Život v UK, díl prvý. Cesta tam a už ne zpět

Budou to za chvíli dva roky, co jsem odletěl do Anglie a zatím se nevrátil do domoviny na dobu delší než pár týdnů. Mám za sebou rok studií a rok zaměstnání, tak je čas trochu bilancovat. V sérii kratších spotů se pokusím popsat způsob studia a života za kanálem, co je lepší a horší a obecně jaký to na mě prozatím dělá dojem. Asi bych měl začít tím, jak jsem se sem vlastně dostal. Bylo to vlastně náhodou.

Co? Jak? Proč?

Začalo to asi 3.5 roku zpátky. Studoval jsem bakaláře na Institutu ekonomických studií,1 tedy ekonomce na Univerzitě Karlově. Všímal jsem si, že lidé jezdili do zahraničí, primárně sice na Erasmus, ale často i na plnohodnotné magistry a doktoráty.

Na jedné oslavě jsem viděl Davida Antoše, o kterém jsem věděl, že studoval na Cambridge, a chtěl jsem z něj vytáhnout informace. Jako správný asociál jsem vedle něj stál asi 10 minut, zatímco se snažil oslnit moji kamarádku Báru. Pak se mě zrazu zeptal, jestli jdu po Báře, takže ho trochu zarazilo, že čekám právě na něj. Vybalil jsem na něj svoje záměry a David se mě zeptal na můj průměr. Nijak oslnivý nebyl, trochu jsem prvák odflákl. Když jsem mu ho řekl, dlouze se na mě podíval a řekl “Univerzita v Budapešti je docela dobrá.” Od té doby jsme kamarádi :-)

O půl roku později jsem již franticky vyplňoval přihlášky, sháněl doporučení a zjišťoval zkušenosti ostatních. Hlásil jsem se na školy druhého levelu, tedy Amsterdam, Tilburg nebo Bath. Psal se prosinec 2011 a mně začaly chodit pozitivní odpovědi ze všech míst. Říkal jsem si, že když už mám všechny ty dokumenty, tak bych je mohl ze srandy poslat i na dvě ze tří top univerzit v Evropě, tedy LSE a Cambridge.2 Jak se říká, marginální náklady byly nízké.

Nabídka, která se neodmítá

Jaké pak bylo překvapení, když mi za pár týdnů z obou míst napsali, že jsem prošel a jsem podmínečně přijat.3 Takové nabídky se neodmítají, takže jsem rychle odepsal všem ostatním univerzitám, poděkoval za jejich čas a řekl, že jsem si vybral jinde. Byl to trochu riskantní krok, protože jsem stále byl přijat pouze podmínečně. Na Cambridge jsem potřeboval mít čistý štít, samé jedničky ze šesti zbývajících zkoušek, abych se vešel do požadovaného průměru.

Prvních pět jsem prošel celkem hladce, u té poslední mě jeden nejmenovaný docent vykoupal na otázce, která v jím napsané učebnici není probraná, to jsem mu ostatně řekl osobně. Pokrčil rameny a poslal mě domů s dvojkou. Nervózně jsem napsal na Cambridge, že můj průměr je jaksi horší, než ode mě chtěli. Pár dní jsem čekal a jeden pátek odpoledne mi zavibroval telefon, přišel jeden z těch lepších emailů.

The Admissions Committee has considered your marks and I am pleased to let you know that they are happy to confirm your admission based on the marks that you have obtained in your degree.

Fíha. Super. Tak jo. Napsal jsem Davidovi, že do Budapešti nejedu :)

Prší tam a jezdí tam vlevo

Zprvu jsem o Británii nevěděl o moc víc než tyto dvě věci. Teprve podruhé jsem se totiž ocitl v letadle směr Londýn. Před více jak deseti lety jsem jel na kratší výlet do Watfordu. Na tehdejší cestu mám jen jednu vzpomínku - do letadla se mi dva roky po 9/11 podařilo propašovat největší šroubovák, který jsem doma našel. Jako naivní dvanáctiletý hoch jsem si automaticky vzal to, co je považováno za zbraň, protože jsem měl starý kufr, jehož zámek se občas zasekl a pomohl jedině šroubovák.

Kupodivu mi jej nezabavili při odbavení a k překvapení spousty lidí na baggage claim na Heathrow jsem vytáhl z batůžku tenhle monstrnástroj a začal rozebírat svoje zavazadlo. Good times. Tentokrát jsem letěl na letiště v Lutonu, které je trochu zábavně nazýváno London-Luton. Přičemž Luton je v Londýně asi jako Kladno je v Praze.

Kufr jsem měl napěchován bundama a jiným teplým oblečením, takže když jsem na začátku září vystoupil z haly do 25 stupňů, trochu mě to překvapilo. Zalovil jsem v kufru a po chvilce našel ty jedny trenky, které jsem si ze srandy nabalil. Postupem času se ukázalo, že na východě Anglie je klima mnohem příjemnější než v Česku (netropické léto a nepříliš chladná zima) a skoro tu neprší.

Dneska jenom dvakrát.

Ale o tom jindy.


  1. Pokud sem chtěli jet studovat a jste v současnosti na IES, , pokud máte nějaké otázky.

  2. Oxford je ta třetí, ale tam chtěli tři doporučení, a já měl jen dvě. Jelikož šance byly subjektivně dost nízké, nechtěl jsem se zbytečně shánět po tom třetím.

  3. Podmínky jsou zpravidla průměry. Na LSE chtěli 1.5, na Cambridge 1.4.

Lafferova křivka je k ničemu

Celkem bulvární titulek dneska vlastně vyjadřuje situaci celkem přesně. Je třeba se trochu kriticky vyjádřit k mánii jménem Lafferova křivka. Zatímco s konceptem samotným problém nemám, použitelnost této teorie v praxi je podle mě naprosto nulová.

Jo, co že to vlastně je? Arthur Laffer ukazuje na jednoduché křivce, jaký je přibližný vztah mezi výší zdanění a objemem vybraných daní. Obrázek z Wikipedie:

Lafferova křivka

Lafferova křivka

Funguje to tak, že při nízkém zdanění vede zvyšování daní k nárůstu objemu vybraného na daních, jakmile dosáhneme tzv. Lafferova bodu, tedy daňové sazby s nejvyšším daňovým výběrem, další zvyšování daňové zátěže vede již k nižším výnosům. Napravo od tohoto bodu je tedy v zájmu vlády, aby tlačila na snížení daňové zátěže.

Teorie pěkná, ale v praxi nám je, ehm, k hovnu. Máme totiž čtyři dost zásadní překážky. (Problémů je mnohem víc, vybírám jen ty nejpalčivější.)

Tou první je vůbec určit, kde na křivce se vlastně nacházíme, resp. jak ta křivka vypadá. Někdo by namítal, že se přeci naše daňové sazby neustále mění, takže časem si tu křivku zrekonstruujeme. Někteří jedinci se o to pokoušeli, ale ty výpočty nebudou o moc lepší než ty vycucané z prstu vzhledem k dalším dvěma překážkám.

Druhý problém je nestálost křivky v čase. Proč bychom měli předpokládat, že se Lafferův bod nehýbe, že se se změnou struktury ekonomiky nemění i sazba s největším výběrem?1 Opět tak narážíme na problém mezičasového srovnání, kterému jsem se věnoval v tématu vládních rozpočtů – je velmi těžké až nemožné srovnávat ekonomické metriky v delším období, ekonomika roste/klesá, daňové výběry se budou nutně lišit i bez změn sazeb.

Třetí problém je moje oblíbená externí validita. Tento pojem označuje aplikovatelnost modelu na nové situace, na situace mimo testovanou skupinu. Není tím myšleno, že je třeba testovat model na každé možné kombinaci vstupů, to je většinou nemožné, jde o vstupy nějak fundamentálně odlišné od vašeho vstupní vzorku.

Vezměme si příklad např. z medicíny, situace tam je podobná. Zkoumáte vliv léku na zdravotní stav pacienta a třem skupinám dáváte jednu tabletu, dvě tablety a placebo. Dejme tomu, že lék je účinný, dvě tablety mají větší vliv než jedna a jedna má větší vliv než nic. Závěr by se dal do jisté míry aplikovat i na 1.5 tablety, i když to jste explicitně netestovali. Jak byste ale hodnotili návrh podávat čtyři tablety? Máte nějaký podklad pro takové rozhodnutí? Přesně toto je problém externí validity. Zjistíte-li tedy vztah mezi výnosem a daněmi v rozsahu 25-30 %, musíte být opatrní při jakýchkoli závěrech mimo tento rozsah.

Poslední velkým problémem je kauzalita samotná. Jak vlastně očistíte meziroční změnu ve výběru daní od ostatních vlivů? Zvlášť pokud je hospodářský vývoj takový kolíbavý, jako tomu bylo poslední pár let. Když pan Kalousek zvedl DPH a další rok poklesl výběr této daně, lafferovci se panu ministrovi vysmívali. Když se další rok výběr zvedl, už bylo v jejich táboře ticho a tamní dělali, jakože to nečetli.

Odhadnout podobu Lafferovy křivky pro Česko se kdysi pokoušel i současný europoslanec, který vzal pět bodů, prohnal jima křivku, a spáchal tím neuvěřitelný zločit na ekonomickou metodologii.

Až vám zas někdo bude tvrdit, že je daně třeba snížit/zvýšit, protože Laffer, zeptejte se ho na podobu křivky, na její vývoj v čase a jeho schopnost izolovat vliv daní na jejich výběr. Pochybuji, že bude schopen aspoň jedné z těchto tří věcí.


  1. Příklad: v situace otevřené ekonomiky, s přímými zahraničními investicemi a při existenci daňových rájů se budou velké společnosti v zemi legálně vyhýbat zdanění, což mohou nízké daně omezit. Naopak v uzavřené ekonomice se politici budou snažit daně zvýšit, protože nebude úniku (a podle úrovně trestů se bude vyvíjet šedá ekonomika). Přechod z jedné do druhé situace značně změní podobu Lafferovy křivky.

K čemu je přímá demokracie?

S referendy se poslední dobou roztrhl pytel. Všemožní politici se snaží přesunout pravomoce blíže občanům, a dát jim možnost rozhodnout. Zatímco mi nevadí rozhodování ohledně relativně nevinných tématech, nepřijde mi rozumné, aby občané mohli přímo rozhodovat např. o ekonomických otázkách.

Ono je to tak pěkně populistické - “necháme vás rozhodnout!!1!” - politici tak navrhují, že bychom my, běžní občané, měli možnost vyjádřit se ke směřování naší země nejen skrz naše zastupitele.

Jsou otázky, kde mi takový přístup příjde rozumný. Jde zejména o kulturní témata a otázky mezinárodního směřování. Dokážu si tak představit referendum o nezávislosti země (jako např. nyní ve Skotsku), o přímé volbě prezidenta nebo o konání olympiády (resp. o samotné kandidatuře). Co mi ale přijde naprosto moronické, je ptát se otázky daní, armádních nákupů nebo přijímání eura.

Nepovažuji politiky za nějaké nadlidi, vyvolené jedince, kteří vždy vědí, jak na tyto otázky odpovědět. Mají to ale v popisu práce, věnují se těmto tématům celé dny, mají expertní skupiny atd. Nerozhodují o těchto věcech od stolu nebo v komentářích na Novinkách.

Ona samotná touha po přímé demokracii není vždy vedena snahou přiblížit rozhodování občanům, ale jen získat další podporu pro vlastní program. Hezky to je vidět u otázky eura, kde se spousta politiků odvolává na nevoli veřejnosti k této měně. No a co? Jelikož se na vlivu eura na národní ekonomiky neshodnou ani ekonomové, nepřijde mi relevantní, co si myslí široká veřejnost. To se pak rovnou můžeme v referendu ptát na armádní nákupy, nový občanský zákoník, monetární politiku nebo důchodovou reformu.

Přijde mi proto, že politici berou veřejné mínění spíše jako argumentační pomůcku. Když je většina proti nějakému návrhu, kteří oni nepodporují, rádi statistiku použijí. Odmítači eura tak zmiňují průzkumy mezi veřejností, která je dlouhodobě proti, už ale nezmiňují např. průzkumy ohledně progresivní daně, kterou si přejí tři čtvrtiny obyvatel. To už se jim do krámu nehodí.

Je třeba podotknout, že je velký rozdíl mezi tzv. obecným referendem a lidovým vetem. To první dává možnost vyvolat referendum na takřka libovolné téma (pokud se najde předepsaný počet signatářů petice), zatímco lidové veto dává možnost zablokovat zákon na konci legislativního procesu.

Lidové veto navrhují Svobodní nebo Piráti, obecné refendum najdeme ve Švýcarsku. To vede k hlasování o maximálních platech manažerů, o nepodmíněném základním příjmu nebo o omezení imigrace. Tedy komplexním otázkám, které je třeba řešit standardním legislativním procesem v kruhu odborníků a ne jen tak od stolu, lidmi, kteří téma často nijak podrobně neznají. Podobně se hlasovalo v Kalifornii, kde se pomocí referend (propositions) snížily daně a zvyšily státní výdaje. Kam takové chování vede, je celkem jasné.

Zastupitelská demokracie nám umožňuje delegovat řešení jednotlivých otázek na zákonodárce, jejichž práce je věnovat se tématům do podrobnosti. Nevidím žádný důvod, aby lidé rozhodovali o komplexní otázkách, které nemají šanci v rozumné míře posoudit.

Problémy současné ekonomie

Ha-Joon Chang napsal příručku k ekonomii. Není to učebnice, není to nějak tematicky zaměřený text, je to opravdu příručka. A je podle mě důležité, aby si ji každý přečetl. Economics: The User’s Guide vyšla letos v nakladatelství Pelican a na Amazonu je k dostání za směšných £3.50 pro Kindle. Je to jedna z těch výhodnějších investic.

Ha-Joon Chang patří mezi tzv. heterodoxní ekonomy, kteří nejdou v hlavním proudu neoklasické ekonomie a nabízí skeptický pohled. Vzhledem k tomu, že velká většina top ekonomických departmentů přednáší a zkoumá mainstream, nejsou ekonomové jako Chang úplně populární na těchto fakultách. I Changovo současné působiště, univerzita v Cambridge, není heterodoxním ekonomům příliš nakloněna, takže on a hrstka dalších, to tu nemají snadné.

Autor napsal několik dalších knih na podobná témata, nejznámější bude 23 Things They Don’t Tell You About Capitalism. Economics: The User’s Guide sice zní jako moderní učebnice, ale rozebírá témata současné ekonomie trochu netradičně.

Nebezpečí zatemnění mysli

Přílišná polarizace vede ke zjednodušování reality, které není vždy založeno na faktech. Častou cestou k takto jednostrannému pohledu je orientace jen na určitý typ četby, určitý typ autorů nebo pouze jeden ekonomický názorový proud.

Autor se opakovaně naváží do volnotržní ortodoxie. Není divu, Chang se tématu “střední cesty” mezi laissez-faire a centrálním plánování věnoval v 90. letech, i to je třeba mít na paměti.

When you learn that the advanced capitalist economies grew the fastest in history between the 1950s and the 1970s, when there were a lot of regulations and high taxes, you will immediately become sceptical of the view that promoting growth requires cuts in taxes and red tape.

Jelikož ale nejde jen o volnotržní zastánce a centrální plánovače, spektrum ekonomických názorů je mnohem širší, Chang rozepisuje rozdíly mezi devíti hlavními školami, takže si to čtenář může dobře srovnat. Je mezi nimi více překryvů, než by si někteří chtěli přiznat, jeden příklad za všechny: > The Austrians and the Keynesians may have locked horns since the 1930s, but they share with each other (as well as with the Behaviouralists and the Institutionalists) the view that the world is a very complex and uncertain place and that our rationality to deal with it is severely limited.

Na závěr kapitoly autor namíchal “koktejly” z ingrediencí, myšlenek, kde více škol spolu souhlasí. A dodal velmi praktické doporučení: > Health warning: On no account drink only one ingredient – liable to lead to tunnel vision, arrogance and possibly brain death.

Autor poukazuje na nutnost znát více škol a jejich myšlenek a schopnost syntézy a kritického myšlení. Je pak jednodušší odchytit politiky, kteří se nám snaží namluvit, že jejich jednostranné řešení je to jediné možné. > Only when we know that there are different economic theories will we be able to tell those in power that they are wrong to tell us that ‘there is no alternative’ (TINA), as Margaret Thatcher once infamously put it in defence of her controversial policies. When we learn how much intellectual common ground there is between supposed ‘enemy factions’ in economics, we can more effectively resist those who try to polarize the debate by portraying everything in black and white.

Trh vše vyřeší?

Častá argumentace je jak vystřižena z učebnice či nějakého historického textu. Je ale nutné umět teorie zasadit do kontextu. Často lidé používají myšlenky ekonomů z doby Smithe, Ricarda nebo Bastiata. Je ale třeba mít na vědomí, že struktura ekonomik se od té doby dosti změnila. Než se pustíme do fungování trhu, je třeba si uvědomit, kolik toho skrz trh vlastně prochází. Spousta aktivit jde naprosto mimo něj.

The 200 largest corporations between themselves produce around 10 per cent of the world’s output. It is estimated that 30–50 per cent of international trade in manufactured goods is actually intra-firm trade, or transfer of inputs and outputs within the same multinational corporation (MNC)

A neplatí to pouze pro obchod, podobně netržně se řeší i správa společností, zvláště těch veřejně obchodovaných. Chang zde zmiňuje klasický principal-agent problém, který narušuje onen klasický argument, že náše vlastní zájmy vedou společnost k nejlepším výsledkům.

Dispersed ownership means that professional managers have effective control over most of the world’s largest companies, despite not owning any significant stake in them – a situation known as the separation of ownership and control. This creates a principal-agent problem, in which the agents (professional managers) may pursue business practices that promote their own interests rather than those of their principals (shareholders). That is, professional managers may maximize sales rather than profit or may inflate the corporate bureaucracy, as their prestige is positively related to the size of the company they manage (usually measured by sales) and the size of their entourage.

Další problém se slepým používáním teorií jsou zrádné předpoklady. Příkladem budiž teorie mezinárodního obchodu, kdy proponenti úplné liberalizace si neuvědomují limity tohoto uvažování.

 Since Ricardo invented it in the early nineteenth century, the theory of comparative advantage has provided a powerful argument in favour of free trade and trade liberalization, that is, reduction in government restrictions on trade. The logic is impeccable – that is, insofar as we accept its underlying assumptions. Once we question those assumptions, its validity becomes much more limited.

Jde zejména o nepružnost lidského i fyzického kapitálu. Zatímco v dlouhém období (dekády) se jednotlivá odvětví přizpůsobí, v krátkém období (měsíce a roky) může tato přeměna způsobit zejména regionální trable. Tento způsob kritizuje i Keynes ve slavném “v dlouhém období jsme mrtví”.

 But the reality is that most capitalists and workers in the industry that has lost protection remain hurt. Factors of production – capital and labour – are often fixed in their physical qualities; there are few ‘general-use’ machines or workers with a ‘general skill’ that can be employed across industries. Blast furnaces from a bankrupt steel mill simply cannot be remoulded into a machine that makes micro-chips and thus may have to be sold as scrap metal. When it comes to the workers, how many steel workers do you know who have retrained to work in the semi-conductor industry or, even more unlikely, in investment banking?

Autor nijak nezatracuje mezinárodní obchod, uvědomuje si ta nesmírná pozitiva, které přinesl celému světu, jen poukazuje na chyby, kterých se až přílišní zastánci dopouští.

Co tedy nechat trhu, co má zařídit stát?

Jedna z hlavních tezí Changovy dřívější práce je nepřekvapivě bez závěru. Poukazuje na nepříliš jasnou linii mezi veřejnými statky a těmi nabízenými na trhu.

There is no ‘scientific’ list of what should (or shouldn’t) be bought and sold in the market. The decision is a political one. […] But, in many cases, public goods are public goods only because we decide them to be so. Many ‘public goods’ that are financed by taxes and provided by the government can easily be turned into private goods.

I to je vidět u libertariánů, minarchistů a příznivců podobných ideologií. Neshodnou se mezi sebou na mnohých tématech, protože se dají odargumentovat na obě strany.

Na druhé straně spektra je nutné si uvědomit, že ne každé tržní selhání je nejvhodnější řešit státní intervencí. > The fact that a market is failing, some free-market economists rightly point out, does not necessarily mean that we will be better off with government intervention.

Čísla, čísla, čísla

Další kritikou zejména výuky ekonomie je fakt, že studenti sice znají všemožné teorie, ale nemají ponětí o realitě, o situaci ve světě ale ani doma. Chang proto v každé kapitole nabízí přehled dat ze součastnosti i minulosti, aby si to čtenář v hlavě urovnal.

Člověk tak nemůže slepě přijímat poučky ve 140 znacích, je třeba se podívat na trochu víc čísel.

When talking about the post-industrial economy, people frequently cite Switzerland and Singapore as the examples of service-based success stories. Haven’t these two countries shown, they say, that you can become rich – very rich – through services such as finance, tourism and trading? Actually these two countries show the exact opposite. According to the UNIDO data, in 2002, Switzerland had the highest per capita manufacturing value added (MVA) in the world – 24 per cent more than that of Japan. In 2005, it ranked the second, after Japan. Singapore ranked the third in that year. In 2010, Singapore ranked the first, producing 48 per cent more MVA per capita than the US. Switzerland ranked the third, after Japan.

Je ale třeba dát pozor, zejména u mezičasového, a hlavně mezinárodního srovnání. Často se používá PPP, parita kupní síly, kdy se ekonomové snaží přizpůsobit HDP na hlavu podle cen v daných zemích, aby se reálie daly lépe porovnat. Ne vždy je to ale to správné měřítko, protože PPP, stejně jako všechny ostatní indexy, je velmi citlivé na změny v metodologii.

PPP adjustment is very sensitive to the methodology and the data used, not least because it relies on the rather heroic assumption that all countries consume the same basket of goods and services. And we are not talking about minor differences. By changing its method of estimating PPP incomes in 2007, the World Bank reduced China’s PPP income per capita by 44 per cent (from $7,740 to $5,370) and increased Singapore’s by 53 per cent (from $31,710 to $48,520) overnight.

Tak jak teda?

My aim in this book has been to show the reader how to think, not what to think, about the economy.

Ať už jste ekonom nebo jen nadšenec, knížku můžu vřele doporučit. Pro ekonomy sice budou některé pasáže trochu nudné, protože autor vysvětluje většinu podstatných pojmů, ale kritické pasáže jsou užitečné a nenudné pro všechny.

Pokud se příliš začtete to jedné ideologie, budete k problémům přistupovat s kladivem, ne se švýcarským nožíkem.

As the saying goes, ‘he who has a hammer sees everything as a nail’. If you approach a problem from a particular theoretical point of view, you will end up asking only certain questions and answering them in particular ways. You might be lucky, and the problem you are facing might be a ‘nail’ for which your ‘hammer’ is the most appropriate tool. But, more often than not, you will need to have an array of tools available to you.

Je ale důležité zdůraznit, že nejde o to nemít názor a být naprosto nestranný. Jde o to znát nedostatky vašich názorů.

On the walls of the city hall of Gouda in the Netherlands is written the Latin motto: ‘Audite et alteram partem’ (Listen even to the other side). This is the attitude you should have in debating economic issues. Given the complexity of the world and given the necessarily partial nature of all economic theories, you should be humble about the validity of your favourite theory and should keep an open mind about it. This is not to say that you should have no opinion – you need to have your own – hopefully strong – view, but that is not the same as believing that it is right in some absolute sense.

Bottom line: Doporučuji všem. Koupeno na Amazonu.


Co se jinam nevešlo

Úryvky o liberalismu:

The advancement of capitalism in the Western European countries and their offshoots in the nineteenth century is often attributed to the spread of free trade and free market. It is only because the government in these countries, it is argued, did not tax or restrict international trade (free trade) and, more generally, did not interfere in the workings of the market (free market) that these countries could develop capitalism. Britain and the US are said to have forged ahead of other countries because they were the first ones to adopt the free market and, especially, free trade. This could not be further from the truth. The government played a leading role in the early development of capitalism both in Britain and the US, as well as in other Western European countries.


[I]f you only read things like The Economist or the Wall Street Journal, you would only hear about Singapore’s free trade policy and its welcoming attitudes towards foreign investment. This may make you conclude that Singapore’s economic success proves that free trade and the free market are the best for economic development – until you also learn that almost all the land in Singapore is owned by the government, 85 per cent of housing is supplied by the government-owned housing agency (the Housing Development Board) and 22 per cent of national output is produced by state-owned enterprises (the international average is around 10 per cent).


The liberal golden age of 1870–1913 was thus not as liberal as we think. It was getting less liberal in the core capitalist countries, in terms of both domestic and international policies. Liberalization happened mostly in the weaker countries, but out of compulsion rather than choice – through colonialism and unequal treaties. In the only peripheral region that experienced rapid growth during this period, namely, Latin America, there was a vast increase in protectionism following the expiry of the unequal treaties.

Není ale jen kritický, přiznává důležitost. > The modern contractarian, or libertarian, philosophical position has to be taken seriously. Once you begin to believe that the state is ‘above’ its citizens, it becomes very easy to demand sacrifices by a minority for the ‘greater good’, arbitrarily defined by those who control the state.

Kdo nejvíce zadlužoval, díl druhý - ukazujeme prstem

Někomu se nelíbilo, že jsem minule na nikoho neukázal prstem. Že jsem byl moc mírnej a kryl jsem se za svojí ideologií. Inu, být objektivní byla podstata celého článku a chtěl jsem ukázat, že ukázat prstem na viníka není tak snadné, jak někdo naznačuje. Ale tak když chcete…

tl;dr: Je to stejně jak s Babišem a StB. Vy už názor stejně máte, takže cokoliv tady napíšu je naprosto irelevantní.

nebo

tl;dr Až zas u piva budete vyprávět kamarádům, jak je ten problém zadlužování triviální, dejte si facku.

Jaký čísla

Tak se do toho pusťme. Píše se rok 1997 a Ivan Pilip sestavuje rozpočet na následující rok. Začínám až tady z několika důvodů. Schodky před tím byly minimální, cenový index lítal všude možně a doznívala privatizace a celé to bylo takové hektické (i když třeba v IPB byli zatím sluníčkoví). A data z tý doby taky nejsou nic moc.

Vzal jsem teda čísla z ČSÚ, narovnal nominální údaje o cenové změny na hodnoty z roku 20131, počítal většinou jako poměr k HDP (tady nominál ku nominálu), když jsem sčítal meziročně, tak právě reálné (narovnané) údaje. Co se týče rozpočtů a deficitů, bral jsem realitu, ne návrhy (největší rozdíl je v r. 2009). Výslednou tabulku máte tady.

Tak kdo tedy? Pravice nebo levice?

Tak se do toho pustíme rovnou. Pravicoví2 ministři udělali sekeru 632 miliard, zatímco levice “jen” 546, nestraník Janota pak přihodil 156 miliard. Jak jsem ale upozorňoval, je třeba to vzít reálně, po započtení změn cen. A to jsme na 654 milardách pro pravici a 619 pro levici. Blíž, ale pravice je i tak jasnej větší zlosyn.

Počkat, ono když se ale podíváme na deficity v poměru k HDP, tak levice nás dohromady zadlužila o dvacet procet HDP (ne jednoho určitého, je to suma procentních vyjádření)3, zatímco na pravici se držej na 17 %. A nás zajímá relativní poměr, takže levice je fuj a hnůj. Taky by stálo za to zohlednit hospodářský růst - je přece prasárna sekat velký deficity při vysokym růstu a ten měla levice vysokej. Rozpětí reálnýho růstu a deficitu/HDP má levice dohromady 53 bodů, zatimco pravice jen 21. I v ročním průměru je obrovskej rozdíl - 6.7 bodů ročně pro levici, pouhý 3 body pro pravici.

Možná by se ale hodilo rozpočítat ty počty deficitů k HDP na roky vládnutí. To nám pak vychází, že pravice sekala 2.47 % z HDP ročně, zatimco levice 2.49 %, prakticky identický. Už vim, vezmem poměr deficitu k výdajům a příjmům. Porovnávat s HDP je přece blbost, jde o to, jak velkou část rozpočtu promarnili. Tady to vychází na 9.23 % pro pravici a 9.40 % pro levici co se týče poměru deficitu k příjmům. Zas prakticky stejný hodnoty. Tak deficit k výdajům, tam to je jasný, to je… 8.22 pro pravici a 8.51 pro levici, sakra, zas víceméně stejný.

Poslední pokus, o kolik víc utratili než vybrali na daních, tam je to 9.3 a 9.4 procent. Kruciprdel už, chce to trochu rozdíly. Zkusíme to po stranách, třeba tam bude větší variace.

Špiníme strany

Pravice a levice jsou moc velký subjekty, vezměme to po stranách. To je snadný, ČSSD a jejich 619 miliard. No ale počkat, KDU-ČSL a TOP09, to sou vlastně dvě různý jména pro Miroslava Kalouska, takže když sečtem tyhle dva, tak máme… 546 miliard… furt nic. Hrome.

Tak ty procenta, deficity vůči HDP, podle strany. ČSSD 20, dobrá pálka, ODS na chudejch třech, se Pilip s Tlustým moc neukázali, KDU-TOP09 je na 14 %, takže smůla, Bohouš. Přepočítávat na roky to nebudu. Jednak jsem línej a navíc tady špiníme, takže férovost jde stranou.

Teď ještě ukázat přímo na jednotlivce, protože o tom nám tu jde, že?

Hezky osobně

Nevýhodu u ukazování na jednotlivce je, že spousta z nich se v ministerskym křesle ohřála dost krátce, takže nenatropili pořádnou špínu, teda krom Janoty. Takže, pro jednoduchost a robustnost se radši pustíme jen do Mirka s Bohoušem.

Mirek se toho nebál, poslal tam skoro 550 miliard, zatimco Bohouš jenom necelých 400. V průměru to má Miroslav na 109 miliardách oproti Bohušovým 98, lepší než tito dva je jen Janota, který ale spravoval pokladnu jen rok. Kumulovaný poměry k HDP nám ukazujou cca 14 bodů proti Sobotkovým 12, nikdo neni ani blízko těmto dvěma pánům. Jo a v roce 2009 byl Kalouskův deficit roven 20 % příjmů… to znamená že by musel o pětinu navýšit příjmy, aby se dostal na vyrovnaný rozpočet, šílený. Takže to je jasný, Mirek je ultimátní zlojed.

Jenom pro sichr kouknu na rozdíl růstu HDP a deficitu… Bohuslav má kumulativně 34 bodů, skoro třikrát víc jak Mirek, ale to není po letech. V průměru je to 8.6 bodů za rok a Míra má… 2,5, to je druhý nejlepší skóre ze všech osmi ministrů, sakra. Navíc Sobotkova delta rovna 9.9 v roce 2006 je tak velká, že jedinej, kdo se k ní přiblížil… byl on sám o rok dřív. A když se vlastně podívám na ty procenta ku HDP, tak tam byl Bohouš sice lepší, ale při přepočtu na rok je naopak horší než Kalousek. Určitě mu ale křivdim, člověk občas převezme nepěknej rozpočet. Teď ale koukám, že když se Sobotka poprvé ujal kormidla, víc jak zdvojnásobil deficit, krucinál.

Tak jak teda?

Je to snadný jak facka

Tak tady to máte. Opakovaně jsem odmítal počítat vinu jednotlivých aktérů, protože vím, že to spravedlivě udělat nejde. Člověk může dojít k libovolnýmu počtu závěrů, stačí si vybrat svojí metriku. Pokud jste to tedy dočetli až sem a brali jste to vážně, tak se omlouvám. Snažil jsem se ilustrovat komplexitu toho problému. A to jsem ani nevytáhl zbraně typu

  • legislativní proces - když přeberete rozpočet na podzim, do ledna nestihnete prosadit legislativní změny pro změnu některých nákladných kapitol,
  • cenu financování - za posledních 15 let se divoce měnily úrokové sazby, to nejen že má vliv na cenu peněz, ale též to odráží stav našich veřejných financí a důvěru finančních trhů,
  • privatizaci - kapitola sama o sobě,
  • IPB a další bankovní čachry,
  • důchodovou “reformu”

a spoustu dalších faktorů.

Takže jak to bylo?

Ale tak jo, Lenka má vždy pravdu


  1. Problém číslo 84: vzít deflátor, CPI, růst M2 nebo něco úplně jiného.

  2. Žádné diskuse o tom, co je pravice a co levice, prosím. Jo a beru Kalouska v KDU-ČSL za pravici, protože šlo o středopravou vládu.

  3. Sčítání neni 100% v pořádku, ale tady nás košér počty nezajímaj.

Dluhová a deficitová matematika

Čas od času se řeší, kdo tu naši zemi nejvíc zadlužil. Málokdy se vede debata na úrovni, často se pouze sečtou deficity za roky ministrování jednotlivých šéfů státní pokladny a vyřkne se rozsudek. Jakékoliv jednoznačné určení viníka je ale silné zjednodušení situace, je to celé trochu složitější.

tl;dr: Pokud si jste jisti tím, kdo nás nejvíc zadlužoval, přečtěte si zbytek tohodle článku.

Když se Jiří Rusnok znovu ujal vedení MFČR, jeden nejmenovaný ekonom zveřejnil následující obrázek

Kalousek vs. Rusnok

Kalousek vs. Rusnok

Že ta čísla jsou mimo realitu, to je menší z problémů. Není to tak triviální, jak jsem říkal, pozor na sebevědomé ekonomy. Nejprve malou technickou vsuvku na úvod, klidně přeskočte, nejspíš to znáte.

Dluh, deficit - co, jak a proč?

Český stát dluží skoro 1700 miliard korun, to je necelá polovina hrubého domácího produktu, ale lépe se chápe jako cca jeden a půl ročního rozpočtu (porovnávání tokových a stavových veličin trochu kulhá, ale občas to jinak nejde).1 Rok a půl by tedy stát musel odevzdávat všechny daňové i kapitálové výnosy, aby splatil dluh.

Dluh se nám kumuluje už patnáct let, vždy o rozdíl mezi výdaji a příjmy, je třeba brát na vědomí, že správa dluhu (platba úroků) je součástí rozpočtu. Bohužel ne všichni ekonomové si to uvědomují.

Aktuálně navrhované rozpočty jsou se schodkem cca 100 miliard, tedy desetina ročních výdajů nebo příjmů. Kumulovaný dluh tak zvyšujeme o cca 6 %.2 Pro vyrovnaný rozpočet je tedy třeba vybrat o 10 % více daní (za stálých výdajů), ušetřit o něco méně jako desetinu výdajů (za stálých příjmů) nebo něco mezi.3

Břemeno dluhu nás stojí něco přes 5 % výdajů, tolik platíme jen za existenci dluhu. Vypadá to jako hodně, ale z mezinárodního ani historického hlediska to není nic bezprecedentního a nejsme na pokraji krachu. Nechci situaci zlehčovat, ale je třeba trochu mírnit katastrofické scénáře některých polobulvárů.

Nyní ale k hlavním problémům počítání s dluhy a deficity.

Deficit v poměru k absolutnímu výkonu ekonomiky

Prvním problémem ja samotná nominalita těch deficitů v čase. Pokud si MFČR půjčilo 100 mld v roce 2000 a v roce 2012, jde o dost odlišné situace. Zatímco předloni šlo o desetinu příjmů, na sklonku tisíciletí šlo o necelých 17 %, tedy skoro dvojnásobek, relativně.

Chcete-li příměr k osobním financím. Tehdy byla průměrná hrubá mzda něco přes 13 tisíc, předloni cca 25 tisíc. Půjčit si před patnácti lety 10 tisíc a udělat to samé předloni bylo na průměrného zaměstnance dost odlišné břemeno. Stejně to funguje pro stát.

Delší historický pohled nám nabízí třeba USA. Zatímco v padesátých letech byl deficit v řádu jednotek miliard dolarů (pokud nebyl zrovna přebytek), v dnešní době je ve vysokých stovkách miliard. Poněkud extrémní příklad vzhledem k časovému rozdílu, ale pěkně to ilustruje problém nominálních počtů v čase.

Zásadní je totiž inflace. Všude omílaný hospodářský růst je očištěn o vlivy cenových změn, deficity jsou ale neustále zmiňovány nominální. Zatímco loni bylo HDP Česka necelých 3900 miliard, v roce 2000 to bylo 2200 miliard. Sto miliard tehdy bylo tedy, v poměru k výkonu ekonomiky, dost jiná cifra než tomu je dnes.

Inflace nám tak komplikuje výpočty, státu pak pomáhá dluh splácet. Inflace eráru zvyšuje nominální objem vybraných daních, tedy zlehčuje splácení dluhu (pomiňme teď, že se nic takového [zatím] neděje). Typický příklad je poválečná Británie, která si díky divoké inflaci “odmazala” značnou část dluhu.

Deficit k relativnímu výkonu ekonomiky

Často je kritizován současný premiér, který v době největšího růstu sekal deficity v podobných řádech jako v dnešní době, kdy růst po letech pomalu přichází (a reálně je poloviční až třetinový oproti tehdejší konjuktuře). Je třeba si uvědomit dvě věci.

Zaprvé, každé procento růstu přináší peníze do státního rozpočtu. Tehdejších šest procent reálného růstu bylo cca deset procent růstu nominálního, tedy nějakých 300 miliard k obratu. Stát zpravidla konfiskuje nějakou třetinu HDP (nepočítaje zdravotnictví), jde tedy o 100 miliard navíc do rozpočtu.4 A když se podíváme na data, opravdu nám příjmy eráru rostou o 70-100 miliard každým rokem v době největšího růstu. Naopak během pěti let, 2008 až 2013, vzrostly příjmy o necelých 30 miliard (!) dohromady.

Druhá důležitost je endogenita těchto schodků, tedy jaký vliv mají na chod ekonomiky. Například výše zmiňované sekery z dob konjuktury z účetního hlediska přispívaly k hospodářskému růstu, z několika důvodů ale určitě ne 1:1, to bychom tu měli dokonalý pohaněč hospodářského růstu.5 Je otázkou, do jaké míry má státní hospodaření vliv na ekonomický výkon, do toho se tu moc pouštět nechci.

Účetní machinace a mimořádné výdaje/příjmy

Vracíme se zpět ke způsobu výpočtu zadluženosti, teď tedy dluhu, ne deficitu. Krom celkového nominálního objemu (který funguje jako účinný strašák) se často zmiňuje poměr k HDP a podobné kalkuace. Má to ukazovat udržitelnost dluhu, ono totiž jde snižovat relativní zadlužení bez jakéhokoli splacování jistiny.

V současnosti nejpoužívanější metrika, poměr dluhu k HDP, nám to umožňuje. Máme-li vyrovnaný rozpočet a rostoucí ekonomiku, dluh je na nominálně stejné úrovni, my jen každý rok platíme úroky, takže každý rok se poměr k HDP snižuje, přebytkových rozpočtů netřeba.

Toto vede k trochu perverzním závěrům, kdy například Dr. Mach nazývá Švýcarsko nezadluženým státem, protože mají přebytkové rozpočty, ale stále dluží na úrovni třetiny HDP.6

Dále je třeba počítat s jednorázovými výdaji či příjmy. Jde o věci jako církevní restituce, vývody z důchodového účtu do soukromých institucí, privatizace velkých společností, sanace bank, …

 Cena financování

Důležitým prvkem je i samotná cena vypůjčených peněz, tedy úrok. Nynější úrokové míry jsou na výborný úrovni, takže půjčování je výhodnější než kdy jindy. To jak v čase, tak i na mezinárodní úrovni. Srovnání s rokem 2000 je tedy problematické nejen z hlediska nominální výše, ale i z hlediska ceny tehdejších půjček. Tehdy jsme si půjčovali více jak dvakrát dráže.

 Rozpočtová flexibilita v čase

Státní finance jsou podobné těm osobním. Řešíte-li, kde ušetřit, máte jistě nějaké výdaje, se kterými nemůžete jen tak hýbat - nájem/hypotéka, leasing na auto - pak nějaké, které jsou relativně flexibilní - účet za telefon, kroužky pro děti, do jisté míry jídlo, soukromé spoření - a nakonec čiště požitkové záležitosti jako jsou víkendové výlety, kafíčka nebo kino.

Problém těch nejméně flexibilních je jasný, a takových má stát hromadu. Samotné důchody a úroky z dluhu dohromady tvořily loni necelých 40 % rozpočtu. Co se týče flexibilnějších položek, ty jsou často vázáný legislativou (v osobních financí smlouvami - např. u volání, pojištění či předplatného), takže není možné ze dne na den tyto výdaje omezit.

Když tedy řešíme, kdo může za jaký rozpočet, nejde jen o den nástupu ministra financí do funkce, ale i na délku legislativních změn s dopadem na státní výdaje. Ministr dosazený na podzim sice má určitý vliv na financování chodu státu následující rok, nemůže ale udělat takové změny, jaké by si mnohdy přál, protože to prostě nestihne.

Samozřejmostí, aspoň pro mě, je vůbec určit správný rok nastoupení do funkce. Když se podíváte znovu na obrázek výše a porovnáte ho s daty nástupů ministrů do úřadu, uvidíte, že místy daní funkcionáři měli s rozpočtem málo až nic společného. Diletantnský autor chybu odmítá uznat, ale u něj mě to nijak nepřekvapuje.

 Tak jak teda?

Vlastně jsem se vůbec nedostal k tomu, kdo nejvíc zadlužoval Česko. Když se podíváte na všechny ty problémy s mezičasovým srovnáním, které jsem vypsal, snad si uvědomíte, že to není tak černobílé, jak se nám snaží někteří jedinci naznačit.

Je bohužel příliš objektivní říci, že nemůžeme jen tak srovnat zadlužování jednotlivými ministry. Musíme si tak zvyknout, že Kalousek bude popichovat Sobotku za konjukturní sekery, zatímco Bohouš bude Mirkovi vyčítat nominální výši jeho schodků. Započítání všech vlivů se tak v OVM ani Událostech, komentářích nedočkáme, tak se nad tím můžete zamyslet sami.


  1. Do rozpočtu se nepočítají výdaje na zdravotnictví, ty jsou zvlášť v kapitole státních zdravotních pojišťoven. Po započítání těchto je náš kumulovaný dluh o něco vyšší než roční rozpočet eráru.

  2. Ministr Babiš se snaží navodit dojem, že dluh se nemění i přes sekeru 200 mld za dva roky. Jde o kreativní účetnictví ve státní pokladně než nějakou objektivní rétoriku. Ve skutečnosti, očištěno o tyto machinace s likviditou, se dluh samozřejmě zvyšuje.

  3. Deset procent se nezdá jako moc, ale když si uvědomíte, že necelých 400 mld jsou důchody, dalších cca 60 mld je správa státního dluhu (úroky), obojí položky, které jen tak nesnížíte, dostáváte se do větších problémů. O tom jindy.

  4. Vysoká inflace ale zároveň znamená zvyšování nominálních výdajů, zvlášť pokud jsou dané výdaje valorizované - jako např. důchody.

  5. Z definice HDP patří vládní výdaje do výkonu ekonomiky. Je ale třeba brát v potaz vytlačování soukromých investic těmi veřejnými a také dluhové břemeno. První souvisí s tím, že když investuje stát, není to čistý přínos, jelikož soukromý sektor se o část tohoto navýšení uskromní. Druhé se týká omezenosti dluhového řešení problémů. Veřejnost ví, že dluhy se platí, takže erár si nemůže jen tak půjčovat peníze a sanovat vše. Vliv to sice nemá nulový (jak naznačoval David Ricardo, byť sám uznal, že to nejspíš neplatí), ale přeceňovat jej též nemůžeme.

  6. To je pouze národní dluh, nepočítám dluhy jednotlivých kantonů. Díky Ondřejovi za doplnění.

Víkendové čtení (2)

Další várka náhodného víkendového čtení.

  • Jak recese změnila USA, v 255 grafech - další parádní práce viz týmu v NYTimes.
  • Vzpomínky na Jobse - další ze série vzpomínek na Steva Jobse od jednoho ze seniorních zaměstnanců Apple. Trochu delší, ale fajn.
  • Veslujte, i na Ona Idnes chápou, že to je príma. Já právě zvažuju přechod z osmiveslice na skif, i když teda s Ondrou Synkem mám společný akorát křestní jméno.
  • Pokud číst nechcete, pusťte si show Johna Olivera, je to parádní britský komik, který se současným tématům věnuje s podobným humorem jako třeba Jon Stewart nebo Stephen Colbert. Navíc to je na HBO, takže cenzury tam je pramálo.
  • Chudoba v UK je na podobné úrovni jako ve východní Evropě, píšou na Financial Times.
  • Referendum o nezávislosti Skotska se blíží a vypadá to, že ne všechny ekonomické analýzy jsou fér. Guardian analyzuje čísla separatistů a nachází zajímavé skutečnosti. Ukazuje, jak značná část skotských firem je vlastněna v zahraničí.
  • Spolupracovník Pikettyho sepsal knihu o daňových rájích a o tom, jaký vliv mají na současné ekonomiky. Vypadá zajímavě, do angličtiny bude přeložena příští rok.
  • Delší příspěvek o psychologickém výzkumu přesvědčování - pravda mnohdy nestačí, jde o ideologické přesvědčení i o způsob refutace.
  • Na závěr veselé povídání o dnešních školních výletech, které se s příchodem mobilů dost změnily. Já si to naštěstí nezažil, bezstarostně běhal po lesech a domů posílal pohledy :-)

The Why Axis - experimentální ekonomie je fajn, ale ocaď pocaď

Uri Gneezy a John List patří mezi přední výzkumníky v oboru experimentální ekonomie. Je to relativně mladý obor, který se stal populární zejména díky jednodušší proveditelnosti s nástupem informačních technologií. Autoři, podobně jako Levitt s Dubnerem ve Freakonomics, poutavě píší o svém výzkumu bez zabředávání do technických detailů.

Mimo laborku

Klíčovým faktorem je nelaboratorní výzkum. Autoři provádí field experiments aniž by aktérům řekli, že jsou zkoumání. Důvod je prostý, chtějí odstranit bias, který u laboratorních experimentů vždycky byl a bude.

[I]f you put a bigot in a laboratory where he knows he’s being observed, he won’t act like a bigot—he’ll say what he thinks the scientist wants to hear, or he’ll act the way he knows society expects him to because he is motivated to behave as the researcher wishes.

Je to záslužný přístup, ale autoři nikde nepopisují svou metodologii trochu detailněji. Chápu, že jde o pop ekonomii, ale místy je to až příliš povídací. Bylo bolestně jasné (painfully obvious překlad nemá?), že autoři nemají dost obsahu, tak vyplňovali text vatou, příkladů spousta, jeden za všechny: > We drove to the Citadel building in downtown Chicago, a gigantic, steel-and-glass tower, with 1.4 million square feet of office space, set right in the economic center of the city. After passing through the marble-walled lobby, we entered the elevator and pressed the button for the thirty-seventh floor. Our ears popped, and we felt a bit nervous. The elevator hushed open, and a nice receptionist ushered us into a tastefully decorated conference room. She offered us coffee, and we waited.

Kdyby místo povídání raději popsali návrh experimentů, škálovatelnost, crowding out a další věci, které se dají podat laicky a zajímavě, tak by knihu vyplnili zajímavěji.

Diskriminace, public policy i soukromníci

Očekával jsem, že půjde o nudný výzkum ekonomických teorií, ale byl jsem příjemně překvapen. Pro mě nejzajímavější bylo téma diskriminace, kde byl zmíněn i nedávno zesnulý Gary Becker, který téma v ekonomii začal zkoumat již při doktorských studiích.

Hlavním objevem pro mě bylo rozdělení diskriminace z důvodu animu (nevole, nevraživosti, nenávisti) a čisté ekonomické kalkulace. Je třeba tyto dva typy oddělit, protože zatímco první může být obhájeno jako regulovatelné a zavrženíhodné, to druhé je přirozený tržní postup.

This type of discrimination is not based on animus. It is based on economic incentives. To combat it, the person who is targeted for unfair treatment needs to signal that he or she is like those people who are not being discriminated against.

Velká část knihy se věnuje public policy, zejména v oblasti školství. Autoři se věnují různým pobídkám na individuální úrovni a zkoumají, jak mohou zlepšit úroveň vzdělání v drsnějších částech Chicaga. Důvodů proč děti se tam učí hůře je více - finance, motivace, kriminalita, role models doma, … - nabízí se tak paralela se vzděláváním v určitých částech Česka.

Poslední část se věnuje výzkumu pro soukromníky, byznysy. Zatímco předchozí výzkum záležel na grantech (občas privátních) a podpoře z veřejných peněz, tady autoři spolupracují s firmami a snaží se jim pomoci zlepšit obchody. Ať už jde o vinaře nebo čínskou továrnu. Ač zajímavá, tahle část je trochu reklama na služby autorů, dokonce i epilog se věnuje zejména byznysu a závěr knihy je následující: > The bottom line for business is this: Do you want to make more money? If yes, then run field experiments. Do you want to go down in the annals of great companies? If you do, then run field experiments

Behaviorální a experimentální ekonomie nás nespasí

Do behaviorální a experimentální ekonomie spousta lidí vkládá naděje, zejména neekonomové. Hlásají, jak se těmto oborům daří vyvracet mainstream a podobné kraviny. Ano, jsou to fajn a supr obory, ale žádná revoluce se nekoná. Není to žádný substitut, ale pěkně doplňují existující teorii. Tim Harford nedávno trefně poznamenal, že v behaviorální ekonomii jde o směsici zajímavých malých objevů bez nějaké větší linky mezi nimi. Další ukázka toho, že nám klasické ekonomické uvažování nenahradí.

Největší nebezpečí v experimentální ekonomii je, že se často nectí pravidlo “theory first”. Když mučíte data dost dlouho, něco zajímavého vám z toho vypadne, je třeba začít s teorií a tu poté testovat (sice máte stále stejný problém, ale zde aspoň máte teorii).

Jasně, spousta vědců udělala objevy, když si jen tak hráli, ale když z toho uděláme legitimní postup, který bude aplikovat velká část ekonomů, máme zaděláno na průšvih.

Nezařazené maličkosti

Pár postřehů a úryvků bez delšího komentáře.

Selfishness a self-interest jsou dvě různý věci.

One of our key discoveries is that self-interest lies at the root of human motivation—not necessarily selfishness, but self-interest. These may seem like the same thing, but in fact they are very different.


Tady autoři trochu matlají korelaci s kauzalitou, což je obzvlášť nešťastné u následných policy doporučení. > Given that every additional year of secondary schooling increases lifetime earnings by 12 percent,


Občas jsem četl docela dalekosáhlý a nepodložený závěry. Nebo axiomatický statementy, který nejsou tak jasný (genderová nerovnost v některých schopnostech je AFAIK nedořešená záležitost):

There is nothing preordained about being good at math, playing with pink dolls or black trucks, competing in school or in sports, or anything else. Change the way children are socialized to react to incentives, and you change their future.

Nebo klasická poznámka k oteplování

Global warming poses one of the biggest threats to humans.

Občas se autoři neubránili grandiózním a mesiášským poznámkám: > We called an all-hands-on-deck meeting and told everyone involved in our nascent schools that we had to find these kids, no matter where they were, and get them registered for school no matter what. We had kids to help!

Závěr

Byl jsem trochu přísnej, protože čekám, že to všichni budou obdivovat, takže se hodí trochu kritický pohled. Je to ale čtivá kniha, je velice krátká, takže vyloženě na den ke koupáku, na chatu do houpací sítě, přečteno máte za půl dne. Nenáročná četba o zajímavém výzkumu, to můžu vždycky. Vzhledem k mým studiím a obecně zájmům jsem ale čekal trochu rigoróznější přístup, to je ale jen můj osobní pohled.

Koupeno na Amazonu za pár korun. Recenzi napsal i Michal Kašpárek Za mrkví na klacku k lepším zítřkům.

Víkendové čtení (1)

Trocha čtení na víkend, kdybyste nevěděli.

Hezký víkend všem!

Pět let s Meky

Je tomu skoro přesně pět let, co jsem si koupil prvního Meka. Nastal čas trochu zavzpomínat, protože Apple počítače jsou u nás stále trochu exotika, i když rozhodně ne tak jak tomu bylo tehdy.

Jsem spokojený uživatel, ale nejsem vyloženě fanboy. Když se mě známí ptají, jaký počítač si koupit, v drtivé většina případů doporučuji Thinkpady. Jsem občas power user, a jsou věci, které mi v Mac OS vyhovují, nikomu to ale necpu.

Nový stroj jsem tehdy kupoval, protože můj Thinkpad už trochu odcházel a oprava by mě stála majlant. Obchody s Apple věcmi nebyly zdaleka tak rozšířené jako dnes. Něco málo bylo v Praze, jeden či dva v Brně a nazdar. Já kupoval v jenom z prvních obchodů vůbec, v iStyle na Andělu. Se studentskou slevou mě vyšel MacBook Pro na cca 25 tisíc a ukázalo se to jako skvělá investice.

Hardware i software od jednoho

Steve Jobs kdysi řekl, že firmy, kterým jde o dobrý software, by si měly dělat vlastní hardware. Vysvětluje to Apple filosofii zejména posledních 15 let. Za cenu nižší expanze se tak firma vyhne fragmentačnímu peklu, které postihlo např. Google a jeho Android. Každý přístup má svoje pro i proti, o tom žádná.

Souhru hardware a software jsem si užíval. Systém byl čistý, protože tak to Apple chtěl. Hardware byl bez samolepek, velká část šasi byl jeden kus hliníku, uspávání i probouzení bylo otázkou 2 sekund a touchpad na tom stroji bylo něco, co se konkurenci za ta dlouhá léta stále nedaří pořádně zkopírovat (i když poslední dobou se konečně docela blíží).

Skoro česky, skoro podporované

Tehdy to byla divoká doba. Apple u nás neměl oficiální zastoupení, žádné iTunes nebo tak. I čeština byla tak nějak došroubovaná díky místním předprodejcům. Při každé aktualizaci tak musel člověk čekat na jazykový balík, který vycházel o týdny až měsíce později. Na mě to moc vliv nemělo, já si zvykl na systém v angličtině, ale znal jsem spoustu lidí, kteří s tím zápasili.

Jelikož to bylo velmi nezvyklé, vlastnit cokoliv od Apple (krom iPodů, ty jely), člověk se neměl často na koho obrátit. Zatímco skoro všude je ten syn/vnuk/soused/švagr, který “dělá do počítačů”, při pohledu na Mac si tihle ajťáci zpravidla nevěděli rady. Proto jsme měli fóra na MujMacu nebo Grafice. Trochu z legacy důvodů totiž spousta Mekařů byli grafici, což pomalu ustávalo, protože software v jejich branži už tehdy byl na takřka identické úrovni napříč systémy.

Druhou skupinou uživatelů byli tehdy menežeři, kteří si chtěli stylově číst maily na Seznamu, tak si koupili nejvytuněnější MacBook za padesát palackých. Právě jeden známý takhle před pár týdny po pěti letech měnil svůj původni MacBook za nový. Prý chtěl lepší displej, jinak mu ten starý stále stačil. Jsou to držáky.

Bizarní svět přeprodejů

Nemám moc důvěru ve věci z druhé ruky, zvlášť když jde o (drahou) elektroniku. Člověk nikdy neví. Rád ale takto prodám. Nerad vlastním věci mimo záruku, tak jsem se po dvou letech MacBook Pro prodával. Tedy, upřímně, zrovna vyšla nová generace MacBooků Air, první s opravou těch neduhů první verze, navíc drasticky levnější, takže jsem spojil tyto dva důvody a jal se prodávat.

Trochu jsem se bál, že stroj neprodám, protože rok před tím jsem uklouzl v žábkách na kamenných schodech a počítač mi spadl. Byť jen v neoprenovém obalu, krom mírně ohlého hliníku v rohu šasi se mu vůbec nic nestalo. Férově jsem pád přiznal, i tak byl zájem velký a za necelých 15 tisíc jsem ho prodal. Fun fact: den před prodejem jsem poprvé formátoval disk a reinstaloval systém. (A na novém Airu mám systém stále z výroby.)

Trh s použitými Meky je fakt super. Víc jak půlku ceny za 2 roky starý stroj mimo záruku, který mi spadl na kámen? Beru. Přihodil jsem asi 12 tisíc k výdělku, a koupil zbrusu nový MacBook Air. Věrně mi slouží do dnes, 3 roky poté, už dlouho mimo záruku.

Nadšený unixák

Před MacBookem jsem si dlouhá léta hrál s linuxem. Jo, to byly doby, kdy jsem na disku měl Fedoru, Debian i Gentoo. Ach, to byly časy. Linux nabízel ohromné možnosti, ale každý den jsem si s tím musel hrát, aby to fungovalo podle mých představ. Linux se od té doby dostal někam trochu jinam.

Mac mi nabízel best of both worlds. Příjemné prostředí a komerční aplikace, ale zároveň i unixové prostředí, takže moje návyky jsem mohl zužitkovat v terminálu. A do dneška terminál používám každý den. Jelikož si často hraju s daty, nedokážu si představit práci na Windows, kde všemožné utilitky a jazyky musí být došroubované přes různé cygwiny (a ani to nestačí).

Nadšený neunixák

Primárně ale používám software mimo terminál. Tady Apple udělal něco príma - nastavil určitě designové regule, které sice vývojáři nemusí dodržovat, ale většina tak stejně činí. U aplikace máte tak docela velkou šanci, že zapadne do systému a bude se ovládat jak jste zvyklí. Je samozřejmě spousta vyjímek, zvlášť u velkých komerčních oblud nebo u aplikací, které nejsou dělané zvlášť pro Mac, ale pro všechny systémy naráz.

Spousta věcí tu “just works”. Když jsem nastavoval známému nový MacBook, chtěl ho zálohovat. Připojil jsem prázdný disk a za 30 sekund měl nastavené zálohy. Bez programů, bez nastavování. A takhle funguje spousta věcí v systému. A není pravdou, že za všechno musíte platit. Mám pár komerčních aplikací, které jsem často koupil ve výprodeji, ale z většiny jedu na free appkách.

Co by to chtělo?

Jasně, ne všechno je růžové. Jsou problémy, které můžu zmínit, i když se mě nedotkly. Slyšel jsem o potřebě českého účetního software nebo jiných specifických programů, které lidi potřebovali. Nebo o nedokonalé kompatibilitě Office dokumentů (oficiální balík od Microsoftu existuje, ale není to 1:1). Já větší trable nezaznamenal.

Co já bych ocenil, to je něco po hardwarové stránce. Zatímco mně Air vyhovuje, budoucnost vidím v těch malých tabletech, které běží na klasických procesorech, takže na nich běží plné Windows. Tyhle stroje jsou už na 8 palcích, bez větráku a se skoro slušnou výdrží. Dockovat doma k velkému displeji a z tabletu se stává počítač, to bych uvítal. Apple drží tablety striktně oddělené od počítačů a není tu zatím větších náznaků, že by se konvergence blížila.

Šíří se osvěta

Už pár let nejsou Meky stroje jen pro podivíny/grafiky/namachrované. Stávají se nesmírně populární např. mezi webaři nebo studenty (v Anglii na VŠ jsem skoro jiné stroje neviděl). Odeznívá i částečný mýtus, že to jsou předražené hračky. Zaprvé, najděte mi podobně vybavený a zkonstruovaný stroj za lepší cenu, dá vám to práci, pokud vůbec takový najdete. Zadruhé, podívejte na tu přeprodejní hodnotu, kterou zmiňuji výše. Celkem jsem tak za pět let utratil necelých 40 tisíc.

Nikomu to ale cpát nebudu, kdo chce být hater, bude hater. Já mám Meky rád, ale doporučuji je jen lidem, u kterých vím, že je ocení také.

Druhá pětiletka

Jsem spokojen. A nejsem sám. MacBook Air je dlouhodobě vyzdvihován jako perfektní tenký laptop pro běžnou práci. Mně kdyby umřel, koupil bych ten samý. Krom lepší výdrže a pár změn vnitřností se nijak za poslední tři roky nezměnil. A mně to vůbec nevadí, protože tenhle stroj je parádní.

(Pozn.: Ano, bral bych displej o velmi vysokém rozlišení [tzv. Retina], ale zatím jsem neviděl takhle dobrý displej, tenké tělo a dlouhou výdrž. Beru tak výdrž místo displeje. Až toto vyřeší, budu přirozeně chtít lepší displej.)