Život v UK, díl sedmý. Pohostinství

Jako průměrný Čech si rád dopřeju tekutý chléb. Sem tam si ale i dopřeju jídlo v hospodě nebo kavárně. Z hlediska nabídky, poměru cena/výkon i obecné kultury to tu je trochu jiné. Zatím nevím, zda lepší či horší.

Středobodem pohostinství jsou typické britské pubs. Vypadají všechny uvnitř prakticky stejně, mají občas i stejný design loga (stále jsem nezjistil, co za tím je). Už pár let jsou všechny nekuřácké ze zákona a většina nabízí slušné jídlo. Postupně.

Pěnu nehledejte

V typické hospůdce se pijí tři hlavní moky - piva, ales a cidery. Piva, též nazývané lagers (Friends alert), jsou klasická česká piva, občas s pěnou, často opravdu z Česka. Ales jsou takové hořké bezpěnné tekutiny, něco mezi lagerem a Guinessem. A cider je cider. Nebo cidre, pokud si na tom zakládáte. Jo a nebo cyder.

plzen bezpeny

Piva, zejména ta česká, jsou prostě piva. Tedy jen s rozdílem sklenice, ta je pro všechny zmíněné nápoje bez ucha, takže pozor na prsty při ťukání, zvlášť po pár rundách. Na ales si stále zvykám. Obecně je preferuji před lagery, protože chci vyzkoušet něco nového, jsem přeci jen na (delší) návštěvě, navíc nebudu platit 150 Kč za Staropramen.

Piva původem z Česka tu najdete na každém kroku. Budvar tu má vlastní subsidiárku a jejich pivo najdete ve většině barů, supermarketů i samoobsluh. A nejde jen o klasický Budvar, ale i o různé hořké a silnější varianty, protože lagery tu konkurují ales. Občas narazíte na Staropramen nebo Plzeň, obojí zpravidla točené. Vpravo na následující fotce vidíte zásoby u nás ve veslařském klubu. Drtivá většina spotřeby piva je patok z Budějc, mohl bych v e-mailech najít spoustu zmínek, jak se náš kapitán, ryzí Angličan, těší na svůj Budvar.

bezpeny

bezpeny

Ceny. Stále jsem si nezvykl. Přechod jsem měl naštěstí docela plynulý. Na koleji jsme měli levnější pivo a ales, kolem £2-2.50 za pintu (což je o něco málo víc než půllitr). V hospodách pak koupíte pintu za £2.50, pokud jste v pochybném podniku, častěji kdekoliv mezi £3 a £5, takový bajvoko průměr u nás na vesnici je £3.50.

V obchodě nakoupíte o dost levněji. Běžné jsou fourpacks za £4, tedy pinta za libru. Pak ale máte různé microbrews nebo jiná niche piva, tam za kus dáte přes £2, ale téměř vždy narazíte na množstevní slevy. Můj oblíbený edinburský Innis & Gunn stojí £2.20, ale můžu koupit tři za £5.

Problematičtější to máte ve společnosti. Jdete-li s přáteli na pivo, doporučuju vzít si více peněz nebo kartu, nikdy nevíte, kolik utratíte. Korelace s vypitým objemem totiž není moc velká. Kupují se totiž rundy, které se nijak neevidují, nepočítají, prostě kdo zrovna dopil, jde koupit pro všechny. Když pivo stojí £4 a je vás víc, může se to prodražit. Je-li vás pět a jdete na tři piva, alespoň dva z vás z toho vyjdou navrch.

A nejde tak moc o úroveň přátelství. Já takhle platil druhý den v práci, když jsem šel s novými kolegy na pivo. Drahá uvítaná. Když jsme pak před Vánoci šli do hospody jako skoro celá firma, byly rundy extra nebezpečné. Šéf takto šel na bar a asi 10 lidí zrovna dopilo. Bylo mi hloupé objednat si, tak jsem s lokem ve sklenici odmítl nabídku. Nenápadně jsem se po pár minutách připlížil k baru a nevšiml si, že šéf stále objednává. Donutil mě objednat si přes něj. Mrknul jsem na platbu, £45. Nevím jak vám, ale mně by taková částka vystačila na mnoho návštěv.

Fish and chips i větší prasárny

Mluví-li se o jídlu v Británii, asi každý zmíní fish and chips. Stále jsem neobjevil, co je na tom pokrmu tak zvláštního, za ty dva roky jsem ho měl pouze několikrát, a to bez chips (a hrášek místo nich), protože už jen od pohledu na všechen ten tuk mi kornatěly tepny. Když už, tak raději fish cakes (se zeleninou). Víceméně rybí prsty… ve tvaru puku.

Místní jídlo není echt zdravé. Naštěstí jsem vycvičen, chutná mi, a rodinku jsem při návštěve do pubu ihned zatáhnul a objednal jim klasické pub food. Pub food je výraz, světe div se, pro hospodské jídlo. Ve většině hospod se tu totiž opravdu vaří, nejde jen o toasty nebo nakládané hermelíny (i když já bych si sýr s papričkama za 60 korun často fakt dal, kdyby ho tu měli).

Splývá tak trochu funkce pubu a restaurace. Je tam ale určitý rozdíl. Pub tu má točené pivo a pub food, restaurace je o řád slušnější, často nenabízí pivo (nebo jen lahvové) a jídlo vám neubírá tolik let dožití nebo se jedná o naleštěné verze pub food.

Co tedy krom ryby s hranolkama? Oblíbené tu jsou burgry, to jsme ale stále u normálních pokrmů. I bangers and mash je relativně OK, to jsou párky s bramborovou kaší. Black pudding (pudding není pudink, pudding je obecný výraz pro dezert) jsem nikdy pořádně nepochopil, jde o prasečí krev s oatmeal, je to taková černá hmota. Prý je to zdravé. Pak tu rádi balí maso do listového těsta. Může jít o párek, kapsu plnou mletého (cornish pasty) nebo podivně nazvané pies. Ne, nejde o dort jako apple pie. Jde o hromadu těsta a masa, příkladem budiž shepherd’s pie.

pancake

pancake

Pochoutkou na severu, který z půlky nechce být s námi (aka Skotsko), je tzv. haggis. Těšil jsem se, až jej zkusím na slavnoství večeři, na každoročním výročí úmrtí skotského básníka Burnse. Pak jsem si našel, jak se vyrábí. Podobně jako v Česku na zabijačce využijete všech částí prasete, něco podobného dělají ve Skotsku s ovcema. Je to natolik divné, že haggis je v Americe zakázaný. Westminster se nedávno za Skoty zkoušel přimlouvat u Američanů a ukázat tak diplomatickou sílu Británie, chtěl tak zabránit skotské nezávislosti. Podivné politické praktiky.

Další skotskou podivností jsou smažené Mars tyčinky. Ano, čtete dobře. Mají i svou stránku na Wikipedii. Neodvážil jsem si je nikdy dát, podle Davida jsou dobré, ale jemu věřit… :-)

V Česku je neznámější asi plná anglická snídaně, Full English. To máte vajíčka, slaninu, párky, rajčata, fazole a toasty. Obvykle mě to naplní na půl dne. Sice asi umřu v padesáti, ale pochutnám si. V mé oblíbené kavárně ji servírují do čtyřech odpoledne, takže si můžu zajít na velmi pozdní snídani, něco jako v Šálku v Praze.

snidane

snidane

Formálnější stolování

Ne že by hospody nebyly formální, většinou jsou dost pěkné. Občas v nich najdete trochu nezvyklé hosty…

prase

prase

Zmíněné pokrmy byly z hospod, občas zajdu do restaurace, které se cenově často dost blíží hospodám, nabízí ale trochu formálnější atmosféru. Máme tu i restauraci Jamieho Olivera. Dělá si vlastní těstoviny, v jídelně vidíte pod ruce kuchařů a je to celé takové pěkné. Občas si opravdu pohraje (teda ne že by tu pracoval nebo kdy navštívil), toto jsou krevety k předkrmu.

jamies

jamies

Vzhledem k ještě vyšší ceně piva v restauracích (které je navíc často lahvové) si člověk často raději vybere víno. Nejsem žádný someliér, takže jsem docela uvítal následující nabídku

wines

wines

Na jednu velkou oslavu jsem zavítal i do místní michelinské restaurace na brunch, který byl kupodivu levný (na místní poměry). Pověstné mikroporce i skvělá atmosféra, bylo to zajímavé. Máme tu i jednu restauraci, která má dvě hvězdy. Tam se zatím nechystám, za večeři tam necháte £100. Bez pití.

Od drobných po rozbité prasátko

Pub food seženete už od £4, pokud se nacházíte v pochybném podniku nebo velkovýrobně, většinou si ale připravte £8-12. Často mají hospody nabídky, kdy dostanete k jídlu pivo za polovic. Na příjemné posezení jednou dvakrát za týden jsou tak místní hospůdky ideální. Večeře a dvě piva mě tak zpravidla vyjdou na £15.

Co se týče restaurací, hlavní jídla tu máme za £10-15, pokud jde o klasické pokrmy. U nějakých větších steaků nebo specialit se můžete dostat na £20 a víc. Předkrmy jsou zpravidla pod £5. S desertem se tak dostanu na £25-30.

A pak tu jsou výše zmíněné michelinské restaurace, kde za jídlo s pitím dáte £50-100, dalších pár desítek za pití. Já byl pouze na brunchi, kde jsem za jídlo se sklenicí vína dal £28, což na oceněnou restauraci, zvlášť v porovnání s místní cenovou hladinou, není tak špatné.

Na kutě, je jedenáct

Většinou mi vyhládne kolem jedenácté, to si v Praze dávám záchranný hermelín, tady mají akorát křupky a oříšky. Navíc mě ale už vyhánějí. To mě překvapilo hned první víkend po příjezdu. Šli jsme se spolužáky na jedno a v 10.45 už zvonil zvonec a přijímaly se poslední objednávky. Má to co dočinění s místní regulací. Občas mají otevřeno déle (v pátek a sobotu občas do půlnoci), ale pokud chcete být někde i po půlnoci, musíte zamířit do klubu.

K poněkud bizarní situaci pak nastalo během mistrovství světa ve fotbale, kdy zápasy končily kolem půlnoci, takže jste museli jít dokoukat zápas domů. Cameron tak dočasně povolil delší otvírací dobu, aby se fotbaloví fanoušci mohli nerušeně dodívat. Pak ale Anglie rychle vypadla, takže to bylo stejnak jedno :-)

Závěr

Tolik tedy k pohostinství. Cíleně jsem vynechal čaj a nekouření. K tomu zas jindy, už takto je to příliš dlouhé.

Život v UK, díl šestý. Ze študáka zaměstnancem

Cambridge je typické univerzitní město. Krom té známé univerzity tu máme i jednu… méně známou, takže počet studentů se zde počítá na desetitisíce. Ve stotisícovém městě tu tak nejsou příliš naředění. Jak reaguje město na všudypřítomné aktovkáře?

Město ve městě

Student na měšťáky ani vlastně nemusí narazit. Knihovnu, bar, sportoviště, kantýnu i posilovnu má na koleji (ano, tak by se dal popsat můj tehdejší život). A kdyby si jó chtěl vařit, může si jídlo nechat dovézt, případně si zajet do supermarketu a přes samoobslužnou pokladnu zaplatit.

Přijde-li vám to nespolečenské, tak nezapomínejte, že tu máme přes 30 kolejí, takže když vás omrzí váš bar, můžete za přáteli z jiné koleje. Sporty hrajete s kamarády z koleje, proti dalším kolejím a nebo proti plebsu z Oxfordu.

Ostatně sám si nepamatuju moc interakce s městskými během mých studií. Občas jsme zašli do místní hospůdky, když jsme chtěli změnit prostředí, sem tam jsem píchnul, takže jsem musel prohodit slovo dvě s mechanikem.1 I když tedy typickou anglickou interakci “Venku prší, co?” - “Jo, prší.” za nějak hodnotnou nepovažuji.

Študáci v cestě

Když studenti nepotkávají městské, funguje to logicky i naopak. Resp. komunikuje se neverbálně. Student zpravidla spěchá na kole. Z tréninku na přednášku. Z přednášky na trénink. Z přednášky na jídlo. Z jídla na přednášku. Spěchá, protože tak to tu funguje. A na kole, protože to jinak nejde. O tom příště.

Pro městské jsou studenti ta havěť, co se jim plete pod kola. A ani po studiích se tábory nespřátelí, protože tu na maloměstě málokterý student zůstane. A jelikož i málokdo je odtud, stává se Cambridge jen takovým průchozím místem. Přijet, pár let odsedět v knihovně, odjet. (Zní to možná smutně, ale ono to… vlastně je docela smutné.)

Je tu také velká fluktulace během roku. V létě odjedou prakticky všichni bakaláři a magistři, zůstane pár doktorandů, na Vánoce odjedou všichni krom Novozélanďanů. My pracující to vítáme – o kamarády nepřicházíme a lépe se nám parkují kola u supermarketu :-)

Olej a voda… a další olej

Studenti, přezdívaní gowns (což je název hábitu z minulého dílu), tvoří zhruba třetinu místních, towns, tedy běžných místních obyvatel, je zhruba polovina, a pak tu je ještě jedna skupina, tzv. professionals, tedy zaměstnanci ve specifických oborech z oblasti (bio)technologií, financí, engineeringu apod.

Poslední skupina je zajímavá. Měl jsem celý svůj studentský rok pocit, že tu panuje gown/town rozdělení, ale mezi town a professionals panuje podobná nevraživnost jako u první dvojice. Někomu může towns/professionals přijít jako umělé rozdělení, ale opravdu to tu tak funguje.

Zatímco towns vyrůstali zde či v okolí, případně se přiženili/přivdaly, professionals sem přijeli za prací. A jelikož místní Science Park a Business Park, tedy specifické komplexy pro tyto zpravidla nadnárodní firmy tebo tech startupy, jsou na samém severu města, často se professionals do života towns moc nemíchají.

Tato professional stránka Cambridge je tak další město ve městě, několik gigantů (např. ARM, Mathworks nebo Microsoft Research) a spoustou menších menších firem a startupů. Spoustě oborů se daří díky spolupráci s univerzitou, některé společnosti vznikají jako spinoffy z univerzitních laboratoří. Ze startupů tu byl jednu dobu i český Apiary.

Čas opustit kolej

Na konci loňského léta jsem jel do Prahy značně nervózní. Školu jsem skončil v červenci, ale do práce nastupoval až v září. Nepodařilo se mi sehnat ubytování takhle dopředu, nájmy se tu řeší na poslední chvíli. A pokud vlastníkům domů píšete zprávy typu “Ahoj, jsem z východní Evropy, rád bych si pronajal pokoj, ale nejsem v Anglii. Přijedu a potřebuju místo,” tak jsem se mnohdy ani nedivil, že mi neodpověděli.

Zkusil jsem to i na koleji, která je v září vždy prázdná. Že bych tam ještě pár týdnů po příjezdu bydlel, než si najdu vlastní místo. Velmi nepříjemná paní mi řekla, že kolej bude plná. Lež jak věž. Druhá paní z koleje mi o pár týdnů později nabídla super levné ubytování, to už jsem ale měl domluvený a zaplacený pokoj na samém okraji města. Na zabití. Ale stres skončil.

Realitní trh je tu obecně docela šílený. Asi čtete zprávy, jak v Londýně rostou ceny nemovitostí procentuelně ve dvou cifrách. V Cambridge to je dost podobné, my tu ale nemáme Londýnské platy. Pronajmout klasický dvojpokojový byt vás vyjde na £1000 měsíčně. Bytů je tu ale naprosté minimum, celé město jsou řadovky (když pomineme koleje). Klasické viktoriánské budovy, na energetickou efektivitu tu nikdo nehraje, hlavně že to je pěkné a cihlové. Spousta mladých tedy pronajímá pokoj v domě, případně jako skupina celý dům. To vyjde na £400-600 za měsíc, záleží na vzdálenosti od centra, vybavenosti nebo náladě majitele. A pokud chcete dům koupit, připravte si 10-15 milionů korun. (A ne, nejsme v Londýně.)

Jelikož prakticky celé centrum vlastní univerzita nebo koleje, člověk spíš vybírá, která prdel lokalita je nejméně špatná. Já bydlel v rezidenční oblasti na jihovýchodě, což byl docela boj při dojíždění na veslování v sobotu v sedm ráno, teď bydlím u řeky na severu, takže to je boj jen každý den cestou do práce, když jsem v hledáčku dodávek na hlavní silnici.

Musel jsem také změnit praktiky. Chodím méně do kolejních barů, posilovnu jsem si našel mimo, vesluju za městský klub a přestal jsem si sám stříhat vlasy. Občas mi totiž ujela ruka a šel místy trochu víc nakrátko, než jsem původně plánoval. Na koleji bylo přijatelné, když jsem vypadal jako pako, na pracovní schůzku ale nemůžu jít takto:

vlasy

vlasy

Trochu mi to chybí. Ukrást Půjčit si strojek od kamaráda, rychle oholit hlavu, zdarma, hotovo. Člověk ušetřil čas i peníze. Teď chodím do pochybných kadeřnictví, tedy do těch méně pochybných. Jednou jsem viděl hlavního kadeřníka v sobotu v poledne pít pivo přímo v salonu, protože neměl zákazníky. Tam tedy nechodím. Ať už jdu kamkoliv, platí zde jedno železné anglické pravidlo. Je jedno jak moc nesnášíte svůj nový účes. Pochválíte kadeřníka, dáte mu spropitné a usmějete se. Už jsem to udělal mnohokrát, a zatím mě ani jednou neostříhali tak dobře jako v Praze za 89 korun. Tady s úsměvem odevzdávám £15. A za pár týdnů se vrátím. S úsměvem.

Full member of society

Jelikož mám stále spoustu přátel ze studentských dob, sem tam se s nimi sejdu. Když mě představují svým přátelům, často mě uvádí jako “This is Ondřej, he’s a proper member of society, he pays taxes and all.” Jako takový exponát v muzeu. Potkávám totiž spoustu doktorandů, kterým táhne na třicet, ale nikdy vlastně nebyli mimo akademii. Žijí ze doktorandských stipendií, trochy peněz za vedení seminářů, extra grantů, ale zase jsou často otroky svých vedoucích. Ale taky si často vybírají konference podle lokality a pak mi posílají fotky z Řecka, Itálie nebo Kalifornie. Je to tedy zajímavý střet světů a pokaždé vedeme debaty o způsobu života a jak to komu vyhovuje.

Závěr

Z rozdělení města si vybírám od každého trochu. V práci jsem s profesionály, vesluji s townies a profesionály, o víkendu chodím na kafe pokecat kamarády z koleje. A vždy měním tvář – před townies nadávám na ty hrozné studenty, před studenty si dělám srandu z townies a před profesionály si dělám srandu ze všech ostatních. Každému je jasné, že hraji na všechny strany, i tak je to sranda.


  1. Až uvidíte Natašu, moje první britské kolo, tak pochopíte, proč jsem si duši neměnil sám.

Modelování a předpovídání v ekonomii

Jakékoliv diskuse o modelování a předpovídání v ekonomii vyvolávají vášně a často se v těchto přestřelkách diskutuje o něčem, co ve skutečnosti ekonomové nedělají. Rád bych se na pár řádcích věnoval několika rozšířeným mýtům.

Ačkoliv nejsem odpůrce modelování jako konceptu a zároveň to je částečně moje práce, nekladu si za cíl vás nějak přesvědčit, že modelování je super skvělé nebo tak něco (sám si to nemyslím). Jen bych vám chtěl dát trochu víc podkladů, abyste se mohli lépe rozhodnout sami. Skoro vůbec se nebudu věnovat tématu meritu matematické ekonomie samotné, to je na delší povídání.

(Nejprve v rychlosti terminologie. “Model” je celkem obecný termín. Budu tu řešit zejména makro modely, tedy zpravidla komplexní systémy, které se snaží pokrýt agregátní pohled na ekonomiku. Nebudu rozlišovat několik výrazů, které znamenají trochu odlišné věci (estimate, forecast, projection), akorát by to mátlo. A nebudu, až na menší výjimky, zacházet do technických detailů.)

Proč zjednodušujeme?

Makroekonomický model bude vždy simplifikací. Je to zjednodušení reality, snaha zachytit interakce mezi lidmi, firmami, zeměmi, … Zjednodušujeme, protože obsáhnout veškeré reálie by bylo příliš náročné (resp. nemožné), nepraktické a ani bychom k tomu neměli data.

Odsouzení modelování je často založeno na kritice přílišného zjednodušení, ale zároveň je pak doprovázeno požadavkem užití selského rozumu. To je ale značně nekonzistentní kritika, protože poučky na základě selského rozumu či elementárních modelů jsou ještě větším zjednodušením, často nekonzistentním.

Zjednodušení v modelování obecně plyne z nutnosti použít méně parametrů než dat. Můžete jednoduše “vysvětlit” veškerou dynamiku v datech, když si zvolíte dostatek parametrů, model vám pak bude ale prakticky k ničemu. Také nám menší počet parametrů (za určitých okolností) zajistí jednoznačnost řešení. Jde nám tedy o kombinaci teoretického základu, jednoduchosti (parsimonie) a vysvětlující schopnosti.

Nezajímá nás jen budoucnost

Hned zkraje je třeba rozlišovat bezpodmínečné předpovědi, tedy výhledy (forecasting), které jaksi mnozí předpokládají za cíl či úkol ekonomů. Může je však překvapit, že forecasting je relativně minoritní podobor v rámci modelování.

Když už se dělá nějaké předpovídání, je to velmi často tzv. nowcasting, tedy odhad toho, co se právě děje či co právě skončilo. Makro veličiny jako HDP jsou tak komplexní, že často trvá týdny až měsíce, než získáme finální čísla za uplynulý rok či kvartál (před pár dny vyšla nefinální čísla za Q2 pro Česko, tedy kvartál 6 týdnů skončený). Tato čísla spolu s odhady blízké budoucnosti mají velký vliv na politiku, větší než dlouhodobé odhady, které téměř nikdo nebere vážně.

Mnohem zábavnější (záleží tedy na vaší definici zábavy) je podmíněné předpovídání (conditional forecasting), zejména pak tzv. policy analysis, tedy analýza vlivu politických rozhodnutí na ekonomiku. Může se dělat dvojím způsobem, ex post či ex ante. Ex post analýza bere existující data za minulost a snaží se odhadnout tzv. counterfactual, tedy co by se bývalo stalo, kdyby nějaká změna nenastala. Může jít o intervenci ČNB, vstup do EU či Eurozóny atd. Metod jak na to je spousta, vydají na zvlášť článek či knihu.1

Ex ante analýza se pak snaží odhadnout dopad plánovaných změn. Krom counterfactual linky (což vlastně není counterfactual, protože oba případy jsou nerealizované) se tak musí udělat i zvlášť předpověď bez této politické změny, též nazvané business as usual, příp. baseline. Máte tedy dvě verze budoucnosti, ale nezajímá vás tolik absolutní vyjádření jednotlivých veličin jako jejich rozdíl mezi těmito scénáři. Do jisté míry se tak potlačuje ta inherentní nejistota v předpovědích. Neříkáte, že HDP by bylo X při normálním chodu dějin a Y při této změně, ale spíš hlásíte procentuální rozdíl mezi těmito dvěma scénáři. “Můžete” se tak mýlit v odhadu určité dynamiky, ale budete se mýlit v obou scénářích, takže i rozdíl mezi nimi bude menší.

Modely se tak liší účelem. Není to tak, že se vezme jeden model a použije na jednu z výše popsaných metod. Jsou modely na předpovídání krátkého či středního období, modely na dlouhé období, simulační modely na policy analysis atd. Modely jsou konstruovány za daným účelem, a je třeba to mít na paměti.

Model není jen ekonomická záležitost

Odpůrci ekonomického modelování občas zapomínají, že modelování jako koncept je rozšířená věc v jiných oblastech jako je biologie, meteorologie, klimatologie nebo ve sportu (příkladem budiž adorovaný Nate Silver).

A nejde jen o veřejné výzkumní aktivity, v soukromém sektoru se hojně modeluje též. Nate Silver je a vždy byl soukromník při modelování sportu, podobně modeluje energetická firma chování zákazníků, aby mohla včas a správně investovat do infrastruktury (což je ostatně pro mě dost reálný příklad). Nebo třeba v kvantitativních financích, modelování rizika.

Když se tedy díváte na předpověď počasí, nakupujete na Amazonu nebo se sprchujete v teplé vodě, někdo v práci modeloval, aby tohoto dosáhl (teplé vody, ne vašeho sprchování :).

Lidské jednání

Protiargumentem k této rozšířenosti modelů v jiných vědních disciplínách je fakt, že v ekonomii máme co dočinění s lidským jednáním, pro které neplatí daná pravidla jako ve fyzice či chemii. Slovy otce myšlenky, Ludwiga von Misese, např. takto:

> Their ideal is to construct an economic theory according to the pattern of mechanics. They again and again resort to analogies with classical mechanics which in their opinion is the unique and absolute model of scientific inquiry. There is no need to explain again why this analogy is superficial and misleading and in what respects purposive human action radically differs from motion, the subject matter of mechanics. (Ludwig von Mises, Human Action)

Což je validní argument, lidské jednání opravdu mění podstatu problému, přijde mi ale trochu zjednodušující, aby se tímto odmítalo modelování jako koncept. Je podle mě fér přiznat, že lidské jednání nám metaforicky háže klacky pod nohy, ale nevidím důvod kvůli tomuto opustit tento obor. Měl-li bych argumentovat poptávkou, stačí se podívat do výše zmiňovaného soukromého sektoru, kde modelování lidského jednání hojně probíhá, a není to výzkum za účelem výzkumu, jak často někdo akademické bádání vidí.

Není to jen lineární, deterministické, stálé, bez zpětné vazby

Je třeba adresovat i některé technické poznámky. Často zmiňovanou metodou je lineární regrese, což je věc značně nepochopená. Nejen že slovo lineární neznamená, že jde o pouhé lineární vztahy, že jde o nějaké “přímky” (ostatně ani není vůbec nutné lineární regrese používat). Oblíbenou karikaturou modelování je proložení dat přímkou nebo parabolou (ta zrovna není úplně lineární).2 To je vidět možná na úvodní hodině statistiky, ale v reálu uvidíte značně sofistikovanější metody.

Parametry se mohou měnit v čase, celý model může být z definice nelineární. Může obsahovat náhodné prvky, zpětné vazby a může se vám i úplně zbláznit pod rukama. Postupně.

Odhadnuté vztahy nemusí být definitivní a stálé. Mohou mít zlom v čase (např. při vstupu do FTA, při zavedení inflačního cílování apod.), mohou se průběžně měnit. Nebo mohou počítat s náhodnými výchylkami - stochastické modely ve svém jádru mají náhodné a nekorelované šoky či jiné náhodné veličiny. Pomocí simulací pak můžete zjistit, jakých možných výsledků dosáhnete.

(U některých komplexních nelineárních systémů mohou tyto stochastické vlivy vést k tomu, že i mírná změna vstupních podmínek může vést k drasticky jinému výsledku, problém tzv. chaos theory. I to se může stát v ekonomii.)

Častou námitkou je, že máme u veličin jasně zpětné vazby, že vše není z hůry dáno (tzv. exogenní). Problém těchto veličin, těch, které se v závislosti na dalších mění, tzv. endogenní proměnné, je dobře znám. A také má několik možných řešení, namátkou instrumenty nebo vektorová autoregrese, kdy cíleně zkoumáme vzájemné zpětné vazby mezi více veličinami.

Někdo by mohl namítat, že někdy nemáme kompletní vzorek, že z různých důvodů nemáme reprezentativní výběr ze společnosti. I to řešil např. James Heckman (a dostal za to Nobelovu cenu). Obecně byl znám problém, že když nemáme vzorek pokrývající potřebně reprezentativní, náš model nebude dobře aplikovatelný mimo námi zkoumanou skupinu vstupů. Občas ale není možné mít reprezentativní vzorek, Heckman proto ukázal, jak náš model této situaci přizpůsobit.

Další z námitek je nestálost odhadnutých parametrů, že stačí jedna dvě výchylky, a rozpadnou se nám výsledky. Odpovědí je tzv. robustní statistika/ekonometrie, kdy autor modelu zohledňuje výchylky a zároveň je využívá, protože často nesou velmi důležité informace (pokud nejde o chyby dat).

No a v neposlední řadě vidíme v poslední době fúzi více oborů, kdy nám do ekonomie fušují fyzikové nebo biologové a vidíme modelování difuze technologií za pomocí známého predator-prey modelu; evoluční teorii her nebo tzv. econophysics.

Toto je samozřejmě nekompletní výčet, jde o krátký výčet problémů, které moderní ekonometrie adresuje.

Reprezentativní agent

Jedno ze zjednodušení je tzv. “reprezentativní agent”, který slouží jako “průměrná” osoba v systému, který modelujeme. Tento koncept je často kritizován, protože se přeci nechováme všichni stejně. To ale ani není podstata tohoto konceptu, nepředpokládá jednotné chování, ale umožňuje nám aproximovat celek (za předpokladu možnosti agregace).

Zatímco v určitých částech mikroekonomie to tak úplně fungovat nemůže, v makro pohledu, tedy agregátním, je dobře vidět užitečnost tohoto zjednodušení. Je-li jedním z vašich předpokladů/empirických pozorování, že spotřebitelé šetří deset procent mzdy, neznamená to, že všichni spoří přesně deset. Někdo spoří 20, někdo 30, někdo nic.

To je samozřejmě příklad, může se předpokládat určité statistické rozdělení pro míru úspor nebo nějaká zpětná vazba mezi úrovní mzdy a spořivostí. Co je ale častější, je více modelových agentů v ekonomii. Tzv. “heterogenous agent models” tedy využívají vícero možných “typů” jedinců. Může jít o singles, rodiny s dětmi, penzisty, … A u každé skupiny očekáváme jiné chování.

Pokud tedy kritizujete ekonomy pro předpoklady heterogenního chování, podívejte se nejprve na specifikace používaných modelů, např. národní banky je zveřejňují. Takový model místního ministerstva financí má až 50 různých agentů.

(Modelování chování agentů se poslední dobou zavádí do extrémů, kdy se v makru objevují tzv. agent-based modely, kdy se přímo simulují interakce jedinců v ekonomii, tedy takoví Sims na velké škále :) Jde o celkem nový přístup, který se stal možným až s příchodem dostupné výpočetní techniky.)

Velmi krátká historie

Posledních několik desetiletí bylo pro makroekonomické modelování dost turbulentní období. Chci zde popsat jen několik základních myšlenek, aby bylo jasné, že jde o neustále vyvíjející se obor. Dochází ke evoluci různých konceptů, to z důvodů teoretických i praktických.

Z hlediska praktického jde o dostupnost výpočetní techniky, existenci dat, jejich vyšší kvalitu a detail, jednodušší komunikaci mezi ekonomy a lidmi obecně atd. (Na druhou stranu to vše vedlo i k jedné velké nevýhodě dnešního praxe, tedy že technika je dnes tak dostupná, že často její užití předchází teorii, protože cena modelování je dnes velmi nízká.)

Z hlediska teorie šlo o několik průlomů, které si nechám do poznámky pod čarou,3 pro nás bude důležitý zejména přínos nobelisty Lucase. Jde o tzv. negativní objev, tedy poukazání na to, že něco nefunguje. Robert Lucas ve své slavné kritice (tzv. Lucas critique) tehdy mainstreamové modelování odsoudiljako z velké části nefungující, protože je založeno na historických vztazích, které nejen že nemusí platit nadále, ale zejména pokud modelujeme reformy či regulace (policy), tak právě tyto změny pravidel mohou naše pozorované ekonomické vztahy změnit. Tedy velmi častá kritika i dnes.

> “Given that the structure of an econometric model consists of optimal decision rules of economic agents, and that optimal decision rules vary systematically with changes in the structure of series relevant to the decision maker, it follows that any change in policy will systematically alter the structure of econometric models.”

Upozorňuje nás tak na dynamiku, kterou je nutné brát v potaz. Lucasova kritika měla dalekosáhlé dopady, protože, jak jsem psal výše, modelování dopadů politických rozhodnutí patří mezi populární použití modelování.

Lucasova kritika ale neplatí pouze pro modely samotné, ale v obecném ekonomickém uvažování. Navrhujete-li zrušení určité daně, neznamená to pouze, že lidé budou mít o X více a erár vybere o X méně. To je velmi statický způsob uvažování. Je třeba brát v potaz, jak tato “změna pravidel” ovlivní chování lidí. Nemusíte modelovat, nemusíte na papír napsat jediné číslo, je obecně třeba brát v potaz ekonomickou dynamiku.

Selhali ekonomové, co se týče krize?

Dobrá otázka. Nedávné dvě krize (obě stále existující v jisté podobě) nám ukazují hezký kontrast současných schopností ekonomů. Obecně se ekonomům připisuje jejich selhání, že nepředpověděli finanční krizi (která se vyvinula v ekonomickou) nebo evropskou fiskální krizi. Pokud jste slyšeli o někom, kdo tu první předpověděl, tak ji nejspíš nepředpověděl, to jen tak na okraj.4

Jak jsem mnohokrát zopakoval, bezpodmínečné předpovídání není tak rozšířené, jak si veřejnost myslí. To za prvé. Je též přehlíženo, že tato finanční krize byla trochu jiná než “běžné” krize - v svém původu. Měla původ ve finančním sektoru, ve způsobu ohodnocení hypotečních úvěrů a modelování rizika. Tedy složek, které nejen že nejsou v dnešních ekonomických modelech (protože by tam ani neměly žádný vliv), ale hlavně jsou založeny na silně privátních datech. Bylo obecně známo, že peníze jsou “levné” a že určitá část hypoték bude nesplacena, což je zpětně reflektováno v hypotečním trhu.

Už ale nebylo tak jasné, že tato rizika byla špatně spočítána a že byla skryta v nových finančních produktech (resp. nebyl jasný jejich rozsah), a že to celé může spadnout jako domek z karet. Bylo to tedy celé mimo rozsah makroekonomického modelování, z hlediska metodologického i z hlediska dostupnosti dat.

Dnešní modely se snaží lépe zakomponovat makrofinance, uvidíme, zda to k něčemu bude. Stále toho tolik o financích nevíme, je to diskuse vedená spoustu dekád, hezky to ilustrují poslední Nobelovy ceny, které šly do dvou táborů s opačnými názory na finanční trhy a jejich informační hodnotu.

Daleko “modelovatelnější” byla zmíněná fiskální krize v Evropě. Zde se z velké části operovalo se skutečnostmi, které jsou dobře kvantifikovatelné. Způsob státního financování (pomineme-li řecké hrátky s Goldman Sachs), rigidita pracovního trhu, obchodní závislost evropských ekonomik, realitní bubliny, demografický vývoj, to vše jsou viditelné informace o evropských ekonomikách, a pokud je někdo správně poskládá, může mít dobrý pohled na potenciální budoucí vývoj. Šlo tedy o dosti “viditelnější” krizi než tu finanční/ekonomickou.

Palčivější problémy

Snažil jsem se adresovat některé populární kritiky modelování, které jsou podle mě dost nedostatečné a často jsou založeny na neznalosti. Je ale spousta tíživějších problémů, které jsou často snadno atakovatelné.

Jedním je nestálost výsledků v závislosti na použité metodě, i když se použijí stejná data. Na každý možný problém se najde několik způsobů, jak je řešit, takže není překvapující, že si někteří vyberou tu “správnou” metodu, která jim dá chtěný výsledek. Pěkně to je vidět třeba na tomto paperu, kde se autoři snaží odhadnout vliv většího bohatství na poptávku po benzínu. Po použití všemožných metod dostanou pokaždé dost jiný odhad.

Další z problémů je inherentní nepřesnost. Modeláři netvrdí, že jejich numerický odhad je přesný a že právě ta jimi udávaná hodnota je Ta Správná. Často svůj odhad doprovází určitou mírou nejistoty a ukazují, jaký rozptyl jejich odhad má. Dobře to vidíme třeba na těchto grafech Bank of England (podobné můžete vidět v prezentacích ČNB), kde se rozptyl zvětšuje s časem, protože nejistota stoupá. Klesá tak užitečnost tzv. bodových odhadů, a to je třeba brát v potaz.

Problém zejména v druhé polovině minulého století byl nedostatek dat (a/nebo výpočetního výkonu). Často se analýzy dělaly na několika desítkách pozorování, dokonce se používaly teorémy, které závisí na konvergenci vzorků dat k určitému statistickému rozdělení, tato konvergence je ale (logicky) závislá na velikosti vzorku.

Určitá nedostupnost stále trvá. U některých makro dat častější odhady než čtvrtletní prostě nemáme (HDP budiž příkladem), někde je sběr velmi nákladný. Pohled do článků o behaviorální ekonomii nám připomene makro papery z let sedmdesátých. Patnáct až dvacet pozorování a snaha z toho cokoliv vyčíst. Je to samozřejmě dáno tím, že když máte kontrolní skupinu, dále dělení podle pohlaví, příjmových skupin atd., tak rychle zjistíte, že musíte mít stovky až tisíce pozorování, abyste v každé této podskupině měli alespoň trochu dat. Hezky to je vidět u paperu nobelisty Rotha, který zkoumal sobeckost napříč národy.5

Vliv policy a Lucasovu kritiku jsem výše zmiňoval. Je to jeden z nejpalčivějších problémů současného modelování, protože to je stále do velké míry otevřený problém. Ačkoliv se modeláři snaží pochopit vliv těchto změn pravidel, ne vždy se jim to daří. A nejde jen o změny daní, může jít třeba o geopolitické vlivy (Rusko a sankce), nejisté fenomény a s nimi spjaté akce (deflace, intervence) nebo třeba energetika (aktivní výzkum, silná regulace a státní angažovanost).

Závěr

Gratuluji, pokud jste to dočetli až sem. Snad pro vás tato rychlá exkurze do světa ekonomického modelování byla užitečná. Snažil jsem se vybrat zajímavá témata a popsat je srozumitelně a netechnicky. Znalec omluví cílené opuštění formální mluvy, ale cílový čtenář není ekonom.

Vynechal jsem několik témat, protože jsem se jim nikdy nevěnoval (např. DSGE nebo inflační modelování). Všude jinde jsem se snažil zmínit jména a zdroje, abyste si v případě zájmu mohli dohledat podrobnosti, i Wikipedie je často slušný zdroj. Případně mi napište, můžu dodat další čtení.


  1. Zde je často doporučovaná Mostly Harmless Econometrics nebo spousta paperů od těchto autorů.

  2. Technicky vzato je snadné proložit data parabolou v lineární regresi. Linearita má co dočinění se způsobem řešení i s “tvarem” parametrů, není ale nutné mít vstupní data na původní úrovni, může jít o hodnoty různě transformované, takže linearita řešení nevyústí v lineární vztah mezi původními úrovněmi našich dat.

  3. Neúplný výčet (za všechny tyto objevy byla udělena Nobelova cenu): Jan Tinbergen (vůbec první recipient) a později Lawrence Klein položili základy ekonometrického modelování. Richard Stone rozpracoval tzv. input-ouput analýzou, jde o mapování nákupů jednotlivých sektorů od druhých (jde tedy o matici), z čehož můžete vysledovat dopad “šoku” v jednom sektoru, jak pak propluje celým systémem. Nebo Clive Granger upozornil na to, že regrese časových řad může vést k tzv. spurious vztahům, tedy ve skutečnosti neexistujícím závislostem.

  4. Pokud někoho můžeme označit, že předpověděl krizi, musí mít dobrý track record, tedy historii dobrých odhadů. Pokud někdo předpovídá krizi každý měsíc, jednou se trefí. Tak se třeba už několik let předpovídá krize startupové scény. Kde nic, tu nic. (Sám si myslím, že dříve nebo později přijde, ale nikdo ji zatim věrohodně nepředpověděl.)

  5. Je to jiný subobor, ale dá vám to jistou perspektivu. Chcete-li příklad z makra, tak zmiňovaná Bank of England má nové modely, kde používá data jen od poloviny devadesátých let do r. 2007 (kvůli krizi), byť čtvrtletní. Sami přiznávají, že to není časová řada úplně dlouhá. No není :)

Život v UK, díl pátý. Staré budovy, zvyky a třídní boj

Cambridge je takové malebné městečko. Podobně jako Oxford, jen ve všem lepší, samozřejmě. Je to tu takové staré, pětkné, plné tradic. Občas si připadáte jak v 15. století, ať už z hlediska zvyků nebo těsnění budov.

Zpět v čase

Jedna věc jsou budovy a zázemí. Těch starých je tu spoustu, ať už jde o univerzitu samotnou nebo o koleje či kostely. Druhou věcí jsou samotné zvyky a procedury, které jsou občas stejně staré jako tyto baráky. barak

Brzy po začátku semestru se koná uvítací večeře. To jest opět na koleji, jak jsem psal minule, většina aktivit se tu váže ke koleji, ne k departmentu. Tato večeře je ve formátu tzv. formal hall. To jest zpravidla trojchodové slušné jídlo restaurační kvality, za přítomnosti spousty číšníků, vína a celkově panuje taková slavnostní atmosféra. Dress code je samozřejmě formální, navíc však rezidenti koleje musí mít tradiční hábity. Telefony a focení strikně zakázáné, na vše dohlíží kolejní butler, který bývá velmi přísný.

Při takové večeři můžete sedět s přáteli, často se ale vedle vás objeví nějaký akademik, takže během večeře se dovíte něco o kontrafakční historii, astrofyzice nebo latině. Občas ale tento akademik nebude sedět vedle vás, ale u speciálního stolu, tzv. high table, který spousta kolejí využívá. Je pro privilegované, pro členy koleje či hosty. Jejich stůl je vyvýšený a tito strávníci mají často jiné/lepší jídlo.

Všude víno

Krátce po příjezdu jsme měli setkání s nějakými vrchními akademiky z koleje. Jen takové neformální posezení, dohromady 15 lidí. Byl tam číšník ve vestě a naléval nám víno (bylo 10 ráno). Podobně jako při formal hall. Nebo při garden party. Nebo při promoci. Nebo při spoustě dalších aktivit.

vino

vino

Víno a portské, to je taková esence místního akademického života. Mám kamarády, kteří chodí na různé přednášky jen protože poté bude podáváno víno. To pak znamená, že koleje mají dost značné rozpočty jen na nákup těchto lahví. A to je oblíbené téma pro bulvár, nedávno novináři vyzvídali a zjistili, že náklady jdou do desítek milionů. Inu, nedivím se.

Promoce

Začátek i konec formal hall je určen proslovem v latině (kterému podle mě často nerozumí ani sám řečník), podobná obsese tímto velmi živým jazykem je i při promoci. Začíná se opět slavnostním pokrmem, tentokrát je to oběd. Krom obleku a hábitu jsem na sobě měl ale různé mašle a dokonce i kápi. Jelikož byl květen, byl jsem usmažen ještě před polednem.

gown kape

Následuje nácvik promoce. Ano, nácvik. Náš praelector, tedy jakýsi vedoucí kolejních formalit, nám ukáže, jak se správně promuje. Není to totiž tak jednoduché. Promuje se tu po čtyřech, předstoupíme k panu praelectorovi, on nám podá ruku a každý chytíme jeden jeho prst naší pravicí. Pozor, musí to být pravice, jinak dostane pokutu. On, ne my. A ne peněžní, ale bude muset koupit někomu jinému lahev portského. (Ne, nevymýšlím si.)

Zatímco držíte jeho vážený prst, povídá nějakou říkanku v latině. Záleží na titulu, který získáváte. Zábavné je, že zatímco u doktorátů nebo bakalářských oborů, názvy titulů jsou staletí stejná, takže tam to zní normálně. Když ale někdo získává MBA a pan praelector je nucen to říct latinsky, zní to trochu jako dog latin nebo lorem ipsum :-)

Dalším důležitým krokem je kleknout si na polštář a dát ruce k sobě, zatímco vás jakýsi pán na železném trůnu odpromuje. Latinsky. Pak ven z budovy, pro papír s vaším jménem a komedie končí. Pokud máte klobouk, můžete ho vyhodit do vzduchu.

diplom

diplom

Elitismus

Cambridge je jedna z nejlepších univerzit v Británii i na světě, takže studium zde nutně některým stoupne do hlavy. Často tak uslyšíte posměšky na ostatní univerzity, urážení studentů “horších” kolejí a podobné elitistické poznámky.

Asi bych to i s mírným přimhouřením očí bral, kdyby šlo o členy některé z fakult nebo doktorandy, tedy těch, kteří ke jménu univerzity přispívají. Často to ale slyšíte od bakalářů, kteří přispívají možná tak do rozpočtu místních barů.

Nejvíc rivality asi zaslechnete na adresu Oxfordu, ani já jsem si výše neodpustil menší vtípek. V drtivé většině případů jde o nevážné poznámky, o klasickou rivalitu.

Třídní boj

První pár týdnů jsem nechápal poznámky na tzv. public schools. Tamní studenti mají jasně odlišitelný přízvuk a spousta lidí studium na public schools odsuzuje. Až po delší době jsem zjistil, že public schools jsou místní privátní školy. Jde o zpravidla internátní instituce, často pouze pro muže či pouze pro dívky. Je několik super elitních škol, které jsou známé svou produkcí premiérů a namyšlených jedinců (Eton).

Zatímco co do vysokých škol, v UK není jediná soukromá instituce, těch na úrovni středních škol je spoustu. A zatímco na nich studuje jen asi desetina všech studentů, mezi Oxbridge studenty je polovina z těchto soukromých škol. Co jsem tak pochopil, kvalita těchto elitních škol je vyšší a studenti zde mají speciální přípravu na studium na těch nejlepších vysokých školách. Cambridge se prý velmi snaží zvýšit poměr studentů z veřejných škol, ale stále z nich přichází jen polovina, což je historicky ještě docela slušný výsledek.

Slýchal jsem tedy odsuzování těchto škol, ale ihned poté se ozval takový povzdech, závist. Jelikož studium na těchto superškolách je velmi drahé, jsou jen dva způsoby, jak se tam dostat. Buďto vám to rodiče zaplatí, nebo se tam dostanete se stipendiem. Pokud patříte do druhé skupiny, máte šanci integrovat se i do běžné společnosti, ti z první skupiny tu jsou zpravidla za elitáře.

Toto upper class elitářství se pak přesouvá i sem, na vysokou školu. Jsou určité koleje, kde těchto lidí je více než jinde, v čemž si libuje zejména místní bulvár. Když čtete o elitismu v místním tisku, objevují se narážky na soukromé střední školy velmi často, něco jako “řidič v BMW” v českých zprávách.

Na druhou stranu jim v tom tito studenti celkem nahrávají. Když se na konci roku slaví konec zkoušek, zpravidla hned před aulou, házením mouky a sprejování šampaňským, někdo bere k ruce nejlevnější lahev za pár liber, někdo bere luxusní Bollinger. Titulek se pak píše sám.

Anglická šlapadla

V neposlední řadě tu máme místní vodní dopravu. Metoda starší než univerzita samotná, jde o lodičky, které poháníte tak, že se odpichujete tyčí ode dna. Ano, tak. Jediný upgrade, který tato metoda dostala za posledních 800 let, je materiál tyče. Můžete si vybrat mezi dřevěnou a lehčí, hliníkovou.

Je to celkem zábavný způsob jak si projet město a prohlédnout místní památky. Musíte ale dát pozor na zákeřnosti jako jsou mosty. Pokud neskloníte tyč, můžete se zapříčit o most a sletět do vody. Nebo můžete zapíchnout tyč tak silně, že se zarazí v měkkém dnu a místo vytáhnutí vás stáhne do vody. Také je třeba dát si pozor na agresory, kteří nectí pravidla dopravy. Nebo na naštvané profesionály, kteří puntují stylem ledoborec, tedy neřeší, že před nimi je zapříčených pět lodí, a prostě to prorvou srkz. Inu, ideální zábava pro návštěvy nebo na oslavy po zkouškách.

punts

punts

Závěr

Tolik k místním tradicím a zvykům. Je docela zábavné, že mnohé zastaralé praktiky zůstaly ctěné, je to ale příjemné, dodává to atmosféře.

Život v UK, díl čtvrtý. Zkoušky

Je to takové nepříjemné, když víte, že máte osm zkoušek v rozpětí několika týdnů a hotovo. A pokud se vám něco nepovede, tak smůla, žádné opakování, reparáty nebo tak. Když to o chlup neuděláte, tak vás přizvou na ústní zkoušku, ale v porovnání s Českem se tu s námi opravdu nemazlili.

(Co se týče zkoušek, liší se zvyky různě v Británii, já tu budu popisovat jen moje zkušenosti, neměly by se ale dramaticky lišit od těch z ostatních škol.)

V Praze jsme měli na každou zkoušku tři pokusy a kdykoliv se nějaký z učitelů snažil nacpat termíny příliš blízko sobě, zvedla se vlna nevole. Studenti chtěli mít možnost opakovat. A kdyby byli echt nepracovití, mohli předmět opakovat následující rok, opět se třemi pokusy. Šest pokusů.

Proto mě místní tradice trochu vyděsila. Nemám tendenci panikařit u zkoušek, protože (byť jsem to nepotřeboval) tam vždy byla šance opravy. Ale tady byla panika naprosto na místě a několikrát nastala. U dvou zkoušek jsem řešil úlohy, které jsem v životě neviděl a jednu písemku jsem psal předávkován nechutnou medicínou. Ale postupně.

Mírně se to liší podle typu studia a oboru, ale vesměs tu jsou tři trimestry s tím, že během toho třetího se neučí. Máme tedy dva trimestry, každý má 8.5 týdne. To máte 17 týdnů výuky. Za rok. Takže je jasné, že velká část každého oboru je velká spousta samostudia. Další nezvyk, protože v Praze jsme sice měli více přednášek, ale zase nás nezkoušeli z věcí, které nám nebyly řečeny na hodině.1

Máme tedy říjen a listopad přednášek, pak volno do půlky ledna, přednášky do půlky března a padla. Zpravidla ~18 hodin přednášek na předmět. A semináře jen pro několik málo předmětů. Člověk je tak nucen proměnit se ve velmi asociálního tvora, který se pomalu plouží mezi pokojem, jídelnou a knihovnou.

Druhý domov

Jelikož jsem na pokoji měl příliš mnoho distraktorů, naučil jsem se rychle studovat v knihovně s velmi striktním režimem. V 9 ráno jako hodinky u stolu, ve 12 oběd, v jednu zpět a mezi osmou a devátou večer padla. Večer se učit neumím, tak jsem si maximálně četl… učebnici :) Jelikož bylo to jaro celkem horko, občas jsem to proložil hodinkou tenisu či výklusem před obědem, ale jinak opravdu takto.

knihovna

knihovna

Jelikož je knihovna populární místo na koleji, může se rychle zaplnit. Proto si můžeme stoly rezervovat na 12 hodin. Proto jsem odcházel kolem deváté večerní a přicházel před devátou. Knihovnice byla přísná a stůl vám sklidila, když jste překročili limit.

Měli jsme všude různé cedulky, že si na stolech nemáme nechávat moc věcí. Inu, úplně jsem to nedodržoval. Postupně jsem se do knihovny prakticky přestěhoval. Měl jsem tam vše potřebné k životu krom sprchy a postele. Knihovnice to tolerovala, protože jsem jí občas nabídnul sušenku. Člověk v tom musí umět chodit :-)

stul

stul

Na stole (a na zemi) mám tedy všechny poznámky k předmětům, které zrovna řeším (což časem byly všechny). Vodu, mentolky, deodorant, krém na ruce, sešívačku a milion tužek. Ty žaluzie nijak neindikují čas. Měl jsem je zatažené několik měsíců v kuse, protože jsem neměl nechtěl vidět ven. Akorát bych koukal na prezidentovu kočku (měl jsem “výhled” do zahrady). Takhle jsem cokoliv mimo knihovnu úspěšně odblokoval. A zároveň nebyl oslněn slunkem ráno. Win.

Nebyl jsem zdaleka nejpilnější student. Když jsem odcházel, někteří se teprve rozehřívali, medici trávili v knihovně celé noci (doslova). Jeden můj oblíbený inženýr za mnou si občas trochu zdřímnul. Já spát nemohl, měl jsem v sobě kafeinu víc než bankéř v City.

zaspal

zaspal

Jednou z nepříjemností byl fakt, že nebylo úplně jasné, co se mám učit. Nejen že se mohou zeptat na úplně cokoliv, ale občas si dali načas s tím, aby nám vůbec dali seznam četby. Na jeden předmět jsme měli přečíst 20 paperů, ale neřekli nám jaké. Zkouška se blížila, tak jsem začal číst nějaké náhodné z přednášek. Ani jeden v seznamu četby nakonec nebyl, takže jsem četl cca 200 stran zbytečně. Seznam jsme dostali pouhý měsíc do zkoušky. To byl nejvyšší čas na opáčko, nebyl čas číst. Stres eskaloval.

Zkoušky jsou tu

Po měsících to přišlo, zkoušky. Den před první zkouškou jsem se rozhodl vyřešit 10 let starou písemku z toho předmětu, protože tam byla úloha, kterou jsem nikdy nikde neviděl (a měli jsme vzorové řešení). Pak jsme velmi podobnou měli druhý den v písemce. Sebevědomě jsem ji vyřešil dle indícií tehdejšího učitele. Byl jsem jediný z ročníku, kdo to řešil takto a podle výsledku té zkoušky to nebyl správný postup. I když tehdy byl. Co naděláte.

Na druhou zkoušku jsem se probudil a nemohl jsem vstát. Fyzicky to nešlo. Jsem až překvapivě zdravý, poslední čtyři roky gymplu jsem chyběl dohromady (!) den a půl (den nemoc, půl dne autoškola). Jsem zpravidla nemocný jeden den v roce. Tohle byl ten den. V panice jsem zavolal spolužákovi, jestli nemá nějaké léky. Dal mi Beechams, místní všelék. Do zkoušky hodina, kopnul jsem do sebe celou lahvičku. Bylo mi dobře. Pak jsem zjistil proč. Medicína v sobě měla 19 % etanolu.

Na zkoušku, na kterou jsem měl číst těch 20 paperů, jsem byl velmi dobře připraven. Zeptali se na jeden. JEDEN. Jeden paper. Měl jsem vražedné tendence, ale jakožto východoevropan jsem nechtěl moc šponovat místní protiimigrantské nálady.

Zbytek zkoušek jsem nějak dopsal a… čekal. Trvalo měsíc, než jsme dostali výsledky. S úsměvem jsem vzpomínal na Prahu, kde byli všichni nabroušení, když opravování písemek trvalo víc než pár dní.

Čas jsem si krátil další prací, prací na zbylých 20 % mé závěrečné známky.

Dizertace

Součástí mé evaluace byla i magisterská diplomka, která, na rozdíl od Česka, měla horní hranici délky. Musela být pod deset tisíc slov. Nepsanou minimální hranici měla, ale když by někdo napsal něco geniálního na tři tisíce slov, asi by to vzali.

Jelikož na práci nebylo tolik času - zkoušky jsme končili na začátku června, dizertace měla deadline na konci července - nebyly na ní takové nároky jako na mém předchozím působišti. Dělal jsem takovou teoreticko-empirickou práci na pomezí ekonomické teorie a behaviorální ekonomie, s lit review, shromáždění stylizovaných faktů, trochu empirie nad novými daty, nějaká matematická teorie. Takový mišmaš všeho možného. A samozřejmě krásně znějící téma – Level-k Thinking in Beauty Contest Games.

To vše jsem zpracovával opět v knihovně (dal jsem si po zkouškách jeden den volno, abych se trochu vzpamatoval). Tentokrát jsem se přestěhoval do skoro prázdné budovy, protože všichni už měli hotovo, jen ekonomové psali dizertace. Také začalo nesmírně horké léto a jelikož knihovna byl takový skleník, bylo uvnitř větší horko než venku. Nashromáždil jsem tedy všechny větráky a nesměroval je na sebe.

Naštěstí moje pracovní morálka byla dost jiná, protože jsem dělal na počítači. Začínal jsem kolem jedenácté dopoledne a končil mezi druhou a třetí ranní. To bylo naprosto ideální, protože v 11 večer přestaly všechny notifikace a zároveň bylo příjemné chladno. Moje kamarádka, taktéž píšící diplomku, si ráda zdřímla po obědě, na to jsem si už zvykl.

Irina

Irina

Po měsíci jsem měl dost napsáno, zároveň začal Wimbledon, takže jsem multitaskoval. Na televizi hlavní dvorec, na počítači nějaký zápas s Čechy a na klíně vytištěná diplomka, kterou jsem proofreadoval a jinak upravoval. Ideální po obědě. Podobně jsem zvolnil i o několik týdnů později u Tour de France. Fajn pracovní léto.

Wimbledon

Wimbledon

Jdeme do finiše

Při dopisování diplomky jsem už znal svoje známky z písemek, takže jsem mohl trochu zvolnit, protože jsem věděl, že moje práce nemusí být úžasná. To štěstí pár mých kamarádů nemělo, museli jet do poslední minuty. Někteří spali v knihovně, protože celý červen slavili/jeli na dovolenou. Inu, jiné návyky.

Možná vám stále nedochází, proč lidé jedou jak šrouby, když vlastně dostanou všichni ten stejný papír. Budu se tomu věnovat později, ale v Anglii jaksi záleží na známkách. Něco nepochopitelného pro ty, kteří na šestý pokus získávají s odřenýma ušima trojky, ale v City i jinde se ptají na průměr naprosto vždy, většinou chtěji druhý nejvyšší možný bracket (tedy ten hned pod vyznamenáním), občas to musí být Oxbridge. Ale o tom zase jindy.


  1. Tímto bych rád pozdravil jednoho pána doktoranda, který mě u zkoušky vykoupal na něčem, co jsme nikdy neprobírali. A moc dobře při tom věděl, že mě vzali na Cambridge pod podmínkou dobrých známek (den před tím jsme se o tom bavili). Necuknul, usmál se a poslal mě domů s dvojkou :-)

Think tanky a plné šuplíky

Think tanky jsou zajímavým konceptem, který zejména na západě do značné míry ovlivňuje politiku a slouží jako (papírově) nezávislý orgán. A právě tato předstíraná nezávislost je největším problémem těchto institutů.

U nás bychom těch aktivních think tanků napočítali jen několik. Není to ani tak že by se k nám tento způsob veřejné kontroly nedostal, spíš selhává na nedostatečném financování, které je v zahraničí organizováno skrz majetné jedince či firmy nebo přímé kontraktuální objednávky od firem. U nás se často analýzy dělají na koleně, za což si autoři zaslouží (můj) obdiv (zdravím Petra). Nejsem ale erudovaný na to hodnotit situaci zdejších institucí, takže zůstanu u tohoto.

V zahraničí se think tanky liší povahou - od samostatných institucí vydávajících analýzy dle politické situace, přes (skoro)akademická pracoviště po hlásné trouby všemožných ideologií.

Na zařazení think tanků do škatulek máte několik indícií. Jedno vodítko je financování - tedy jaká zájmová skupina přispívá na chod, další může být sám název (např. Adam Smith Institute) a v neposlední řadě se tím může sám chlubit:

[T]he Society is at the forefront of developing political ideas and public policy on the left. (Fabian Society, fabians.org.uk/about/)

The Cato Institute is a public policy research organization — a think tank – dedicated to the principles of individual liberty, limited government, free markets and peace. (Cato Institute, cato.org/about)

The Heritage Foundation is a research and educational institution—a think tank—whose mission is to formulate and promote conservative public policies based on the principles of free enterprise, limited government, individual freedom, traditional American values, and a strong national defense. (The Heritage Foundation, heritage.org/about)

Studie nemusí vznikat na politickou objednávku, ale jsou často (vy/zne)užívány politiky. Zmiňovaný Adam Smith Institute posloužil baronce Thatcherové, o Heritage se rádi opřou Republikáni v Americe1, v Británii mají levicoví labouristé “vlastní” think tank Compass. Je tedy důležité vědět, dle jakých analýz se dělá politika. Zda to jsou opravdu nezávislé studie nebo na míru dělané texty.

Máme-li otevřeně zaujaté think tanky, situace začíná být problematická. Nemůžete čekat, že Fabian Society publikuje studii o výhodnosti liberalizace železnice nebo že Cato posvětí zavedení minimální mzdy. Co ale s tím, co ve skutečnosti publikují, jak nahlížet na to?

Máte-li zaměřený think tank, ať už doleva či doprava, budou čas od času (neříkám že vždy!) nastávat dvě situace, ať už zvlášť či dohromady.

  1. Nehodicí se výsledky nebudou publikovány, tzv. file drawer problém, zůstanou “v šuplíku”. Zveřejněné výsledky tak budou jedny z mnoha, ty nejvhodnější k publikaci.
  2. Prezentované výsledky budou ohnuté. Tedy budou zkreslené podle potřeby.

Zatímco druhý fenomén je docela viditelný a často odhalitelný, první je pro nás z definice skryt. Čtete-li nějakou analýzu, nemůžete vědět, kolik podobných skončilo v šuplíku či koši, protože výsledky nebyly publikovatelné. Výzkumníci si mohli s daty hrát klidně celé dny a publikovat jen když data dostatečně ohnuli. Jak řekl nedávno zesnulý nobelista Coase, “If you torture the data enough, nature will always confess.”

Samozřejmě to není problém jen ideologicky vyhraněných autorů. Je to problém ve vědě obecně (krom file drawer můžete též nalézt termín publication bias). I proto se v medicíně zavedla nutnost veřejně registrovat studie. Pokud ale máte data většinou dostupná, jako je tomu nejen u společenských věd, nemůžete nijak zjistit, co skrývá výzkumníkova historie příkazů ve Statě či Rku.

Takže až se zas někdy budete číst nějakou “nezávislou studii” o jejíž výsledky se opírá nějaký veřejný činitel, podívejte na způsob financování dané instituce nebo její poslání, a třeba změníte pohled na závěr studie.

Aktuálně se tématu věnuje třeba Simon Wren-Lewis v příspěvku Policy Based Evidence Making. A v našem rybníčku je poptávka po určitých výsledcích think tanků dobře vidět u… současného (tehdy nebyl) poradce ministra financí.

Tolik pro dnešek. Jak konkrétně se toto vše týká ekonomie + trochu méně vágně a s grafy a možná trochou matematiky… to někdy příště.


  1. Původně zde bylo zmíněno Cato, ale Bohumír Žídek mě upozornil, že Republikání se obrací spíše na konzervativní think tank Heritage Foundation. Díky, moje chyba.

Život v UK, díl třetí. Škola

Po pár dnech jsem zvládl vše důležité. Zabydlel jsem se na koleji. Obhlédnul jsem okolí. Koupil si kolo. Vysvětlil všem, že Česko není Československo. Začal se přizpůsobovat britské angličtině. Nakoupil čaj. Byl čas zavítat do školy.

Trochu jsem se bál, že když bydlím v zapadlé části města, tak budu dojíždět na přednášky daleko. Naštěstí náš department byl v podobné díře, takže jsem mohl v klidu do školy chodit. Jak mi ale kamarád (který zde studoval rok přede mnou) řekl “když budeš dojíždět na kole, můžeš o 3 minuty dýl spát.” Dojížděl jsem tedy na kole.

Z hlediska zázemí se místní škola zas tolik neliší od jiných institucí. Máme tu přednáškové sály, malé účebny na cvičení a semináře. Ale výuka tu probíhá naprosto stejně jako doma - kantor promlouvá ke stovce studentů, ti si zapisují do jeho slajdů či skript, diskuse se nekoná. Semináře vedou nepřipravení doktorandi, naštěstí jsme měli seminářů tak zoufale málo, že mi to ani tak nevadilo. To jen abych trochu kontrastoval to adorované západní školství.

Na jednu věc jsem ale zapomněl. Knihovna. Každý department má vlastní knihovnu. Ono vlastní knihovnu tu má skoro každý, ve městě jich je přes 130. A ta hlavní univerzitní je úžasná, je to také jedna z britských archivních knihoven, tedy všechny tištěné věci za posledních x let tam najdete. And then some. Jednou jsem potřeboval nějaká česká meziválečná ekonomická data, tak jsem ze srandy hledal v katalogu a ano, měli několik relevantních knížek.

Zpět ke škole. Prvních pár týdnů bylo celkem v pořádku, šlo o rychlé opáčko matematiky, statistiky a ekonometrie. Jelikož jsem měl z Prahy celkem slušné vzdělání v těchto oborech, nebylo tam moc překvapení pro mě. Když se mě spolužák zeptal co je to uzávěr množiny nebo na nějaký triviální důkaz, bylo to celkem uklidňující.

Ono to ostatně ukazuje na takové rozdělení místních studentů na dvě skupiny. Trochu zjednodušuji, ale není to tak vzdálené od reality nejen v ekonomii. Je tu skupina, mírná menšina, velmi chytrých lidí, s kterými jsem se občas bál bavit, abych si nepřipadal hloupě. A pak skupina velmi normálních lidí, kteří nebyli nějak extra chytří (takže jsme byli na jedné vlně), ale holt se dobře učili. A všichni měli jedno společné - všichni lhali ohledně úrovně své připravenosti. Pokud vám kdokoliv tvrdil, že není připraven, že něco neumí, že z něčeho propadne, nikdy to tak nebylo. Nikdy.

Pro mě koncept připravenosti byl trochu tajemný. Z Česka jsem zvyklý, že když znám látku, dostanu dobrou známku, tady to tak úplně nefunguje. V písemkách byly úlohy, které jsem v životě neviděl, a musel jsem aplikovat principy a znalosti (i z vícero předmětů naráz), abych je vyřešil. Takže i když jsem znal nějakou tematiku i pozpátku, mohl jsem u zkoušky propadnout.

A nejhorší na tom studiu je, že nemáte moc pokusů vyzkoušet si svoje znalosti. Zkoušky jsou všechny na konci roku a tak rychle za sebou, že se mezi nimi nemůžete moc učit. Máte tedy v hlavě osm předmětů (a obrys dizertace) a jeden pokus na každou zkoušku. Jeden. Pro srovnání, v Praze jsem měl šest pokusů během dvou let a studenti velmi silně bojovali za možnost mít možnost dostatečně se připravit na každý ze tří pokusů.

Tady nejen že je jen jeden pokus, ale jako nový student ani nemáte moc představu o tom, jak se písemky známkují. Naštěstí jsme měli mock exams v lednu, tedy zkoušky nanečisto z několika předmětů. Jako výsledek jsme každý dostali jedno číslo za každou zkoušku. Člověk může propadnout z jednoho či více předmětů, ale musí mít průměr nad 60. To nezní jako moc, ale místní známkování je trochu jiné než u nás.

Například moje znalost mikroekonomie v mock exams byla ohodnocena 74 body, což se může zdát jako málo, ale je to ve skutečnosti bod pod vyznamenáním. Ono se tu totiž moc nad 80 nedává, to byste museli do odpovědí opsat knihu. A největší ironií je, že mikro se mi moc nepovedlo, takže netuším, proč jsem byl takto ohodnocen. Naopak ekonometrii jsem zvládnul skvěle, a dostal jsem 62.

Osobní oznámkování jsme nedostali, ale měli jsme feedback od učitelů na celý náš ročník. Slova typu “some students shouldn’t be here” zazněla více než jednou. A když vám ruský přednášející z ekonometrie, který krom doktorátu v matematice z Moskvy ještě pro sichr dostal PhD z Harvardu v ekonomii, řekne, že nějaká úloha byla triviální a vyžadovala jen tři strany výpočtů, posouvá to trochu tu hranici hodnocení.

Největší překvapení pro mě byly nevyřčené požadavky. V jedné úloze v makroekonomii bylo “Dokažte vztah XYZ”. Tak jsem ho dokázal. Přednášející nám pak sdělila, že pokud jsme chtěli více jak 60 bodů, museli jsme dokázat i všechny návazné teorémy. Je úplně jedno, že se na to ani náznakem neptali.

Podobně jsem se ptal na ekonometrii, zda budeme zkoušeni z jednoho typu úloh, který jsme moc neprobírali, ale v předchozích písemkách se objevil. Alexei prohlásil, že jistě že ne, že to je beyond the scope of the course. Pak se pozastavil a dodal “ale když to někdo vyřeší, tak holt budu známkovat podle něj”. Takže když se známkuje takto relativně (byť to, pokud dobře vím, není povolené), je to trochu jiné, než když se známkuje relativně v Praze, kde polovině ročníku stačí trojka s odřenýma ušima.

Takže s takovými obavami jsem šel do přípravy na zkoušky. Příště o závěrečných testech, dizertaci nebo knihovnách.

Trh vše (ne)vyřeší

Posledních sto let nám bobtná státní aparát takřka ve všech ekonomikách rozvinutého světa. To logicky vede k otázkám, jak by to fungovalo bez tak silné presence státu, případně za úplné absence státu. Má ta či ona strana pádné argumenty pro svoje přesvědčení? Rád bych se na problematiku podíval z více úhlů.

(Poznámka k terminologii: liberály budou myšleni pravicoví/klasičtí liberálové, etatisty budou myšleni jak zastánci sociálního státu, tak i ti mezi těmito dvěmi skupinami, tedy u nás např. voliči TOP09 a ODS. Neberte tuto terminologii jako škatulkování, jen se chci ušetřit opakování v textu.)

Jelikož se řeší primárně privatizace, tedy jde o argumentaci směrem od státního zajištění k tržnímu řešení (znárodnění dnes málokdo hlásá), je důkazní břemeno na straně liberálů. I proto se budu věnovat zejména jejich argumentům, protože právě oni musí prokázat validitu svých propozic.

Trh jako všelék aneb straw man v každé debatě

V diskusi mezi liberály a etatisty se často druhá skupina paušálně ohradí proti návrhům liberálů a zvolá něco ve stylu “Trh vše vyřeší?! Haha. A co třeba XYZ?” Kde místo XYZ doplní jakýkoliv příklad selhání soukromého sektoru. V horším případě žádný příklad neposkytnou.

Problém s tímto argumentem je ten, že teze “trh vše vyřeší” jaksi nepatří mezi liberální ideje. Podstata free-market kapitalismu a liberálních/libertariánských idejí není adorace trhu jako nástroje na řešení všech (či většiny) možných problémů. Jde tu o to, že v jejich očích je trh nabízí lepší řešení než alternativy. Nemusí tedy problém vyřešit, ale trh vede k lepším výsledkům než polotržní či veřejné řešení. Může se to zdát jako malé rozlišení, ale jde o velmi podstatný rozdíl. Etatisté se zde tedy dopouští argumentačního faulu, tzv. straw mana.

Tolik alespoň z hlediska ekonomické (kvazipozitivní) argumentace. Pokud bychom se na problém dívali z ideologického hlediska, není to tak starost o komparativní výhodnost trhu, nýbrž o ideologické přesvědčení, co by trh měl a neměl řešit (normativní pohled).

Teoretické předpoklady

Než se člověk pustí do argumentace pomocí dat, je třeba mít též nějaký teoretický podklad. Je sice možné pouze ukazovat na data, argument to však není příliš věrohodný, protože se může jednat o pouhé empirické pozorování bez podpory v teorii. (Příkladem budiž Okunův zákon, který nám sám o sobě moc neřekne, jelikož nejde o teoretické tvrzení, ale o pouhopouhé sledování.)

Podkladů zde ale obě strany mají docela dost. Na straně liberálů jde zejména o argumenty z hlediska efektivity. Tedy smithovský argument osobního zájmu (nikoliv sobeckosti, jak je bohužel často zaměňováno), který stojí za zájmem o vysokou efektivitu, zejména v případě dostatečné konkurence. Což je další z argumentů, kdy zastánci trhu poukazují na absenci konkurence u státem organizované činnosti, a tím pádem menší nutkání být efektivní. Dalším z argumentů je třeba soft budget constraint státu, neboli menší problémy s financováním než soukromé subjekty. To dále potlačuje snahu o efektivní fungování.

Na straně etatistů jde o argumenty dostupnosti, kde tezí je, že soukromé zajištění statků či služeb nezaručuje plošné pokrytí, což je pro ně důležité zejména v oblastech zdravotnictví, justice či obrany. Poukazují také na konflikt osobního zájmu a inherentní nevýhodnosti služeb pro určité zákazníky - např. léčba těžce nemocných a nepojistitelných.

Zde je tedy vše celkem v pořádku, jde o férové argumenty na obou stranách a jelikož se týkají trochu jiných pohledů na věc (dostupnost versus efektivita), není snadné věc vyřešit jen za pomocí teorie. Následují tři způsoby empirické argumentace. Mezi sektory, mezi státy či jinými geografickými celky a srovnání v čase.

Sektorové srovnání

Při debatě nad vstupem soukromníků do státem ovládané oblasti se často vyskytuje argument “soukromé XYZ fungovalo, není důvod domnívat se, že by to nefungovalo i zde.” Pokud se bavíme o Česku, XYZ v této debatě je často železnice, kde, k nelibosti některých etatistů, došlo ke znatelnému posunu k lepšímu.1

Problémem však je, že se argumentující tento úspěch snaží šroubovat na obory jako je zdravotnictví. Je tu problém rozsahu i fungování. Co do rozsahu, železnice jsou otázkou stovek milionů až jednotek miliard ročně2, zdravotnictví jde do stovek miliard. Co se týče fungování, jde opět o dost odlišné služby. Zatímco cestování je dobrovolné a velmi heterogenní (krom vlaku tu máme autobusy, osobní automobilovou dopravu, letadla, kola, rikša vozíky, …), zdravotnictví je nejen že celkem nepodstradatelné, nemáme u něj ani příliš mnoho alternativ.

Je tedy lepší argumentovat sektory, kde soukromníci mají na starost značnou část našeho hospodářství a zvládají to (lépe). Příklady mohou být třeba dostupnost potravin, bankovnictví, pojišťovnictví či soukromé školství.

Mezinárodní srovnání

Jelikož se státní rozsah liší napříč státy, je dobré argumentovat tím, jak věci fungují za našimi hranicemi. Je však důležité dávat si pozor, zda nesrovnáváme jabka a hrušky.

Řešíme-li privatizaci sektorů či daňových změn, je užitečné podívat se na zahraniční zkušenosti. Je však třeba brát v úvahu relevanci těchto srování. Nemám problém se srovnáváním se západní Evropou, kde etatisti rádi argumenty odpálkují naprosto nedostatečným “jó, v Anglii/Německu/Francii, tam nejsou čecháčci jak u nás, tam to možná funguje”. Pokud je situace podobná a návrhy legislativních změn srovnatelné, není problém řešit dopady těchto změn v zahraničí a jejich aplikovatelnost na naší situaci.

Problém nastává, pokud jde o naprosto nesrovnatelná státní úspořádání. Pokud někdo začíná argumentovat Monakem, Guernsey, kajmanskými ostrovy, ostrovem Man či Jersey3, je třeba mít se na pozoru. Tyto státy fungují dost odlišně od ekonomik západního typu, nemají potřebu zajišťovat veřejné služby, jelikož socioekonomické rozdělení “rezidentů” je dosti odlišné od mezinárodního průměru. Rezidenti jsou v uvozovkách, protože papíroví rezidenti - ať už fyzické či právnické osoby - jsou zpravidla rezidenty pouze z daňových důvodů, ale jejich opravdová rezidence a spotřeba (veřejných) služeb se koná jinde.

A ono nemusí jít jen o mikrostáty a jiné státní entity. Často se argumentuje i subnacionálními celky, například městy či státy ve federacích. Pokud si desetitisícové město v Nebrasce začlo financovat infrastrukturu veřejnými sbírkami je sice pěkné, ale to je asi tak vše.

Problém argumentace mikrostáty a regionálními entitami je ve způsobu fungování (zejm. u mikrostátů) a v extrapolaci (u obou případů). Že daná věc funguje na lokální úrovni ještě neznamená, že bude fungovat na té (mezi)národní. A že něco funguje v malém daňovém ráji, který žije z offshore daní a turismu, neříká moc o aplikovatelnosti na moderní stát zajišťující infrastrukturu, penze, zdravotnictví nebo justici.

(Výjimkou zde je např. Švýcarsko, které je plnohodnotným státem a je většinou velmi dobrým předmětem diskuse.)

Časové srovnání

Pokud se daná situace nepraktikuje nikde v zahraničí (či liberálové chtějí posílit svůj argument), je oblíbená argumentace minulostí. Je totiž velmi časté, že se různé věci zkoušly v minulosti, zejména před nástupem dnešní úrovně státu, tedy před 20. stoletím.

Nedávná minulost, dejme tomu několik posledních desetiletí, je relativně dobře aplikovatelná na dnešní realitu. Problém nastává, když se přesouváme dále do minulosti. Samozřejmě jde též o oblast srovnání.

Meziválečné období není tak vzdálené, z určitých hledisek jde však o značný posun, např. co se týče dožití. Jde totiž o období počátku státem zajišťovaných penzijních systémů. Jak se často poukazuje, tak nastavení systému, demografická struktura a s tím spojená střední délka života byly věci tehdy dost odlišné od dneška.4

Podobně jsou zneužívání teoretické argumenty, např. Smithe či Bastiata na straně liberálů a Marxe na straně etatistů. U liberálních myslitelů 18. a 19. století je třeba dát si pozor na strukturu tehdejší ekonomiky, na což ve svých textech upozorňují např. Heilbroner nebo Chang.5 Podobně je problematický Marx, kdy za jeho života byla nerovnost do značné míry určena třídně, zatímco dnes je to zejména mezinárodní fenomén. A nejde jen o teoretické argumenty, čas od času se objeví argument charitou ve zdravotnictví ve viktoriánské Anglii.

Závěr

Férově většinou nehraje ani jedna ze stran. Etatisté karikují argumenty liberálů, liberálové pak na obranu nepoužívají dostatečné argumenty.

Argumentace liberálů by měla podle mě být založena na používání teorie a současných mezinárodních srovnání. Je třeba použít i odkazy na historické příklady, ale tam je naprosto nezbytné zmínit nedostatky takové argumentace. Jedním z problémů této diskuse je i ne úplně jasné oddělení kde liberalismus končí a etatismus začíná. O tom snad brzy.


  1. Naštěstí jde jen o debaty v Česku, kde soukromníci vstoupili pouze na dálkové spoje. Tady v Británii došlo k privatizaci lokální dopravy a ohlasy nejsou tak pozitivní jako v mé domovině. To je ale na delší povídání.

  2. Mám na mysli provoz na železnici, ne správu soustavy skrze SŽDC, která patří pod stát a volání po znárodnění jsem neslyšel.

  3. Ostrov mezi Anglií a Francií, nikoliv americký stát. Spolu s ostrovem Man a Guernsey jde o tzv. Crown dependency. Hlava je sice královna UK, ale tyto celky nepatří pod Spojené království, Commonwealth nebo EU.

  4. Argument střední délky života je ale poněkud zneužíván, protože pokud se člověk podívá na data, tak jasně vidí, že jsou značně zkreslena, např. úmrtností před prvním rokem života. Je třeba podívat se na poměr lidí dožívajících se důchodového věku ne k počtu narozených, ale k počtu těch, kteří vstupují do systému placení sociálního pojištění, tedy dvacátníků. A tam je již poměr mnohem blíže dnešku.

  5. Heilbroner, Worldly Philosophers: “Does the world really work this way? To a very real degree it did in the days of Adam Smith. […] And today? Does the competitive market mechanism still operate? […] The nature of the market has changed vastly since the eighteenth century. We no longer live in a world of atomistic competition in which no man can afford to swim against the current.”

Život v UK, díl druhý. Koleje

Moc svobody jsem si po příjezdu neužil, škola mi začala hned po pár dnech, dokonce měsíc před začátkem semestru. Jelikož jsme jako magisterští ekonomové měli různé předchozí vzdělání, měli jsme třítýdenní refresher v matematice, statistice a ekonometrii. Zábava začala. Nejprve ale o kolejích.

Když přijedete do Cambridge, univerzitu byste hledali docela těžko, je totiž rozeseta po celém městě. Podobně jako Univerzita Karlova je ta místní ve všech částech města a občas i mimo něj. Trochu jinou roli tu ale hrají koleje. Každý student i vyučující je součástí koleje a oproti Česku to není jen ubytovna a stravovací zařízení. Každá kolej má vlastní bar, posilovnu, knihovnu, veslařský klub (a další sportovní kluby), zázemí pro slavnostní večeře, obecně je život studenta spjat s kolejí. Je to ale zároveň i akademické pracoviště. Kolej samotná nabírá studenty, k pohovoru tedy jdete tam, stejně tak tam máte určitou část vyučování, zejména na bakalářské úrovni, promoci a poplatky za studium jde taktéž skrz váš nový domov.

Tento způsob kolejního uspořádání je jen na třech univerzitách v UK, tedy nic moc rozšířeného. Je to velmi historická záležitost, značná část kolejí je ze 13. a 14. století. Koleje se do určité míry profilují a absolventi často uvádí, na které z nich studovali (zejména pokud jde o studenty z Trinity College). Historicky také koleje kumulují majetek, některé z nich opravdu obrovský, který jim dovoluje dotovat určité aktivity a žít si trochu nad poměry ostatních.1 Jedna z nejbohatších, právě Trinity College, kupříkladu vlastní O2 Arénu v Londýně nebo polovinu Teska - ne jednoho obchodu, celého koncernu (v hodnotě 15 mld Kč!).

Kolejím vlastně patří velká část města. Spoustu pozemku má sama univerzita, ale lukrativní místa na ubytování a jiné prostředky kolejí jsou právě v jejich vlastnictví. Všechny ikonické části města patří jedné z 31 kolejí. Většinou jde o majetek těch velkých a starých kolejí, které byly založeny mezi 12. stoletím a koncem 16. století. Druhá polovina, tzv. “nové” koleje jsou z 19. a 20. století a jde zpravidla o malé a nepříliš majetné entity.

Členství na určité koleji není automatické - jak jsem psal výše, pohovory a jiné akademické záležitosti jsou v rámci koleje (až na výjimky, např. některé magisterské obory). Být členem určitých kolejích vám může pomoci akademicky či co do kontaktů, pro spoustu lidí to je spíše o prestiži. Mladí kariéristi by nejradši skončili v St. John’s nebo Trinity, protože tam budou mezi svými. Starší pragmatici vybírají podle dostupnosti stipendií2 a obecně prostředí. Máme tu totiž koleje pro tzv. mature students, musí vám být alespoň 21 při nástupu, pak tu jsou koleje pro graduates (magistři a doktorandi) a v neposlední řadě koleje pro ženy.

No a pak jsou blbci jako jsem já, kteří si na přihlášce žádnou kolej nevybrali. 3 Takže moje přihláška různě pendlovala, až z moudrého klobouku vytáhli jednu malou college pro mature studenty. Brzy budeme slavit 50. výročí založení, jsme tak jen asi o 680 let mladší než ta nejstarší kolej.4 Mělo to svoje výhody. Jelikož nabíráme jen zkušené studenty, nepanuje u nás moc elitismus, nedocházelo (často) k nějakému excesivnímu opíjení a obecně se tam žije relativně spořádaně. Celý kampus je mimo centrum, takže máme dost klidu, což jsem ocenil zejména během zkoušek, na druhou stranu člověk musí často dojíždět, za každého počasí na kole, ale o tom zas jindy.

Mezi tyto nové koleje patří i ty ženské koleje. Obecně ženy jsou na univerzitě docela nové. Zatímco univerzita existuje přes 800 let, poprvé nabrala studentky až v roce 1869, právě do nově založené ženské koleje. Prvně ale dostávaly jiné tituly než muži a až v roce 1948 došlo ke sjednocení. Až roku 1972 začaly původně pouze mužské koleje nabírat i ženy a dnes už neexistuje jediná kolej exkluzivně pro muže. To vedou jen na té horší univerzitě.5

Tolik k životu na koleji. Příště trochu k samotnému studiu.


  1. Obrovské ohňostroje při květnových bálech (které se konají v červnu), zlevněné slavnostní večeře pro studenty nebo všudypřítomné víno.

  2. Bohatší koleje mají logicky více prostředků pro stipendia, ale i ty menší se často specializují na určité obory a mám pár kamarádů, kteří vyměnili mezi magistrem a doktorátem kolej jen kvůli zdroji peněz.

  3. Přihlášku jsem podával spíš ze srandy, takže jsem členství na koleji nijak nevěnoval pozornost.

  4. Na téhle koleji byl např. Milan Bruncvík, olympionik ve veslování a první český účastník slavné Boat Race mezi Cambridge a Oxfordem.

  5. Povinný vtípek na adresu Oxfordu? Check.

Globální oteplování a obrácená kauzalita

Už spoustu let se řeší otázka globálního oteplování. Téma vyvolává vášnivé diskuse a účastníci se zpravidla dělí na dosti oddělené skupiny alarmistů a klimaskeptiků. Je ale třeba poukázat na to, že velmi často nejde vůbec o klima samotné, ale o to, jaký vliv má názor těchto lidí na aktivní politiku států. Vzniká tu podle mě problém obrácené kauzality.

Nejprve je třeba říct, že jde o několik na sebe navazujících podotázek, resp. skupin otázek. 1) Otepluje se naše země? A pokud ano, tak o kolik stupňů? A je to vůbec naše vina? 2) Pokud se otepluje, bude to mít nějaký reálný dopad na naše životy? 3) Pokud to bude mít dopad, můžeme s tím něco dělat?

Otázky jsou seřazeny nejen podle návaznosti, ale též i podle míry akceptace mezi skeptiky. Spousta z nich přiznává oteplování (byť většinou ne lidské přičinění), již ale neakceptují jakýkoliv dramatický vliv na naši existenci a způsob života. A i kdyby přijali to, zastaví se u otázky poslední, dle mého soudu klíčové. I kdyby alarmisti měli pravdu ohledně dopadu změn klimatu, již s tím jistě nemůžeme nic dělat.

Normálně se tedy člověk ptá na otázky položené výše. Kauzalita jde směrem od vědeckých důkazů ke státním zásahům. Pokud člověk dojde k závěru, že riziko oteplování je reálné a že s tím něco můžeme udělat, bude advokovat státní zásah. Pokud dojde k názoru, že to problém není, nebo že to problém je, ale nemůžeme s tím udělat, bude proti státním zásahům. Všimněme si, že premisa těchto implikací je čistě vědecká. Je otázka na klimatology, zda je riziko oteplování reálné a pokud ano, tak zda s tím jde cokoliv dělat.

Člověk by tak čekal, že klimaskeptici budou nějak rovnoměrně rozprostřeni na politickém spektru, není přeci důvod domnívat se, že by stranická příslušnost měla nějaký vliv na názor na vědeckou otázku. Pak ale člověk vidí, že ve spoustě zemí jsou hlavní klimaskeptici v pravicově liberálních a libertariánských stranách, např. republikání v USA, UKIP v Británii, Svobodní u nás. A Klaus, samozřejmě.

Z toho začínám dovozovat, že klimatická kauzalita — tedy že advokace či opozice vůči státním zásahům má základ ve vědeckých podkladech — zde úplně nefunguje. Moje domněnka je taková, že člověk dle své ideologie rozhodne o optimální velikosti státu a podle toho tvoří svůj názor na globální oteplování. Jinak řečeno: pokud advokujete malý a úsporný stát, volný obchod a soutěživost na trzích, včetně těch energetických, nemůžete si dovolit boj proti oteplování a regulované trhy. Je pro vás jednodušší odmítat vliv člověka na klima případně úplně odmítnout oteplování samotné.

Dochází tak k perverznímu způsobu uvažování. Podle vhodného závěru si člověk vybere předpoklady, aby se k němu dostal. Je to samozřejmě jen domněnka, ale jiné vysvětlení pro přehršel klimaskeptiků mezi volnotržně smýšlejícími jedinci zatím nemám.

Disclaimer: nemám žádný jasný názor na globální oteplování. Nejsem klimatolog a nedokážu situaci pořádně posoudit. Dávám si pozor nejen na sebevědomé ekonomy, ale i na sebevědomé alarmisty či klimaskeptiky. Je třeba být opatrný na obě strany.