkoušky

Je to takové nepříjemné, když víte, že máte osm zkoušek v rozpětí několika týdnů a hotovo. A pokud se vám něco nepovede, tak smůla, žádné opakování, reparáty nebo tak. Když to o chlup neuděláte, tak vás přizvou na ústní zkoušku, ale v porovnání s Českem se tu s námi opravdu nemazlili.

(Co se týče zkoušek, liší se zvyky různě v Británii, já tu budu popisovat jen moje zkušenosti, neměly by se ale dramaticky lišit od těch z ostatních škol.)

V Praze jsme měli na každou zkoušku tři pokusy a kdykoliv se nějaký z učitelů snažil nacpat termíny příliš blízko sobě, zvedla se vlna nevole. Studenti chtěli mít možnost opakovat. A kdyby byli echt nepracovití, mohli předmět opakovat následující rok, opět se třemi pokusy. Šest pokusů.

Proto mě místní tradice trochu vyděsila. Nemám tendenci panikařit u zkoušek, protože (byť jsem to nepotřeboval) tam vždy byla šance opravy. Ale tady byla panika naprosto na místě a několikrát nastala. U dvou zkoušek jsem řešil úlohy, které jsem v životě neviděl a jednu písemku jsem psal předávkován nechutnou medicínou. Ale postupně.

Mírně se to liší podle typu studia a oboru, ale vesměs tu jsou tři trimestry s tím, že během toho třetího se neučí. Máme tedy dva trimestry, každý má 8.5 týdne. To máte 17 týdnů výuky. Za rok. Takže je jasné, že velká část každého oboru je velká spousta samostudia. Další nezvyk, protože v Praze jsme sice měli více přednášek, ale zase nás nezkoušeli z věcí, které nám nebyly řečeny na hodině.1

Máme tedy říjen a listopad přednášek, pak volno do půlky ledna, přednášky do půlky března a padla. Zpravidla ~18 hodin přednášek na předmět. A semináře jen pro několik málo předmětů. Člověk je tak nucen proměnit se ve velmi asociálního tvora, který se pomalu plouží mezi pokojem, jídelnou a knihovnou.

Druhý domov

Jelikož jsem na pokoji měl příliš mnoho distraktorů, naučil jsem se rychle studovat v knihovně s velmi striktním režimem. V 9 ráno jako hodinky u stolu, ve 12 oběd, v jednu zpět a mezi osmou a devátou večer padla. Večer se učit neumím, tak jsem si maximálně četl… učebnici :) Jelikož bylo to jaro celkem horko, občas jsem to proložil hodinkou tenisu či výklusem před obědem, ale jinak opravdu takto.

knihovna

knihovna

Jelikož je knihovna populární místo na koleji, může se rychle zaplnit. Proto si můžeme stoly rezervovat na 12 hodin. Proto jsem odcházel kolem deváté večerní a přicházel před devátou. Knihovnice byla přísná a stůl vám sklidila, když jste překročili limit.

Měli jsme všude různé cedulky, že si na stolech nemáme nechávat moc věcí. Inu, úplně jsem to nedodržoval. Postupně jsem se do knihovny prakticky přestěhoval. Měl jsem tam vše potřebné k životu krom sprchy a postele. Knihovnice to tolerovala, protože jsem jí občas nabídnul sušenku. Člověk v tom musí umět chodit :-)

stul

stul

Na stole (a na zemi) mám tedy všechny poznámky k předmětům, které zrovna řeším (což časem byly všechny). Vodu, mentolky, deodorant, krém na ruce, sešívačku a milion tužek. Ty žaluzie nijak neindikují čas. Měl jsem je zatažené několik měsíců v kuse, protože jsem neměl nechtěl vidět ven. Akorát bych koukal na prezidentovu kočku (měl jsem “výhled” do zahrady). Takhle jsem cokoliv mimo knihovnu úspěšně odblokoval. A zároveň nebyl oslněn slunkem ráno. Win.

Nebyl jsem zdaleka nejpilnější student. Když jsem odcházel, někteří se teprve rozehřívali, medici trávili v knihovně celé noci (doslova). Jeden můj oblíbený inženýr za mnou si občas trochu zdřímnul. Já spát nemohl, měl jsem v sobě kafeinu víc než bankéř v City.

zaspal

zaspal

Jednou z nepříjemností byl fakt, že nebylo úplně jasné, co se mám učit. Nejen že se mohou zeptat na úplně cokoliv, ale občas si dali načas s tím, aby nám vůbec dali seznam četby. Na jeden předmět jsme měli přečíst 20 paperů, ale neřekli nám jaké. Zkouška se blížila, tak jsem začal číst nějaké náhodné z přednášek. Ani jeden v seznamu četby nakonec nebyl, takže jsem četl cca 200 stran zbytečně. Seznam jsme dostali pouhý měsíc do zkoušky. To byl nejvyšší čas na opáčko, nebyl čas číst. Stres eskaloval.

Zkoušky jsou tu

Po měsících to přišlo, zkoušky. Den před první zkouškou jsem se rozhodl vyřešit 10 let starou písemku z toho předmětu, protože tam byla úloha, kterou jsem nikdy nikde neviděl (a měli jsme vzorové řešení). Pak jsme velmi podobnou měli druhý den v písemce. Sebevědomě jsem ji vyřešil dle indícií tehdejšího učitele. Byl jsem jediný z ročníku, kdo to řešil takto a podle výsledku té zkoušky to nebyl správný postup. I když tehdy byl. Co naděláte.

Na druhou zkoušku jsem se probudil a nemohl jsem vstát. Fyzicky to nešlo. Jsem až překvapivě zdravý, poslední čtyři roky gymplu jsem chyběl dohromady (!) den a půl (den nemoc, půl dne autoškola). Jsem zpravidla nemocný jeden den v roce. Tohle byl ten den. V panice jsem zavolal spolužákovi, jestli nemá nějaké léky. Dal mi Beechams, místní všelék. Do zkoušky hodina, kopnul jsem do sebe celou lahvičku. Bylo mi dobře. Pak jsem zjistil proč. Medicína v sobě měla 19 % etanolu.

Na zkoušku, na kterou jsem měl číst těch 20 paperů, jsem byl velmi dobře připraven. Zeptali se na jeden. JEDEN. Jeden paper. Měl jsem vražedné tendence, ale jakožto východoevropan jsem nechtěl moc šponovat místní protiimigrantské nálady.

Zbytek zkoušek jsem nějak dopsal a… čekal. Trvalo měsíc, než jsme dostali výsledky. S úsměvem jsem vzpomínal na Prahu, kde byli všichni nabroušení, když opravování písemek trvalo víc než pár dní.

Čas jsem si krátil další prací, prací na zbylých 20 % mé závěrečné známky.

Dizertace

Součástí mé evaluace byla i magisterská diplomka, která, na rozdíl od Česka, měla horní hranici délky. Musela být pod deset tisíc slov. Nepsanou minimální hranici měla, ale když by někdo napsal něco geniálního na tři tisíce slov, asi by to vzali.

Jelikož na práci nebylo tolik času - zkoušky jsme končili na začátku června, dizertace měla deadline na konci července - nebyly na ní takové nároky jako na mém předchozím působišti. Dělal jsem takovou teoreticko-empirickou práci na pomezí ekonomické teorie a behaviorální ekonomie, s lit review, shromáždění stylizovaných faktů, trochu empirie nad novými daty, nějaká matematická teorie. Takový mišmaš všeho možného. A samozřejmě krásně znějící téma – Level-k Thinking in Beauty Contest Games.

To vše jsem zpracovával opět v knihovně (dal jsem si po zkouškách jeden den volno, abych se trochu vzpamatoval). Tentokrát jsem se přestěhoval do skoro prázdné budovy, protože všichni už měli hotovo, jen ekonomové psali dizertace. Také začalo nesmírně horké léto a jelikož knihovna byl takový skleník, bylo uvnitř větší horko než venku. Nashromáždil jsem tedy všechny větráky a nesměroval je na sebe.

Naštěstí moje pracovní morálka byla dost jiná, protože jsem dělal na počítači. Začínal jsem kolem jedenácté dopoledne a končil mezi druhou a třetí ranní. To bylo naprosto ideální, protože v 11 večer přestaly všechny notifikace a zároveň bylo příjemné chladno. Moje kamarádka, taktéž píšící diplomku, si ráda zdřímla po obědě, na to jsem si už zvykl.

Irina

Irina

Po měsíci jsem měl dost napsáno, zároveň začal Wimbledon, takže jsem multitaskoval. Na televizi hlavní dvorec, na počítači nějaký zápas s Čechy a na klíně vytištěná diplomka, kterou jsem proofreadoval a jinak upravoval. Ideální po obědě. Podobně jsem zvolnil i o několik týdnů později u Tour de France. Fajn pracovní léto.

Wimbledon

Wimbledon

Jdeme do finiše

Při dopisování diplomky jsem už znal svoje známky z písemek, takže jsem mohl trochu zvolnit, protože jsem věděl, že moje práce nemusí být úžasná. To štěstí pár mých kamarádů nemělo, museli jet do poslední minuty. Někteří spali v knihovně, protože celý červen slavili/jeli na dovolenou. Inu, jiné návyky.

Možná vám stále nedochází, proč lidé jedou jak šrouby, když vlastně dostanou všichni ten stejný papír. Budu se tomu věnovat později, ale v Anglii jaksi záleží na známkách. Něco nepochopitelného pro ty, kteří na šestý pokus získávají s odřenýma ušima trojky, ale v City i jinde se ptají na průměr naprosto vždy, většinou chtěji druhý nejvyšší možný bracket (tedy ten hned pod vyznamenáním), občas to musí být Oxbridge. Ale o tom zase jindy.


  1. Tímto bych rád pozdravil jednoho pána doktoranda, který mě u zkoušky vykoupal na něčem, co jsme nikdy neprobírali. A moc dobře při tom věděl, že mě vzali na Cambridge pod podmínkou dobrých známek (den před tím jsme se o tom bavili). Necuknul, usmál se a poslal mě domů s dvojkou :-)