Pikettyho Kapitál v 21. století nadchne i pobouří

Pikettyho netřeba nějak dlouze představovat. Svojí rozsáhlou knihou docela rozvířil ekonomické vody, a rychle se dostal do povědomí i širší veřejnosti. Problémem je, že čím víc laické médium, tím víc se jeho práce deformuje, a čtenář dostává zkreslený pohled na věc. Když do toho přimícháte různá ad hominem (autor knihy je levicově smýšlející), je zaděláno na průšvih. Pokusím se to napravit.

tl;dr: Piketty má sice dost levicové názory, ale většina knihy je pozitivní (v ekonomickém slova smyslu), nikoliv normativní. Pracuje s daty, ukazuje nesmírně dlouhé časové řady a snaží se z nich dovodit důvody jejich vývoje. Na základě důkazů tak komentuje Marxe nebo Kuznetse. Jen velmi málo se věnuje projekcím do zbytku 21. století, drtivá většina textu je práce s historickými daty. Poslední pětina knihy jsou policy doporučení na základě této analýzy. Piketty prakticky nepřipouští jiná řešení než ta jeho, což dost kazí dojem z knihy. Jak moc byl pozitivní ve zbytku knihy, tady se normativně vyřádil. Přes to všechno: Ať jste komunista, liberál, zelenej, hnědej nebo pirát, knížku můžu vřele doporučit. Zejména pokud ji přestanete číst před poslední kapitolou.

Od mainstreamu k nedoceněné práci s daty

Piketty hned po dokončení doktorátu, stále velice mladý (22), získal nabídku, která se dnes neodmítá - post na MIT. Spolu s Harvardem jde o zdaleka nejprestižnější ekonomický department na světě. Piketty, byť nabídku přijal, se zanedlouho vrátil do rodné Francie.

I did not find the work of US economists entirely convincing. To be sure, they were all very intelligent, and I still have many friends from that period of my life. But something strange happened: I was only too aware of the fact that I knew nothing at all about the world’s economic problems. My thesis consisted of several relatively abstract mathematical theorems. Yet the profession liked my work.

Poukazuje na fakt, který dnes velice intenzivně řeší především britští studenti ekonomie (např. tady).

I quickly realized that there had been no significant effort to collect historical data on the dynamics of inequality since Kuznets, yet the profession continued to churn out purely theoretical results without even knowing what facts needed to be explained. And it expected me to do the same. When I returned to France, I set out to collect the missing data.

Kniha je tak založená na jeho dlouhodobé práci s daty, které Piketty sbírá z archivů a snaží se pospojovat a “zrobustnět”. Jak se mu to daří?

Od Marxe po dnešek

Už název provokativně nabízí spojení s opus magnum Karla Marxe. Piketty rozebírá nejen jeho myšlenky, ale i ostatních ekonomů téhle doby. A kritikou nešetří, je ale podložená.

Like his predecessors, Marx totally neglected the possibility of durable technological progress and steadily increasing productivity, which is a force that can to some extent serve as a counterweight to the process of accumulation and concentration of private capital.

Centrálním argumentem při porovnání s předešlými publikacemi je poukázání na to, že šlo z velké části o ideologická díla, která nebyla podložena daty.

[Marx] probably suffered as well from having decided on his conclusions in 1848, before embarking on the research needed to justify them. […] Malthus, Ricardo, Marx, and many others had been talking about inequalities for decades without citing any sources whatsoever or any methods for comparing one era with another or deciding between competing hypotheses. Now, for the first time, objective data were available.

Piketty se to snaží změnit a pečlivě probírá takové časové řady, které jsme dosud neměli k dispozici. Více k tomu níže.

Stěžejní ideje

Hlavní ideu zmiňuje autor hned v úvodu > When the rate of return on capital exceeds the rate of growth of output and income, as it did in the nineteenth century and seems quite likely to do again in the twenty-first, capitalism automatically generates arbitrary and unsustainable inequalities that radically undermine the meritocratic values on which democratic societies are based.

Argumentuje, že pokud je návratnost na kapitál (r) vyšší než růst ekonomiky (g), dochází k akumulaci jmění u bohaté vrstvy, ze které se postupně stávají rentiéři. Díky nízkému růstu v 19. století, ale vysoké návratnosti na majetek, podle autora docházelo k extrémním nerovnostem, a jelikož nyní se očekává doba relativně nízkého růstu, můžeme čekat opakující se historii. Není to ale žádný defekt tržních ekonomik, ale přirozený směr:

To recapitulate: the fundamental force for divergence, which I have emphasized throughout this book, can be summed up in the inequality r > g, which has nothing to do with market imperfections and will not disappear as markets become freer and more competitive.

Proto se autor vrací do 19. století a pečlivě analyzuje francouzskou Belle Époque i stejné období v Británii. Dobu nesmírné koncentrace kapitálu v úzké skupině obyvatel, která nežije z plodů práce, ale z rentiérství, jelikož vlastní dostatek (tehdy zejm. fyzického) kapitálu.

Na spoustě dat ukazuje U-shaped rozdělení nerovnosti v čase, kdy pokles nastal, v období 1914-1945, tedy období světových válek a velké deprese.

The war reset all counters to zero, or close to zero, and inevitably resulted in a rejuvenation of wealth. In this respect, it was indeed the two world wars that wiped the slate clean in the twentieth century and created the illusion that capitalism had been overcome.

Kritizuje tak Kuznetsovu atribuci těchto změn kapitalismu. Piketty tvrdí, zejména pohledem na data k hornímu centilu, že právě války ve 20. století můžou za snížení nerovností ve společnosti, jelikož došlo k destrukci velké části kapitálu, ze kterého rentiéři žili.

Za největší přínos pro mě považuju dekompozici příjmů nejen dnes, ale v celé nedávné historii. Piketty velice podrobně popisuje, jak je to s příjmy z práce, z fyzického i finančního kapitálu, dědictví, dárků před smrtí (či investic do potomků) a dalších mnoha zdrojů. A není to odfláknuté, jde o opravdu detailní popis a rozpitvání každého zdroje. Řeší například vývoj dědictví po druhé světové válce podle dekád, vlivy primogenitury, jmění v době smrti v poměru k průměrnému bohatství, … Věnuje se tak např. i Modiglianiho life-cycle teorii, že akumulujeme jmění, abychom jej využili v důchodu a zemřeli s nulou (a v datech potvrzení Piketty nevidí).

Většinu těchto metrik dále řeší v rámci společnosti, tedy např. jak se liší labour income u horního decilu od zbytku společnosti. Člověk pak vidí značné rozdíly ve vývoji jmění různých sociálních skupin.

Ačkoliv toto jsou hlavní ideje, kniha se věnuje spoustě dalších témat, které zde nebudu vypisovat.

Distribuce a robustnost, ne koeficienty

Nosnou datovou strukturou jsou distribuce, rozdělení dat. Piketty se neopírá o indexy nerovnosti, jakým je např. Gini. U většiny metrik se snaží sestrojit rozdělení dané veličiny.

The statistical measures of income inequality that one finds in the writings of economists as well as in public debate are all too often synthetic indices, such as the Gini coefficient, which mix very different things, such as inequality with respect to labor and capital, so that it is impossible to distinguish clearly among the multiple dimensions of inequality and the various mechanisms at work. By contrast, I will try to distinguish these things as precisely as possible.

Tím ale samozřejmě vytváří nový problém - jak porovnat dvě rozdělení. Pokud jedno striktně nedominuje druhé, nemůžeme je přímo porovnat. Piketty tak seskupuje data do větších skupin, tříd, chcete-li, a řeší zvlášť horní decil, centil (někdy i horní tisícinu), spodních 50 %, střední třídu, …

Dalším příjemným atributem Pikettyho dat je i robustnost. Hezky to ilustruje např. jeho přístup k datům o dědictví:

[T]he wealth of French historical sources allows us to calculate inheritance flows in two different ways, using data and methods that are totally independent. What we find is that the two evolutions shown in Figure 11.1 (which I have labeled “fiscal flow” and “economic flow”) are highly consistent, which is reassuring and demonstrates the robustness of the historical data. This consistency also helps us to decompose and analyze the various forces at work.

Výhodu většího množství zdrojů samozřejmě nemá u všech časových řad a zejména pokud jsou zdroje poněkud pochybné, autor to uznává a je opatrný se závěry.

Co je dnes jinak?

Stěžejní tezí je popis návratu k situaci na přelomu 19. a 20. století. Jakkoli se té době blížíme podle několika metrik, je tu stále dost rozdílů, které Piketty obsáhle rozebírá. Mezi top earners je nyní mnohem víc osob, které se tam dostaly díky mzdám samotným (skupinka tzv. supermanagers), kapitálová struktura se změnila – top 1 % je zainvestováno ve finančním, zatímco silná střední třída buduje vlastnictví skrz vlastní bydlení.

Spodní polovina se ale nemění, ta, stejně jako ve velké většině historie, nevlastní víceméně nic. A to se nebavíme o světové spodní polovině (Afrika, Jižní Amerika atp.), ale o spodní polovině v rámci vyspělého západu. Piketty totiž staví analýzu jen na zemích, ke kterým má data, a to je povětšinou jen Francie, UK, USA, Německo a podobné. Pikettyho analýza i doporučení jsou tak stavěny na reálné situaci dneška, není to jen slepá aplikace Bastiatů, Ricardů a Smithů na ekonomiky, které jsou v dnešní době dost odlišné od struktur z dob těchto velikánů.

Piketty je kritizován i za jeho předpovědi. Ono to ale často předpovědi vůbec nejsou. Piketty vezme několik metrik a řekne: “Pokud se stane toto a toto, je dost pravděpodobné, že se stane i toto, pokud ale budou podmínky jiné, závěry musíme také upravit.” A takhle se chová vždy. Recenzenti to pak zjednoduší, a tvrdí, že Piketty je skálopevně přesvědčen o tom či onom.

Co se týče technické stránky, tak než nějaké předpovídání, Piketty popisuje výsledky simulací na základě účetních rovností. Mění vstupy a sleduje, jak prostředky přetékají mezi agenty v závislosti na demografickém vývoji, zdanění, … V celé knize si je velmi dobře vědom nedostatků těchto postupů.

In other words, by 2100, the entire planet could look like Europe at the turn of the twentieth century, at least in terms of capital intensity. Obviously, this is just one possibility among others. As noted, these growth predictions are extremely uncertain, as is the prediction of the rate of saving. These simulations are nevertheless plausible and valuable as a way of illustrating the crucial role of slower growth in the accumulation of capital.

Nebo: > Such predictions are obviously highly uncertain and are of interest primarily for their illustrative value. The evolution of inheritance flows in the twenty-first century depends on many economic, demographic, and political factors, and history shows that these are subject to large and highly unpredictable changes. It is easy to imagine other scenarios that would lead to different outcomes: for instance, a spectacular acceleration of demographic or economic growth (which seems rather implausible) or a radical change in public policy in regard to private capital or inheritance (which may be more realistic).

I ty ideologu

Zatímco jsem zatím většinou jen chválil, je čas probrat se tou problematičtější částí knihy – Pikettyho doporučením, jak ztohoven. Většina recenzí se věnuje víceméně jen této kapitole a autoři kritik si často neuvědomují, že jde o nějakých 80-90 stran na konci knihy.

Piketty byl poslušný ekonom v první částech knihy, vyhýbal se jakýmkoli hodnotovým soudům (byť pozorný čtenář zahlédne nějaké to uklouznutí sem a tam). Jakmile otevřete část čtvrtou, Regulating Capital in the Twenty-First Century, budete čubrnět, jak se Piketty mění v tvrdého ideologa. Dost nerad sem to četl a dost mě to nebavilo.

Autor se obsáhle věnuje popisu realit dnešní doby - situaci v eurozóně, průběžným důchodovým systémům, sovereign debt krizím, … A pak bum! Vypálí doporučení, které je right, just, ideal, s naprosto minimální argumentací. Korektně nabídne více reálných řešení - např. u dluhů popisuje inflaci, odpis, progresivní kapitálové daně a škrty. Jenže všechna řešení krom svého ihned odpálkuje bez nějaké zevrubnější analýzy.

Které z nich je teda to řešení? Inu ta progresivní kapitálová daň. Princip je relativně jednoduchý. Vezme se čisté jmění (vezmete-li hypotéku, není vaše jmění hodnota domu, ale dům minus zbývající dluh) a každý rok se platí daň eráru. A ta se zvyšuje se jměním. Piketty navrhuje 0-0.1 % pro jmění pod 200 tisíc eur (jako příklad, hodnotu i procenta různě mění v průběhu kapitoly) a zvyšující se až k vyšším jednotkám procent.

Na té nejnižší úrovni by člověk ještě hlavou nekroutil, i za 20 let zaplatí člověk jen 2 % z hodnoty (nekvituju ten návrh, jen popisuju), u těch vyšších příček je dost pochybné, jak by to chtěl autor ubránit. Progresivitu často podkládá zvyšující se návratností se stoupající hodnotou kapitálu. To je poněkud pochybné, zvlášť pokud bere v potaz jen průměrné výnosy. Člověk s podprůměrným výnosem a vysokým jměním pak bude neustále chudnout. Piketty to i proto nazývá daní za nečinnost. Podobně nereálné předpoklady výnosu pak má i u řešení průběžných důchodových systémů, kde očekává průměrnou návratnost 4 %, to bych rád viděl u konzervativního fondu.

Člověka samozřejmě zarazí, jak by se řešily daňové úniky a optimalizace. Piketty volá po mezinárodním sdílení bankovních dat, podobně jako to funguje vnitrostátně. Autor si je vědom toho, že to je do jisté míry utopie, ale i tak to prosazuje. Vidí nerealitu v rámci světa, proto se místy soustředí pouze na Evropu, resp. Evropskou unii.

Šibalsky se nebrání 80% mezní dani z příjmu, jelikož argumentuje tím, že to sice nezvýší daňové příjmy, ale změní to remuneraci manažerů, aniž by to zpomalilo ekonomický růst. Že by se nejednalo o redistribuci, jen změnu uvažování o odměnách, které se zejm. u topmanažerů v posledních desetiletích přeneslo na právě samotné odměňované, kteří si jednoduše prolobbují vysoké platy.

Je to podobný argument jako u té jeho kapitálové daně.

The primary purpose of the capital tax is not to finance the social state but to regulate capitalism.

Závěr

Je těžké knihu hodnotit. První tři kapitoly jsou nesmírně zajímavé z velké části nestranné. Poslední kapitola je dost odlišný šálek kávy a pro některé tahle část nebude moc zábavné počtení.

Poslední dobou se objevuje kritika Pikettyho dat a interpretací, to se dalo čekat. Kniha obsahuje stovky kvantitativních tvrzení, takže se nijak nedivím, že je možné, že některá z nich budou nepřesná. Dokud někdo nezneguje jeho zásadnější tvrzení, budu docela v klidu. Vlastně ani v tom případě bych četby nelitoval. I když si odmyslíte všechna tvrzení v knize, je to nesmírně zajímavé čtení pro pochopení samotné dynamiky nemzdových příjmů. V tomhle ohledu mě kniha obohatila víc než všemožná r>g.

Přečetl jsem spousty recenzí, ale kniha je prostě o něčem jiném. Nejde popsat ty stovky grafů a čísel, to je nutno přečíst. Knihu vřele doporučuji, zejména pokud se zastavíte před Pikettyho ideologickým referátem, budete jistě obohaceni o spoustu zajímavých ekonomických informací. A je jedno, jestli jste anarchista, volič ODS, hnědej, neoliberál, zelenej nebo komunista.


Moje kompletní výpisky z Kindlu najdete tady.