politika

Think tanky a plné šuplíky

Think tanky jsou zajímavým konceptem, který zejména na západě do značné míry ovlivňuje politiku a slouží jako (papírově) nezávislý orgán. A právě tato předstíraná nezávislost je největším problémem těchto institutů.

U nás bychom těch aktivních think tanků napočítali jen několik. Není to ani tak že by se k nám tento způsob veřejné kontroly nedostal, spíš selhává na nedostatečném financování, které je v zahraničí organizováno skrz majetné jedince či firmy nebo přímé kontraktuální objednávky od firem. U nás se často analýzy dělají na koleně, za což si autoři zaslouží (můj) obdiv (zdravím Petra). Nejsem ale erudovaný na to hodnotit situaci zdejších institucí, takže zůstanu u tohoto.

V zahraničí se think tanky liší povahou - od samostatných institucí vydávajících analýzy dle politické situace, přes (skoro)akademická pracoviště po hlásné trouby všemožných ideologií.

Na zařazení think tanků do škatulek máte několik indícií. Jedno vodítko je financování - tedy jaká zájmová skupina přispívá na chod, další může být sám název (např. Adam Smith Institute) a v neposlední řadě se tím může sám chlubit:

[T]he Society is at the forefront of developing political ideas and public policy on the left. (Fabian Society, fabians.org.uk/about/)

The Cato Institute is a public policy research organization — a think tank – dedicated to the principles of individual liberty, limited government, free markets and peace. (Cato Institute, cato.org/about)

The Heritage Foundation is a research and educational institution—a think tank—whose mission is to formulate and promote conservative public policies based on the principles of free enterprise, limited government, individual freedom, traditional American values, and a strong national defense. (The Heritage Foundation, heritage.org/about)

Studie nemusí vznikat na politickou objednávku, ale jsou často (vy/zne)užívány politiky. Zmiňovaný Adam Smith Institute posloužil baronce Thatcherové, o Heritage se rádi opřou Republikáni v Americe1, v Británii mají levicoví labouristé “vlastní” think tank Compass. Je tedy důležité vědět, dle jakých analýz se dělá politika. Zda to jsou opravdu nezávislé studie nebo na míru dělané texty.

Máme-li otevřeně zaujaté think tanky, situace začíná být problematická. Nemůžete čekat, že Fabian Society publikuje studii o výhodnosti liberalizace železnice nebo že Cato posvětí zavedení minimální mzdy. Co ale s tím, co ve skutečnosti publikují, jak nahlížet na to?

Máte-li zaměřený think tank, ať už doleva či doprava, budou čas od času (neříkám že vždy!) nastávat dvě situace, ať už zvlášť či dohromady.

  1. Nehodicí se výsledky nebudou publikovány, tzv. file drawer problém, zůstanou “v šuplíku”. Zveřejněné výsledky tak budou jedny z mnoha, ty nejvhodnější k publikaci.
  2. Prezentované výsledky budou ohnuté. Tedy budou zkreslené podle potřeby.

Zatímco druhý fenomén je docela viditelný a často odhalitelný, první je pro nás z definice skryt. Čtete-li nějakou analýzu, nemůžete vědět, kolik podobných skončilo v šuplíku či koši, protože výsledky nebyly publikovatelné. Výzkumníci si mohli s daty hrát klidně celé dny a publikovat jen když data dostatečně ohnuli. Jak řekl nedávno zesnulý nobelista Coase, “If you torture the data enough, nature will always confess.”

Samozřejmě to není problém jen ideologicky vyhraněných autorů. Je to problém ve vědě obecně (krom file drawer můžete též nalézt termín publication bias). I proto se v medicíně zavedla nutnost veřejně registrovat studie. Pokud ale máte data většinou dostupná, jako je tomu nejen u společenských věd, nemůžete nijak zjistit, co skrývá výzkumníkova historie příkazů ve Statě či Rku.

Takže až se zas někdy budete číst nějakou “nezávislou studii” o jejíž výsledky se opírá nějaký veřejný činitel, podívejte na způsob financování dané instituce nebo její poslání, a třeba změníte pohled na závěr studie.

Aktuálně se tématu věnuje třeba Simon Wren-Lewis v příspěvku Policy Based Evidence Making. A v našem rybníčku je poptávka po určitých výsledcích think tanků dobře vidět u… současného (tehdy nebyl) poradce ministra financí.

Tolik pro dnešek. Jak konkrétně se toto vše týká ekonomie + trochu méně vágně a s grafy a možná trochou matematiky… to někdy příště.


  1. Původně zde bylo zmíněno Cato, ale Bohumír Žídek mě upozornil, že Republikání se obrací spíše na konzervativní think tank Heritage Foundation. Díky, moje chyba.

K čemu je přímá demokracie?

S referendy se poslední dobou roztrhl pytel. Všemožní politici se snaží přesunout pravomoce blíže občanům, a dát jim možnost rozhodnout. Zatímco mi nevadí rozhodování ohledně relativně nevinných tématech, nepřijde mi rozumné, aby občané mohli přímo rozhodovat např. o ekonomických otázkách.

Ono je to tak pěkně populistické - “necháme vás rozhodnout!!1!” - politici tak navrhují, že bychom my, běžní občané, měli možnost vyjádřit se ke směřování naší země nejen skrz naše zastupitele.

Jsou otázky, kde mi takový přístup příjde rozumný. Jde zejména o kulturní témata a otázky mezinárodního směřování. Dokážu si tak představit referendum o nezávislosti země (jako např. nyní ve Skotsku), o přímé volbě prezidenta nebo o konání olympiády (resp. o samotné kandidatuře). Co mi ale přijde naprosto moronické, je ptát se otázky daní, armádních nákupů nebo přijímání eura.

Nepovažuji politiky za nějaké nadlidi, vyvolené jedince, kteří vždy vědí, jak na tyto otázky odpovědět. Mají to ale v popisu práce, věnují se těmto tématům celé dny, mají expertní skupiny atd. Nerozhodují o těchto věcech od stolu nebo v komentářích na Novinkách.

Ona samotná touha po přímé demokracii není vždy vedena snahou přiblížit rozhodování občanům, ale jen získat další podporu pro vlastní program. Hezky to je vidět u otázky eura, kde se spousta politiků odvolává na nevoli veřejnosti k této měně. No a co? Jelikož se na vlivu eura na národní ekonomiky neshodnou ani ekonomové, nepřijde mi relevantní, co si myslí široká veřejnost. To se pak rovnou můžeme v referendu ptát na armádní nákupy, nový občanský zákoník, monetární politiku nebo důchodovou reformu.

Přijde mi proto, že politici berou veřejné mínění spíše jako argumentační pomůcku. Když je většina proti nějakému návrhu, kteří oni nepodporují, rádi statistiku použijí. Odmítači eura tak zmiňují průzkumy mezi veřejností, která je dlouhodobě proti, už ale nezmiňují např. průzkumy ohledně progresivní daně, kterou si přejí tři čtvrtiny obyvatel. To už se jim do krámu nehodí.

Je třeba podotknout, že je velký rozdíl mezi tzv. obecným referendem a lidovým vetem. To první dává možnost vyvolat referendum na takřka libovolné téma (pokud se najde předepsaný počet signatářů petice), zatímco lidové veto dává možnost zablokovat zákon na konci legislativního procesu.

Lidové veto navrhují Svobodní nebo Piráti, obecné refendum najdeme ve Švýcarsku. To vede k hlasování o maximálních platech manažerů, o nepodmíněném základním příjmu nebo o omezení imigrace. Tedy komplexním otázkám, které je třeba řešit standardním legislativním procesem v kruhu odborníků a ne jen tak od stolu, lidmi, kteří téma často nijak podrobně neznají. Podobně se hlasovalo v Kalifornii, kde se pomocí referend (propositions) snížily daně a zvyšily státní výdaje. Kam takové chování vede, je celkem jasné.

Zastupitelská demokracie nám umožňuje delegovat řešení jednotlivých otázek na zákonodárce, jejichž práce je věnovat se tématům do podrobnosti. Nevidím žádný důvod, aby lidé rozhodovali o komplexní otázkách, které nemají šanci v rozumné míře posoudit.

Komu jdou fondy EU

Zajímalo mě, komu vlastně šly ty stovky miliard z fondů EU. Někteří politici neustále mluví o golfových hřištích a hotelech, ale já tak nějak tušil, že to nebude hlavní položka. Pár hodin sem tak trochu rozřazoval data, která jsou k dispozici. Výstupy tady jsou jen velmi hrubé, pro lepší a konkrétnější čísla si stáhněte data, která dávám k dispozici.

Na webu ministerstva pro místní rozvoj si můžete stáhnout data k penězům z fondů EU, které byly rozděleny mezi léty 2008 a 2013, celkem jde o cca 620 mld (dokument obsahuje data k 650 mld, ale 30 mld jsou zrušené projekty). Jde o víc jak 55 tisíc záznamů.

Moje data si můžete stáhnout, jsou jen mírně očištěná a zakatologizovaná. Tady v CSV nebo tutaj jako SQLite databázi.

Zakatologoval jsem přes 70 % dat (měřeno pěnezi), takže výstupy nejsou dokonalé, ale jsou docela fajn. Tady je pár neuspořádaných výsledků. Všechno to jsou spodní hranice, protože něco může přidat těch nerozdělených 170 miliard.

  • Známá golfová hřiště a hotely. Těm prvním šlo 420 milionů, hotelům skoro půl miliardy. U golfových hřišť je třeba říct, že šlo i např. o zateplování budov v rámci golfových areálů, ne jen o hřiště samotná. U hotelů jsem započítal i např. zprostředkovatelské firmy podnikající v hotelnictví.
  • Občanská sdružení různých forem získala nejméně 10 mld z fondů. Zde to bude opravdu spodní hranice, protože spousta sdružení v datech neměla “o.s.”, “o.p.s.” ani “občanské sdružení” v názvu, tak bylo těžké je započítat.
  • Zajímavé jsou i menší transakce. CzechComputer, po Alze asi největší e-shop s elektronikou, dostal přes 10 milionů na další rozvoj. Bohuslav Svoboda, gynekolog a politik, získal přes 3 miliony pro svoji praxi, bylo to cca rok před volbami do pražského zastupitelstva.
  • Dopravní podniky všech různých měst získaly cca 11 mld, necelých 10 si uzmuly úřady práce.
  • Dotace získalo i skoro 800 měst (67 mld), několik tisíc obcí (25 mld) a samozřejmě kraje (42 mld). Tyhle tři skupiny si uzmuly dohromady 20 % všech peněz.
  • Slušná pálka pro SŽDC a ŘSD. 61, resp. 67 mld. Dohromady dalších 20 %.
  • Univerzity skoro 45 mld, dalších 12 šlo Akademii věd.
  • Nepřekvapivě získaly pár miliard České dráhy (3), podobně jako Ředitelství vodních toků. Nemocnicím teklo přes 10 miliard.

Tady máte přehled podsektorů, které si vzaly aspoň miliardu. Dělení na sektory/podsektory je takový hrubý, je to pro orientační přehled.

Sektor Subsektor Peníze (mld)
erar rsd 69.43
regiony mesto 64.12
erar szdc 61.70
skolstvi univerzita 44.88
regiony kraj 42.65
erar ministerstvo 39.68
regiony obec 25.31
skolstvi avcr 11.99
regiony dopravnipodniky 11.59
erar nemocnice 10.73
subjekty os 9.77
erar uradprace 9.76
erar spravasilnic 7.91
lol zarucni 5.00
erar drahy 3.03
erar redvodnich 2.98
regiony mestys 2.96
skolstvi stredni sk 2.35
skolstvi materska 2.34
skorolol rez 2.13
regiony mestskacast 1.83
erar povodi 1.73
skolstvi stredni odbo 1.70
erar centralacest 1.49
skolstvi gymnazium 1.30
erar redpolicie 1.25
skolstvi vyssi odbo 1.14

Pokud neumíte v SQL (v Excelu může být práce s tímhle porod) a zajímá vás nějaký jiný výstup, např. s konkrétními příjemci, nějak seřazené, poskupinované atd., tak mi , nějak to zkusim upatlat.

Závěry si z toho udělejte podle chuti, data si používejte taky libovolně. Původně jsem to dělal, abych se podíval, kolik vlastně bere náš pan ministr financí. Pod Agrofert ale patří tolik firem, že by trvalo dlouho to napárovat. Pokud by se s tím někomu chtělo patlat… be my guest.

Babiš je (možná) největším příjemcem dotací. No a co?

Dezinterpretace statistických dat jsou evergreenem nejen internetových diskusí. Poslední dobou vídám trochu méně známý klam, kdy se argumentuje modem. Ukážu, co tím myslím.

Neustále je nám předkládáno jako fakt, že Babiš, resp. Agrofert Holding, je největším soukromým příjemcem dotací v ČR. I když to přijmeme jako fakt (není to tak jednoduché spočítat, ale o přesná čísla tu teď ani nejde), co to vlastně znamená?

Vzpomněl jsem si na takovou epizodku z podzimu 2004. Tehdy docela frčel vyhledávač Jyxo (dnes už neexistuje) a publikoval seznam nejhledanějších výrazů. Všiml jsem si, že pátý nejhledanější výraz je “www.seznam.cz”. Očividně si někdo pletl adresní řádku s vyhledávacím políčkem, evergreen. Během pár hodin jsem zosnoval Google bombu přes pár známých, a za dva dny jsem byl první v hledání.

Co se stalo? Nic moc. Pár stovek návštěv, ale pánem internetů jsem se přes noc nestal. Byla to pěkná ukázka klamu modem, tedy nejčetnějším prvkem vzorku. Spousta lidí hledala “www.seznam.cz”, ale i tak to byla naprostá menšina z celkového počtu hledání.

Pokud neznáte relativní četnost modu, tedy jakou část celku tento nejčastější prvek vlastně tvoří, není vám vám tahle znalost tak moc užitečná. Vezměme si společnost sto lidí, kde 99 z nich bere 25 tisíc a jeden bere 26. Je nejbohatší, ale je to opravdu ta nejvhodnější interpretace?

Podobně to je i s hůře kvantifikovatelnými daty. Nadávat na byrokracii, pomazánková másla, dotace golfovým hřištím, … To vše je sice v pořádku a používejte to jako podklady pro euroskepticismus/poukazování na plýtvání, ale pozor na extrapolace. I kdyby dotace golfovým hřištím byly největší ze všech soukromých dotací, musíte nejprve znát objem prostředků pro neerární účely, abyste mohli hodnotit relativní dopad.

Jak to tedy souvisí s Babišem? I kdyby byl největší příjemce, i kdyby bral tu miliarduu ročně, jak často koluje médii, jde tu opravdu o ty prostředky? Miliarda je ve státním rozpočtu promile. Nepřehlížíte náhodou ty zbývající stovky miliard ročně, které ze všech možných kapes proudí jakýmisi směry do jiných kapes? Neříkám, že není třeba prohlížet každou korunu, ale pokud budeme dlouhá léta nadávat jen na Babiše a Openkartu, dohromady budeme v jednotkách miliard. A ekonomikou protočí biliony.

Dotační argumentace proti Babišovi, stejně jako poukazování na sebemenší regulace, to je vše jen politický boj a hra na emoce. Podívejte se na ty prostředky trochu z dálky a kritizujte celkovej obraz přerozdělení. Jestli chcete data, pomožte mi doklasifikovat čísla z fondů EU, tam hezky uvidíte, kudy tečou prostředky. (Díky.)

Nejsem voličem ANO, nikdy jsem nebyl a ani to neplánuju. Jen mi vadí tydlecty kecy.


Pokud chcete i tak vědět, jak je to s tím Babišem, tak přes fondy jsem k subsidiárkám Agrofertu přiřadil cca 1.3 mld. Další vysoké stovky milionů (minimálně) najdete z českého rozpočtu na stránkách Státního zemědělského intervenčního fondu, to jsem ale moc nezkoumal. A až si tohle všechno dohledáte, tak si najděte, kolik měl Agrofert za to celý období obrat. Uvidíte tak souvislosti i v rámci jednoho subjektu.

Proč nevolím Svobodné, ale vy byste měli

Svobodní jsou fajn stranou. Beze srandy si to myslim. Jdou si za svým cílem a mají jasný program. A to dlouhodobě, nechytají se aktuálně horkých témat jako někteří konkurenti. U spousty bodů jejich programu pokyvuju hlavou a taky bych je volil, nebýt pár věcí, které tady rozepíšu.

Schválně se nebudu věnovat ideologii, abych nebyl nařknut z nějaké slepé etatistické argumentace. Všechno to jsou ekonomické a argumentační věci.

Před volbami přechází od demagogie ke lžím

Jak jsem popsal minulý týden, Svobodní před volbami trochu přitvrdili, nejde jim vyčítat jen demagogie, ale přechází k mnohem horší věci, nepravdivým výrokům. Dalo by se nějak přehlédnout, kdyby se toho dopustili omylem někde v diskusi, ale zde jde o nepodložená volební hesla, na jejichž nepravdivost jsem je několikrát upozorňoval.

Necháme peníze lidem! (Krom těch, který jim seberem.)

Hlavní volební heslo Svobodných v předchozích volbách bylo “Méně státu, více občanům.” Zní pěkně. Všude možně se od členů dovídám, jak moc nás stát obírá o šílené peníze, odkazují na prohlášení Ladislava Jakla, který volí Svobodné, protože “[Strana svobodných občanů] lidem peníze brát nechce. Chce jim je nechat, aby lidé sami rozhodli, co si za své peníze koupí.”

Člověk si v tu chvíli představí minarchistický stát, ono si ale stačí poslechnout předsedu Petra Macha v Politickém spektru kterak povídá o tom, že přerozdělování chtějí snížit o zhruba 100 miliard. Chvályhodné, ale co to má společného s tím, že nám chtějí Svobodní nechat peníze. Co těch 90 % ostatních daní a pojištění?

Pak taky někdo odkáže na úroveň zdanění a kolik člověku zůstává, je to prý asi půlka. Pěkný diagram, fakt, cosi tam ale chybí – co s tím udělají Svobodní? Částečně to napravil Tomáš Pajonk, který sice přidal změny po reformách ale už nepřepočítal ty procenta. Jeden by se divil.

Podle některých členů je stát největším zločincem a daně jsou krádež. Trochu drzost od člena neanarchistické strany, ale bylo mi řečeno, že tyto názory jsou ve straně minoritní.

Soukromé aktivity členů

Vulgární komunikace členů na sociálních sítích je docela běžná. Pak ale přijde člen s napůl anonymními nechutnými billboardy, od čehož se strana tak nějak distancovala – někteří vysoce postavení Svobodní to označili za soukromou aktivitu člena.

Nebo slečna Holopová, bývalá členka a přítelkyně předsedy strany, a její humorné publikace v Reflexu. Drtivá většina témat se překrývá s volebním programem Svobodných, informace prezentované jsou jednostranné, pozvaní odborníci jsou lidé z okolí strany, afiliace autorky nikde není uvedena, … Je nutno poznamenat, že některé příspěvky jsou ve sloupku autorky, a jsou záměrně míněny jako její názor. Slečna Holopová opustila stranu po expozici na Mediáři.

Nebo Mach. Zdůrazňuje, že nemáme volit nejmenší zlo, protože to bude stále zlo. On sám ale volil Zemana se slovy, že jej volí proti Schwarzenbergovi. To vypadá jako volba menšího zla.

Zrušíme daně, které se nevyplatí. Nebo možná vyplatí.

Poněkud nekonzistentní jsou Svobodní v oblasti rušení daní. Jejich dlouhodobý program jasně říká, že plánem Svobodných je zrušit některé daně, které se nevyplatí vybírat. Pak jsem ale sledoval předvolební speciály a v nich předseda strany zmiňuje, že zmiňovanou daň rušit nechce. Začínáme tedy nekonzistencí v postojích, a člověk by až řekl, že se možná straníci spletli v počtech.

Když se totiž podíváme na data, jasně vidíme, že tyto daně se vybírat vyplatí. Předseda tvrdí, že vše mají podloženo daty… to teda nevím jaká data má na mysli.

Proč byste Svobodné měli volit?

Občas čtu výstupy, které mi připadají velice rozumné a ukazují, že autoři to mají v hlavě srovnané. Jestli takových ve straně bude víc a víc, možná se pro mě stanou volitelní.

V nadpisu jsem zmínil, že vy byste Svobodné volit měli. Důvodů je několik. Je to zajímavá strana a výše zmíněné drobnosti vám vadit nemusí. Mají konzistentní postoje, něco v české politice velice vzácné.

Jejich euroskepticismus je dlouhodobý a konzistentní. Nesnaží se najednou chytnout populární myšlenky jako skupina kolem Zahradila z ODS. Stejně jsou tak, už dle základního principu strany, pro štíhlý stát a to je u nás dost ojedinělé. Některé strany se to snaží někdy proklamovat, ale k činům nepřešly. Nesouhlasím s rozsahem státu, který Svobodní hlásají, ale rozhodně je to blíže než propozice současných parlamentních stran. Tlak ze strany Svobodných bych tak uvítal.

Dál např. politická konkurence. Svobodní se pro nadcházející volby se blíží pěti procentům preferencí podle dvou průzkumů. A každá nová strana, zvlášť pokud má odlišné názory od zbytku, pomáhá vytvářet konkurenci na poli politických názorů a přináší větší publicitu menšinovým pohledům v médiích.

Někdo říká, že i kdyby těch 5 % překročili, tak toho moc nezmůžou. Omyl. Vzpomeňme na angažmá Zelených za Martina Bursíka. Došlo nejen k velkému zviditelnění myšlenek (byť to bylo občas na škodu), ale také dosáhli vlivu většího než jaký by odpovídal jejich volebnímu zisku.

Tak hodně zdaru u voleb.

Tři předvolební lži Svobodných

Volby do EP se blíží, tak se i zvyšuje počet vyjádření jednotlivých stran. Jen za poslední týden mě zarazilo, jak moc zavádějící až lživé některé kampaně jsou. Obzvlášť mě zarazilo, co řekli tři z pěti prvních kandidátů do EP za Svobodné. Obvykle strana balancuje na hranici pravdy a demagogie, tady už bohužel přechází za hranu.

Euro všude způsobilo zdražení

Předseda Petr Mach se k euru vyjádřil a je to i jedno z hlavních hesel do nadcházejících voleb. Na volebním webu se píše:

Euro způsobilo ve všech zemích jen zdražování a problémy.

Je to lež už jen kvůli tomu kvantifikátoru. Jen zdražování a problémy to být nemohou, vezměme např. absenci kurzového rizika a konverzních nákladů. Tyto dva faktory asi těžko někdo může vnímat jako problém. Tato semantická drobnost ale není to hlavní.

Dlouho jsem hledal a konzultoval jsem literaturu, nikde jsem kauzální linku mezi adopcí eura a akcelerující inflací nenašel. Dobře dokumentovaný je tzv. inflační gap, rozdíl mezi skutečnou a vnímanou inflací. A v této literatuře je popsáno zvyšování této inflační mezery po adopci eura. Že spotřebitelé nesprávně odhadují skutečnou inflaci, dopad na skutečnou inflaci ale nenacházím.

Opakovaně jsem žádal stranu o vyjádření, vč. pana předsedy samotného, nikdy jsem zdroj jejich tvrzení neobdržel.

V referendech jsou Evropané vždy proti integraci

Kandidát na pátém místě kandidátky se k integraci vyjádřil takto:

Evropští občané navíc s hlubší integrací nesouhlasí — kdykoliv se jim dá šance promluvit v referendu, hlasují proti.

Opět tu máme veselé zobecnění, kdykoliv. Je to dost silné tvrzení, takže se podíváme na data.

Otázka se týká hlubší integrace v rámci EU, autor zde nemluví o samotném vstupu do EU, tam se většina států s referendem o vstupu vyjádřila pozitivně. Jde-li o hlubší integraci, je tím myšleno např. euro, smlouva z Nice, euroústava či lisabonská smlouva (dle autora). Stačí najít jeden jediný stát hlasující pro a výrok je neplatný (lživý, chcete-li). Budu čerpat ze seznamu referend na Wikipedii.

O Nice a euro se hlasovalo ve třech státech, všude zamítnuto. Co se týče ústavy, ta se dočkala pozitivního výsledku v Lucembursku a Španělsku. U Lisabonu je situace složitější. Tam hlasovalo pouze Irsko a přijalo smlouvu až napodruhé, když byly přidány výjimky, celkově za poněkud pochybných okolností.

Podíváme-li se na ostatní hlasování, najdemte třeba referenda o rozšiřování EC z roku 1972, kde Francie hlasovala pro rozšíření (stejně jako dva ze tří států, které zvažovaly vstup). Najdeme i další smlouvy, u kterých bylo několik pozitivních referend, např. SEA, Maastricht nebo Amsterdam.

Není tedy pravda, že by se občané vždy vyjadřovali proti. Autor o těchto referendech ví, ale formulaci přesto neopravil. Kampaň jede naplno.

Oprava: [@volven](http://twitter.com/volven) správně poznamenal, že některá hlasování může jedno “ne” referendum zablokovat, jak se stalo například u euroústavy. Tam tedy nemůžeme říci, že občané nebyli proti, i když některé státy hlasovaly pozitivně. Zbývá však SEA nebo amsterdamská smlouva, kde všechna referenda byla pozitivní, a výrok je tak stále lživý.

Levné banány, gigantické clo a (ne)povolání

Jiří Payne zaujal už při tiskové konferenci před nedávnem, kdy mával banány a vinil EU z jejich zdražení z 9 Kč a tvrdil, že mimo EU jsou banány stále za tuto nízkou cenu. Že jsou obě tvrzení nepravdivá, se může kdokoliv přesvědčit za pomocí Googlu (např. tady).

Payne opět klamal v nedávném článku, ironicky nazvaném Nežít se lží. V něm mj. uvádí

Kdyby si evropský myslitel objednal knihu z USA, zaplatil by za ni v důsledku politiky EU na rozdíl od přemýšlivého Pákistánce clo větší, než je cena knihy.

Pohled do celního sazebníku odhalí, že clo na knihy z US je nulové. Zato pakistánci platí 10 % pro všechnu literaturu krom Koránu a encyklopedií. Je to tedy přesně naopak, jen tedy v mnohem nižší míře.

Text nekonční, pokračuje následovně:

Proto raději čte jen evropské knihy. A tak se Evropa uzavírá do sebe a v mnoha oblastech zaostává za zbytkem světa.

Zjevnou nesmyslnost snad odhalí čtenář sám.

Na závěr jedna zavádějící informace, ne úplná lež. Pana Payna bude na billboardech doprovázet titulek “jaderný fyzik”. On sám uvádí, že byl “kdysi jaderný fyzik”. Dle dostupných informací to vypadá, že se od r. 1981 jaderné fyzice profesně nevěnuje. Na billboardu to ale zní dobře.


Chválím, že se strana intenzivně věnuje EU a nestahuje pozornost na národní témata, jak je občas zvykem. Bohužel ale nejsou některá jejich tvrzení založena na pravdě.

Podíváme-li se na aktuální prezentaci politických vizí Svobodných, vidíme bohužel odklon od původně umírněného klasického liberalismu. Vezou se na vlně populistické propagace myšlenek, navíc sem tam zalžou, aby posílili svou pozici.

Když už Svobodné budete volit, a já pozdějc popíšu, proč byste měli, zakroužkujte třeba Pajonka.

Pár poznámek k energetické politice EU

Opět se rozpoutaly vášnivé diskuse o klimatických změnách, protože Evropská komise oznámila plány na příštích pár let. Jelikož se tématu trošku věnuju v práci, měl jsem možnost studovat materiály z Velké Británie, kde podobné limity na emisi skleníkových plynů mají již pár let a jdou i dál než EU.

Nečekejte nějaké rozuzlení či hodnocení těchto plánů. Nejsem na ani jedné straně barikády, snažím se být nestranný, tohle berte jako suchý výčet faktů a vyvození.

Čísla a ohlasy

Jen aby bylo jasno v číslech, jde o 40% snížení emisí vůči roku 1990 (!), už to je klíčové, protože už v roce 2011 jsme byli v půlce cesty.

Nejde o číslo, které se určilo, aby řeč nestála. O změnách se jedná už dlouho a třeba právě v UK to máme rozkouskované po pětiletkách (ha), aby se dodržel plán :-) Když se navrhovaly nové reformy kvůli nedostatkům kapacity (viz níže), opět nešlo o náhodná prohlášení, připomínkovalo se celkem zuřivě. Na první draft reformy přišly komentáře od 242 subjektů (od vládních institucí, přes univerzity, energetické společnosti až po konzultačky). Na loňskou skoro finální verzi další stovka.

Způsoby snižování

Emise se snižují několika způsoby, nejde jen o OZE (obnovitelné zdroje energie):

  • Nachází se všelijaké nové zdroje. Velké zdroje břidlicového plynu (nejde o bezemisní těžbu, ale je nižší než u současných fosilních paliv) nebo “sbírání” energie ze vzduchu nebo země – to spíše pro domácnosti či menší firmy.
  • CO2 jde zachytávat přímo při výrobě (a skladovat pod zemí), což částečně omezí emise současných generátorů. Tzv. carbon capture and storage.
  • Vliv bude mít i samotná poptávka po energiích, viz další bod.
  • A nakonec ty OZE, které budou mít asi největší vliv.

Změny poptávky

Změny poptávky se dají dobře popsat na třech příkladech:

  • Technologický pokrok snižuje emise u současných zařízení. Například u aut se snižují emise v poslední dekádě dost dramaticky a dále se změny dají očekávat, např. samotná váha má velký vliv. Hezký přehled má ICCT. V příštích dekádách se dají očekávat spíše hybridy než plné elektriky (kvůli cenám), ale tak jako tak tu můžeme očekávat zvýšenou poptávku po elektřině (kterou musíme vyrobit, že), takže výsledný vliv je nejasný.
  • Zateplování domů pomáhá snížit náklady na vytápění, některé země k tomu přistupují plošně. U nás máme Zelenou úsporám, v UK se investuje v mnohem větší míře, protože stav tamních nemovitostí je tristní. Např. tisícovky důchodců tu umírají v nedostatečně zateplených domech. (Spotřeba domácností tu dělá cca třetinu konečné spotřeby energií.)
  • Kdo by neznal kauzu se žárovkama. Čísla k tomu nemám, takže vliv neposoudím.

Celkem tedy můžeme čekat mírné snížení spotřeby energií, ne ale nějak dramatické.

Pár problémů

Obnovitelné zdroje mají v oblasti výroby dva problémy (další problémy mají obecně, viz dále).

Jednak všechny velkoformátové generátory krom biomasy neumí generovat nepřetržitě. Některé dokonce jen pár hodin denně (soláry), což vadí nejvíc v zimě, kdy jsou dny nejkratší a spotřeba nejvyšší.

Druhý problém je nestálost generace, kdy správce sítě dbá na to, aby elektřina tekla nepřerušeně, takže výkyvy kvůli počasí si nemůže dovolit. Země jsou sice navzájem propojené interkonektory (občas UK pomáhají Francouzi, když si Britové vaří moc čaje), což ale nepomáhá, když jsou výkyvy korelované.

Krom reforem za snížení emisí se tak nyní nově řeší “capacity adequacy”, tedy dostatek kapacity právě kvůli nástupu OZE. Z velké části to ale je problém, který si státy způsobily samy netržními zásahy, řeší se tak problém, který jsme si z velké části sami způsobili.

OZE se dnes nevyplatí

Obnovitelné zdroje nejsou z finančního hlediska správným zdrojem energie v dnešní době. Prostě to tak je, tečka.

Jelikož jsou ale jediným způsobem jak dnes značně snížit emise skleníkových plynů, státy budou pokrývat rozdíl ve výkupních cenách energie z různých zdrojů. Umožní to tak jistotu v investice do generátorů OZE.

Investice do OZE jsou totiž z kapitálového hlediska obrovské, mají ale velice nízké operační náklady, některé i nulové náklady na palivo (oproti těm fosilním obrovský rozdíl). Aby se ale vybudování vyplatilo, potřebuje investor jistotu, že se mu peníze vrátí, takže se vlády zavazují na spoustu let dopředu, jinak peníze půjdou jinam.

Toto rozhodnutí, ač nákladné v dnešní době, má jeden pěkný vedlejší efekt - díky plošnému zavádění se zvyšují výdaje na výzkum a vývoj v této oblasti, takže můžeme čekat rychlejší adopci technologii tržně, protože jejich náklady budou klesat rychleji.

Vědomě protitržní

Jedním z dalších problémů je, že nevíme, jaká technologie bude nejlepší. Ať už na vytápění, tak na pohánění aut, na výrobu elektřiny, … Trh v tomhle krásně funguje, že vybere nejlépe, jde tu ale o časový rámec. Zatímco v dlouhém období nám fosilní paliva dojdou a možná (a možná vůbec ne, viz níže) se usmažíme a utopíme. Tady jde o čistě politické rozhodnutí. Místo tržně lepšího řešení v dlouhém období se zajistí suboptimální řešení v tomto století.

Jde o rozhodnutí vědomě protitržní, příštích pár let se bude dotovat většina OZE (výjimky jsou), ale s rostoucí nabídkou a snižujícími se cenami se budou dotace snižovat a bude docházet k většímu tržnímu boji.

Oteplujeme se vůbec?

To je úplně zvlášť otázka, která navíc ani nesouvisí s výše uvedeným. Chtěl jsem jen shrnout několik věcí, které se mohou stát, pokud státy EU přistoupí na politiku snižování emisí. Zda je to potřeba nebo ne, to je úplně jiná otázka, kterou bych tu nerad řešil.


Snad jsem se nikde nespletl, kdyžtak se mi ozvěte na twitteru.