Život v UK, díl třetí. Škola

Po pár dnech jsem zvládl vše důležité. Zabydlel jsem se na koleji. Obhlédnul jsem okolí. Koupil si kolo. Vysvětlil všem, že Česko není Československo. Začal se přizpůsobovat britské angličtině. Nakoupil čaj. Byl čas zavítat do školy.

Trochu jsem se bál, že když bydlím v zapadlé části města, tak budu dojíždět na přednášky daleko. Naštěstí náš department byl v podobné díře, takže jsem mohl v klidu do školy chodit. Jak mi ale kamarád (který zde studoval rok přede mnou) řekl “když budeš dojíždět na kole, můžeš o 3 minuty dýl spát.” Dojížděl jsem tedy na kole.

Z hlediska zázemí se místní škola zas tolik neliší od jiných institucí. Máme tu přednáškové sály, malé účebny na cvičení a semináře. Ale výuka tu probíhá naprosto stejně jako doma - kantor promlouvá ke stovce studentů, ti si zapisují do jeho slajdů či skript, diskuse se nekoná. Semináře vedou nepřipravení doktorandi, naštěstí jsme měli seminářů tak zoufale málo, že mi to ani tak nevadilo. To jen abych trochu kontrastoval to adorované západní školství.

Na jednu věc jsem ale zapomněl. Knihovna. Každý department má vlastní knihovnu. Ono vlastní knihovnu tu má skoro každý, ve městě jich je přes 130. A ta hlavní univerzitní je úžasná, je to také jedna z britských archivních knihoven, tedy všechny tištěné věci za posledních x let tam najdete. And then some. Jednou jsem potřeboval nějaká česká meziválečná ekonomická data, tak jsem ze srandy hledal v katalogu a ano, měli několik relevantních knížek.

Zpět ke škole. Prvních pár týdnů bylo celkem v pořádku, šlo o rychlé opáčko matematiky, statistiky a ekonometrie. Jelikož jsem měl z Prahy celkem slušné vzdělání v těchto oborech, nebylo tam moc překvapení pro mě. Když se mě spolužák zeptal co je to uzávěr množiny nebo na nějaký triviální důkaz, bylo to celkem uklidňující.

Ono to ostatně ukazuje na takové rozdělení místních studentů na dvě skupiny. Trochu zjednodušuji, ale není to tak vzdálené od reality nejen v ekonomii. Je tu skupina, mírná menšina, velmi chytrých lidí, s kterými jsem se občas bál bavit, abych si nepřipadal hloupě. A pak skupina velmi normálních lidí, kteří nebyli nějak extra chytří (takže jsme byli na jedné vlně), ale holt se dobře učili. A všichni měli jedno společné - všichni lhali ohledně úrovně své připravenosti. Pokud vám kdokoliv tvrdil, že není připraven, že něco neumí, že z něčeho propadne, nikdy to tak nebylo. Nikdy.

Pro mě koncept připravenosti byl trochu tajemný. Z Česka jsem zvyklý, že když znám látku, dostanu dobrou známku, tady to tak úplně nefunguje. V písemkách byly úlohy, které jsem v životě neviděl, a musel jsem aplikovat principy a znalosti (i z vícero předmětů naráz), abych je vyřešil. Takže i když jsem znal nějakou tematiku i pozpátku, mohl jsem u zkoušky propadnout.

A nejhorší na tom studiu je, že nemáte moc pokusů vyzkoušet si svoje znalosti. Zkoušky jsou všechny na konci roku a tak rychle za sebou, že se mezi nimi nemůžete moc učit. Máte tedy v hlavě osm předmětů (a obrys dizertace) a jeden pokus na každou zkoušku. Jeden. Pro srovnání, v Praze jsem měl šest pokusů během dvou let a studenti velmi silně bojovali za možnost mít možnost dostatečně se připravit na každý ze tří pokusů.

Tady nejen že je jen jeden pokus, ale jako nový student ani nemáte moc představu o tom, jak se písemky známkují. Naštěstí jsme měli mock exams v lednu, tedy zkoušky nanečisto z několika předmětů. Jako výsledek jsme každý dostali jedno číslo za každou zkoušku. Člověk může propadnout z jednoho či více předmětů, ale musí mít průměr nad 60. To nezní jako moc, ale místní známkování je trochu jiné než u nás.

Například moje znalost mikroekonomie v mock exams byla ohodnocena 74 body, což se může zdát jako málo, ale je to ve skutečnosti bod pod vyznamenáním. Ono se tu totiž moc nad 80 nedává, to byste museli do odpovědí opsat knihu. A největší ironií je, že mikro se mi moc nepovedlo, takže netuším, proč jsem byl takto ohodnocen. Naopak ekonometrii jsem zvládnul skvěle, a dostal jsem 62.

Osobní oznámkování jsme nedostali, ale měli jsme feedback od učitelů na celý náš ročník. Slova typu “some students shouldn’t be here” zazněla více než jednou. A když vám ruský přednášející z ekonometrie, který krom doktorátu v matematice z Moskvy ještě pro sichr dostal PhD z Harvardu v ekonomii, řekne, že nějaká úloha byla triviální a vyžadovala jen tři strany výpočtů, posouvá to trochu tu hranici hodnocení.

Největší překvapení pro mě byly nevyřčené požadavky. V jedné úloze v makroekonomii bylo “Dokažte vztah XYZ”. Tak jsem ho dokázal. Přednášející nám pak sdělila, že pokud jsme chtěli více jak 60 bodů, museli jsme dokázat i všechny návazné teorémy. Je úplně jedno, že se na to ani náznakem neptali.

Podobně jsem se ptal na ekonometrii, zda budeme zkoušeni z jednoho typu úloh, který jsme moc neprobírali, ale v předchozích písemkách se objevil. Alexei prohlásil, že jistě že ne, že to je beyond the scope of the course. Pak se pozastavil a dodal “ale když to někdo vyřeší, tak holt budu známkovat podle něj”. Takže když se známkuje takto relativně (byť to, pokud dobře vím, není povolené), je to trochu jiné, než když se známkuje relativně v Praze, kde polovině ročníku stačí trojka s odřenýma ušima.

Takže s takovými obavami jsem šel do přípravy na zkoušky. Příště o závěrečných testech, dizertaci nebo knihovnách.