Dluhová a deficitová matematika

Čas od času se řeší, kdo tu naši zemi nejvíc zadlužil. Málokdy se vede debata na úrovni, často se pouze sečtou deficity za roky ministrování jednotlivých šéfů státní pokladny a vyřkne se rozsudek. Jakékoliv jednoznačné určení viníka je ale silné zjednodušení situace, je to celé trochu složitější.

tl;dr: Pokud si jste jisti tím, kdo nás nejvíc zadlužoval, přečtěte si zbytek tohodle článku.

Když se Jiří Rusnok znovu ujal vedení MFČR, jeden nejmenovaný ekonom zveřejnil následující obrázek

Kalousek vs. Rusnok

Kalousek vs. Rusnok

Že ta čísla jsou mimo realitu, to je menší z problémů. Není to tak triviální, jak jsem říkal, pozor na sebevědomé ekonomy. Nejprve malou technickou vsuvku na úvod, klidně přeskočte, nejspíš to znáte.

Dluh, deficit - co, jak a proč?

Český stát dluží skoro 1700 miliard korun, to je necelá polovina hrubého domácího produktu, ale lépe se chápe jako cca jeden a půl ročního rozpočtu (porovnávání tokových a stavových veličin trochu kulhá, ale občas to jinak nejde).1 Rok a půl by tedy stát musel odevzdávat všechny daňové i kapitálové výnosy, aby splatil dluh.

Dluh se nám kumuluje už patnáct let, vždy o rozdíl mezi výdaji a příjmy, je třeba brát na vědomí, že správa dluhu (platba úroků) je součástí rozpočtu. Bohužel ne všichni ekonomové si to uvědomují.

Aktuálně navrhované rozpočty jsou se schodkem cca 100 miliard, tedy desetina ročních výdajů nebo příjmů. Kumulovaný dluh tak zvyšujeme o cca 6 %.2 Pro vyrovnaný rozpočet je tedy třeba vybrat o 10 % více daní (za stálých výdajů), ušetřit o něco méně jako desetinu výdajů (za stálých příjmů) nebo něco mezi.3

Břemeno dluhu nás stojí něco přes 5 % výdajů, tolik platíme jen za existenci dluhu. Vypadá to jako hodně, ale z mezinárodního ani historického hlediska to není nic bezprecedentního a nejsme na pokraji krachu. Nechci situaci zlehčovat, ale je třeba trochu mírnit katastrofické scénáře některých polobulvárů.

Nyní ale k hlavním problémům počítání s dluhy a deficity.

Deficit v poměru k absolutnímu výkonu ekonomiky

Prvním problémem ja samotná nominalita těch deficitů v čase. Pokud si MFČR půjčilo 100 mld v roce 2000 a v roce 2012, jde o dost odlišné situace. Zatímco předloni šlo o desetinu příjmů, na sklonku tisíciletí šlo o necelých 17 %, tedy skoro dvojnásobek, relativně.

Chcete-li příměr k osobním financím. Tehdy byla průměrná hrubá mzda něco přes 13 tisíc, předloni cca 25 tisíc. Půjčit si před patnácti lety 10 tisíc a udělat to samé předloni bylo na průměrného zaměstnance dost odlišné břemeno. Stejně to funguje pro stát.

Delší historický pohled nám nabízí třeba USA. Zatímco v padesátých letech byl deficit v řádu jednotek miliard dolarů (pokud nebyl zrovna přebytek), v dnešní době je ve vysokých stovkách miliard. Poněkud extrémní příklad vzhledem k časovému rozdílu, ale pěkně to ilustruje problém nominálních počtů v čase.

Zásadní je totiž inflace. Všude omílaný hospodářský růst je očištěn o vlivy cenových změn, deficity jsou ale neustále zmiňovány nominální. Zatímco loni bylo HDP Česka necelých 3900 miliard, v roce 2000 to bylo 2200 miliard. Sto miliard tehdy bylo tedy, v poměru k výkonu ekonomiky, dost jiná cifra než tomu je dnes.

Inflace nám tak komplikuje výpočty, státu pak pomáhá dluh splácet. Inflace eráru zvyšuje nominální objem vybraných daních, tedy zlehčuje splácení dluhu (pomiňme teď, že se nic takového [zatím] neděje). Typický příklad je poválečná Británie, která si díky divoké inflaci “odmazala” značnou část dluhu.

Deficit k relativnímu výkonu ekonomiky

Často je kritizován současný premiér, který v době největšího růstu sekal deficity v podobných řádech jako v dnešní době, kdy růst po letech pomalu přichází (a reálně je poloviční až třetinový oproti tehdejší konjuktuře). Je třeba si uvědomit dvě věci.

Zaprvé, každé procento růstu přináší peníze do státního rozpočtu. Tehdejších šest procent reálného růstu bylo cca deset procent růstu nominálního, tedy nějakých 300 miliard k obratu. Stát zpravidla konfiskuje nějakou třetinu HDP (nepočítaje zdravotnictví), jde tedy o 100 miliard navíc do rozpočtu.4 A když se podíváme na data, opravdu nám příjmy eráru rostou o 70-100 miliard každým rokem v době největšího růstu. Naopak během pěti let, 2008 až 2013, vzrostly příjmy o necelých 30 miliard (!) dohromady.

Druhá důležitost je endogenita těchto schodků, tedy jaký vliv mají na chod ekonomiky. Například výše zmiňované sekery z dob konjuktury z účetního hlediska přispívaly k hospodářskému růstu, z několika důvodů ale určitě ne 1:1, to bychom tu měli dokonalý pohaněč hospodářského růstu.5 Je otázkou, do jaké míry má státní hospodaření vliv na ekonomický výkon, do toho se tu moc pouštět nechci.

Účetní machinace a mimořádné výdaje/příjmy

Vracíme se zpět ke způsobu výpočtu zadluženosti, teď tedy dluhu, ne deficitu. Krom celkového nominálního objemu (který funguje jako účinný strašák) se často zmiňuje poměr k HDP a podobné kalkuace. Má to ukazovat udržitelnost dluhu, ono totiž jde snižovat relativní zadlužení bez jakéhokoli splacování jistiny.

V současnosti nejpoužívanější metrika, poměr dluhu k HDP, nám to umožňuje. Máme-li vyrovnaný rozpočet a rostoucí ekonomiku, dluh je na nominálně stejné úrovni, my jen každý rok platíme úroky, takže každý rok se poměr k HDP snižuje, přebytkových rozpočtů netřeba.

Toto vede k trochu perverzním závěrům, kdy například Dr. Mach nazývá Švýcarsko nezadluženým státem, protože mají přebytkové rozpočty, ale stále dluží na úrovni třetiny HDP.6

Dále je třeba počítat s jednorázovými výdaji či příjmy. Jde o věci jako církevní restituce, vývody z důchodového účtu do soukromých institucí, privatizace velkých společností, sanace bank, …

 Cena financování

Důležitým prvkem je i samotná cena vypůjčených peněz, tedy úrok. Nynější úrokové míry jsou na výborný úrovni, takže půjčování je výhodnější než kdy jindy. To jak v čase, tak i na mezinárodní úrovni. Srovnání s rokem 2000 je tedy problematické nejen z hlediska nominální výše, ale i z hlediska ceny tehdejších půjček. Tehdy jsme si půjčovali více jak dvakrát dráže.

 Rozpočtová flexibilita v čase

Státní finance jsou podobné těm osobním. Řešíte-li, kde ušetřit, máte jistě nějaké výdaje, se kterými nemůžete jen tak hýbat - nájem/hypotéka, leasing na auto - pak nějaké, které jsou relativně flexibilní - účet za telefon, kroužky pro děti, do jisté míry jídlo, soukromé spoření - a nakonec čiště požitkové záležitosti jako jsou víkendové výlety, kafíčka nebo kino.

Problém těch nejméně flexibilních je jasný, a takových má stát hromadu. Samotné důchody a úroky z dluhu dohromady tvořily loni necelých 40 % rozpočtu. Co se týče flexibilnějších položek, ty jsou často vázáný legislativou (v osobních financí smlouvami - např. u volání, pojištění či předplatného), takže není možné ze dne na den tyto výdaje omezit.

Když tedy řešíme, kdo může za jaký rozpočet, nejde jen o den nástupu ministra financí do funkce, ale i na délku legislativních změn s dopadem na státní výdaje. Ministr dosazený na podzim sice má určitý vliv na financování chodu státu následující rok, nemůže ale udělat takové změny, jaké by si mnohdy přál, protože to prostě nestihne.

Samozřejmostí, aspoň pro mě, je vůbec určit správný rok nastoupení do funkce. Když se podíváte znovu na obrázek výše a porovnáte ho s daty nástupů ministrů do úřadu, uvidíte, že místy daní funkcionáři měli s rozpočtem málo až nic společného. Diletantnský autor chybu odmítá uznat, ale u něj mě to nijak nepřekvapuje.

 Tak jak teda?

Vlastně jsem se vůbec nedostal k tomu, kdo nejvíc zadlužoval Česko. Když se podíváte na všechny ty problémy s mezičasovým srovnáním, které jsem vypsal, snad si uvědomíte, že to není tak černobílé, jak se nám snaží někteří jedinci naznačit.

Je bohužel příliš objektivní říci, že nemůžeme jen tak srovnat zadlužování jednotlivými ministry. Musíme si tak zvyknout, že Kalousek bude popichovat Sobotku za konjukturní sekery, zatímco Bohouš bude Mirkovi vyčítat nominální výši jeho schodků. Započítání všech vlivů se tak v OVM ani Událostech, komentářích nedočkáme, tak se nad tím můžete zamyslet sami.


  1. Do rozpočtu se nepočítají výdaje na zdravotnictví, ty jsou zvlášť v kapitole státních zdravotních pojišťoven. Po započítání těchto je náš kumulovaný dluh o něco vyšší než roční rozpočet eráru.

  2. Ministr Babiš se snaží navodit dojem, že dluh se nemění i přes sekeru 200 mld za dva roky. Jde o kreativní účetnictví ve státní pokladně než nějakou objektivní rétoriku. Ve skutečnosti, očištěno o tyto machinace s likviditou, se dluh samozřejmě zvyšuje.

  3. Deset procent se nezdá jako moc, ale když si uvědomíte, že necelých 400 mld jsou důchody, dalších cca 60 mld je správa státního dluhu (úroky), obojí položky, které jen tak nesnížíte, dostáváte se do větších problémů. O tom jindy.

  4. Vysoká inflace ale zároveň znamená zvyšování nominálních výdajů, zvlášť pokud jsou dané výdaje valorizované - jako např. důchody.

  5. Z definice HDP patří vládní výdaje do výkonu ekonomiky. Je ale třeba brát v potaz vytlačování soukromých investic těmi veřejnými a také dluhové břemeno. První souvisí s tím, že když investuje stát, není to čistý přínos, jelikož soukromý sektor se o část tohoto navýšení uskromní. Druhé se týká omezenosti dluhového řešení problémů. Veřejnost ví, že dluhy se platí, takže erár si nemůže jen tak půjčovat peníze a sanovat vše. Vliv to sice nemá nulový (jak naznačoval David Ricardo, byť sám uznal, že to nejspíš neplatí), ale přeceňovat jej též nemůžeme.

  6. To je pouze národní dluh, nepočítám dluhy jednotlivých kantonů. Díky Ondřejovi za doplnění.