Trh vše (ne)vyřeší

Posledních sto let nám bobtná státní aparát takřka ve všech ekonomikách rozvinutého světa. To logicky vede k otázkám, jak by to fungovalo bez tak silné presence státu, případně za úplné absence státu. Má ta či ona strana pádné argumenty pro svoje přesvědčení? Rád bych se na problematiku podíval z více úhlů.

(Poznámka k terminologii: liberály budou myšleni pravicoví/klasičtí liberálové, etatisty budou myšleni jak zastánci sociálního státu, tak i ti mezi těmito dvěmi skupinami, tedy u nás např. voliči TOP09 a ODS. Neberte tuto terminologii jako škatulkování, jen se chci ušetřit opakování v textu.)

Jelikož se řeší primárně privatizace, tedy jde o argumentaci směrem od státního zajištění k tržnímu řešení (znárodnění dnes málokdo hlásá), je důkazní břemeno na straně liberálů. I proto se budu věnovat zejména jejich argumentům, protože právě oni musí prokázat validitu svých propozic.

Trh jako všelék aneb straw man v každé debatě

V diskusi mezi liberály a etatisty se často druhá skupina paušálně ohradí proti návrhům liberálů a zvolá něco ve stylu “Trh vše vyřeší?! Haha. A co třeba XYZ?” Kde místo XYZ doplní jakýkoliv příklad selhání soukromého sektoru. V horším případě žádný příklad neposkytnou.

Problém s tímto argumentem je ten, že teze “trh vše vyřeší” jaksi nepatří mezi liberální ideje. Podstata free-market kapitalismu a liberálních/libertariánských idejí není adorace trhu jako nástroje na řešení všech (či většiny) možných problémů. Jde tu o to, že v jejich očích je trh nabízí lepší řešení než alternativy. Nemusí tedy problém vyřešit, ale trh vede k lepším výsledkům než polotržní či veřejné řešení. Může se to zdát jako malé rozlišení, ale jde o velmi podstatný rozdíl. Etatisté se zde tedy dopouští argumentačního faulu, tzv. straw mana.

Tolik alespoň z hlediska ekonomické (kvazipozitivní) argumentace. Pokud bychom se na problém dívali z ideologického hlediska, není to tak starost o komparativní výhodnost trhu, nýbrž o ideologické přesvědčení, co by trh měl a neměl řešit (normativní pohled).

Teoretické předpoklady

Než se člověk pustí do argumentace pomocí dat, je třeba mít též nějaký teoretický podklad. Je sice možné pouze ukazovat na data, argument to však není příliš věrohodný, protože se může jednat o pouhé empirické pozorování bez podpory v teorii. (Příkladem budiž Okunův zákon, který nám sám o sobě moc neřekne, jelikož nejde o teoretické tvrzení, ale o pouhopouhé sledování.)

Podkladů zde ale obě strany mají docela dost. Na straně liberálů jde zejména o argumenty z hlediska efektivity. Tedy smithovský argument osobního zájmu (nikoliv sobeckosti, jak je bohužel často zaměňováno), který stojí za zájmem o vysokou efektivitu, zejména v případě dostatečné konkurence. Což je další z argumentů, kdy zastánci trhu poukazují na absenci konkurence u státem organizované činnosti, a tím pádem menší nutkání být efektivní. Dalším z argumentů je třeba soft budget constraint státu, neboli menší problémy s financováním než soukromé subjekty. To dále potlačuje snahu o efektivní fungování.

Na straně etatistů jde o argumenty dostupnosti, kde tezí je, že soukromé zajištění statků či služeb nezaručuje plošné pokrytí, což je pro ně důležité zejména v oblastech zdravotnictví, justice či obrany. Poukazují také na konflikt osobního zájmu a inherentní nevýhodnosti služeb pro určité zákazníky - např. léčba těžce nemocných a nepojistitelných.

Zde je tedy vše celkem v pořádku, jde o férové argumenty na obou stranách a jelikož se týkají trochu jiných pohledů na věc (dostupnost versus efektivita), není snadné věc vyřešit jen za pomocí teorie. Následují tři způsoby empirické argumentace. Mezi sektory, mezi státy či jinými geografickými celky a srovnání v čase.

Sektorové srovnání

Při debatě nad vstupem soukromníků do státem ovládané oblasti se často vyskytuje argument “soukromé XYZ fungovalo, není důvod domnívat se, že by to nefungovalo i zde.” Pokud se bavíme o Česku, XYZ v této debatě je často železnice, kde, k nelibosti některých etatistů, došlo ke znatelnému posunu k lepšímu.1

Problémem však je, že se argumentující tento úspěch snaží šroubovat na obory jako je zdravotnictví. Je tu problém rozsahu i fungování. Co do rozsahu, železnice jsou otázkou stovek milionů až jednotek miliard ročně2, zdravotnictví jde do stovek miliard. Co se týče fungování, jde opět o dost odlišné služby. Zatímco cestování je dobrovolné a velmi heterogenní (krom vlaku tu máme autobusy, osobní automobilovou dopravu, letadla, kola, rikša vozíky, …), zdravotnictví je nejen že celkem nepodstradatelné, nemáme u něj ani příliš mnoho alternativ.

Je tedy lepší argumentovat sektory, kde soukromníci mají na starost značnou část našeho hospodářství a zvládají to (lépe). Příklady mohou být třeba dostupnost potravin, bankovnictví, pojišťovnictví či soukromé školství.

Mezinárodní srovnání

Jelikož se státní rozsah liší napříč státy, je dobré argumentovat tím, jak věci fungují za našimi hranicemi. Je však důležité dávat si pozor, zda nesrovnáváme jabka a hrušky.

Řešíme-li privatizaci sektorů či daňových změn, je užitečné podívat se na zahraniční zkušenosti. Je však třeba brát v úvahu relevanci těchto srování. Nemám problém se srovnáváním se západní Evropou, kde etatisti rádi argumenty odpálkují naprosto nedostatečným “jó, v Anglii/Německu/Francii, tam nejsou čecháčci jak u nás, tam to možná funguje”. Pokud je situace podobná a návrhy legislativních změn srovnatelné, není problém řešit dopady těchto změn v zahraničí a jejich aplikovatelnost na naší situaci.

Problém nastává, pokud jde o naprosto nesrovnatelná státní úspořádání. Pokud někdo začíná argumentovat Monakem, Guernsey, kajmanskými ostrovy, ostrovem Man či Jersey3, je třeba mít se na pozoru. Tyto státy fungují dost odlišně od ekonomik západního typu, nemají potřebu zajišťovat veřejné služby, jelikož socioekonomické rozdělení “rezidentů” je dosti odlišné od mezinárodního průměru. Rezidenti jsou v uvozovkách, protože papíroví rezidenti - ať už fyzické či právnické osoby - jsou zpravidla rezidenty pouze z daňových důvodů, ale jejich opravdová rezidence a spotřeba (veřejných) služeb se koná jinde.

A ono nemusí jít jen o mikrostáty a jiné státní entity. Často se argumentuje i subnacionálními celky, například městy či státy ve federacích. Pokud si desetitisícové město v Nebrasce začlo financovat infrastrukturu veřejnými sbírkami je sice pěkné, ale to je asi tak vše.

Problém argumentace mikrostáty a regionálními entitami je ve způsobu fungování (zejm. u mikrostátů) a v extrapolaci (u obou případů). Že daná věc funguje na lokální úrovni ještě neznamená, že bude fungovat na té (mezi)národní. A že něco funguje v malém daňovém ráji, který žije z offshore daní a turismu, neříká moc o aplikovatelnosti na moderní stát zajišťující infrastrukturu, penze, zdravotnictví nebo justici.

(Výjimkou zde je např. Švýcarsko, které je plnohodnotným státem a je většinou velmi dobrým předmětem diskuse.)

Časové srovnání

Pokud se daná situace nepraktikuje nikde v zahraničí (či liberálové chtějí posílit svůj argument), je oblíbená argumentace minulostí. Je totiž velmi časté, že se různé věci zkoušly v minulosti, zejména před nástupem dnešní úrovně státu, tedy před 20. stoletím.

Nedávná minulost, dejme tomu několik posledních desetiletí, je relativně dobře aplikovatelná na dnešní realitu. Problém nastává, když se přesouváme dále do minulosti. Samozřejmě jde též o oblast srovnání.

Meziválečné období není tak vzdálené, z určitých hledisek jde však o značný posun, např. co se týče dožití. Jde totiž o období počátku státem zajišťovaných penzijních systémů. Jak se často poukazuje, tak nastavení systému, demografická struktura a s tím spojená střední délka života byly věci tehdy dost odlišné od dneška.4

Podobně jsou zneužívání teoretické argumenty, např. Smithe či Bastiata na straně liberálů a Marxe na straně etatistů. U liberálních myslitelů 18. a 19. století je třeba dát si pozor na strukturu tehdejší ekonomiky, na což ve svých textech upozorňují např. Heilbroner nebo Chang.5 Podobně je problematický Marx, kdy za jeho života byla nerovnost do značné míry určena třídně, zatímco dnes je to zejména mezinárodní fenomén. A nejde jen o teoretické argumenty, čas od času se objeví argument charitou ve zdravotnictví ve viktoriánské Anglii.

Závěr

Férově většinou nehraje ani jedna ze stran. Etatisté karikují argumenty liberálů, liberálové pak na obranu nepoužívají dostatečné argumenty.

Argumentace liberálů by měla podle mě být založena na používání teorie a současných mezinárodních srovnání. Je třeba použít i odkazy na historické příklady, ale tam je naprosto nezbytné zmínit nedostatky takové argumentace. Jedním z problémů této diskuse je i ne úplně jasné oddělení kde liberalismus končí a etatismus začíná. O tom snad brzy.


  1. Naštěstí jde jen o debaty v Česku, kde soukromníci vstoupili pouze na dálkové spoje. Tady v Británii došlo k privatizaci lokální dopravy a ohlasy nejsou tak pozitivní jako v mé domovině. To je ale na delší povídání.

  2. Mám na mysli provoz na železnici, ne správu soustavy skrze SŽDC, která patří pod stát a volání po znárodnění jsem neslyšel.

  3. Ostrov mezi Anglií a Francií, nikoliv americký stát. Spolu s ostrovem Man a Guernsey jde o tzv. Crown dependency. Hlava je sice královna UK, ale tyto celky nepatří pod Spojené království, Commonwealth nebo EU.

  4. Argument střední délky života je ale poněkud zneužíván, protože pokud se člověk podívá na data, tak jasně vidí, že jsou značně zkreslena, např. úmrtností před prvním rokem života. Je třeba podívat se na poměr lidí dožívajících se důchodového věku ne k počtu narozených, ale k počtu těch, kteří vstupují do systému placení sociálního pojištění, tedy dvacátníků. A tam je již poměr mnohem blíže dnešku.

  5. Heilbroner, Worldly Philosophers: “Does the world really work this way? To a very real degree it did in the days of Adam Smith. […] And today? Does the competitive market mechanism still operate? […] The nature of the market has changed vastly since the eighteenth century. We no longer live in a world of atomistic competition in which no man can afford to swim against the current.”