knihy

Problémy současné ekonomie

Ha-Joon Chang napsal příručku k ekonomii. Není to učebnice, není to nějak tematicky zaměřený text, je to opravdu příručka. A je podle mě důležité, aby si ji každý přečetl. Economics: The User’s Guide vyšla letos v nakladatelství Pelican a na Amazonu je k dostání za směšných £3.50 pro Kindle. Je to jedna z těch výhodnějších investic.

Ha-Joon Chang patří mezi tzv. heterodoxní ekonomy, kteří nejdou v hlavním proudu neoklasické ekonomie a nabízí skeptický pohled. Vzhledem k tomu, že velká většina top ekonomických departmentů přednáší a zkoumá mainstream, nejsou ekonomové jako Chang úplně populární na těchto fakultách. I Changovo současné působiště, univerzita v Cambridge, není heterodoxním ekonomům příliš nakloněna, takže on a hrstka dalších, to tu nemají snadné.

Autor napsal několik dalších knih na podobná témata, nejznámější bude 23 Things They Don’t Tell You About Capitalism. Economics: The User’s Guide sice zní jako moderní učebnice, ale rozebírá témata současné ekonomie trochu netradičně.

Nebezpečí zatemnění mysli

Přílišná polarizace vede ke zjednodušování reality, které není vždy založeno na faktech. Častou cestou k takto jednostrannému pohledu je orientace jen na určitý typ četby, určitý typ autorů nebo pouze jeden ekonomický názorový proud.

Autor se opakovaně naváží do volnotržní ortodoxie. Není divu, Chang se tématu “střední cesty” mezi laissez-faire a centrálním plánování věnoval v 90. letech, i to je třeba mít na paměti.

When you learn that the advanced capitalist economies grew the fastest in history between the 1950s and the 1970s, when there were a lot of regulations and high taxes, you will immediately become sceptical of the view that promoting growth requires cuts in taxes and red tape.

Jelikož ale nejde jen o volnotržní zastánce a centrální plánovače, spektrum ekonomických názorů je mnohem širší, Chang rozepisuje rozdíly mezi devíti hlavními školami, takže si to čtenář může dobře srovnat. Je mezi nimi více překryvů, než by si někteří chtěli přiznat, jeden příklad za všechny: > The Austrians and the Keynesians may have locked horns since the 1930s, but they share with each other (as well as with the Behaviouralists and the Institutionalists) the view that the world is a very complex and uncertain place and that our rationality to deal with it is severely limited.

Na závěr kapitoly autor namíchal “koktejly” z ingrediencí, myšlenek, kde více škol spolu souhlasí. A dodal velmi praktické doporučení: > Health warning: On no account drink only one ingredient – liable to lead to tunnel vision, arrogance and possibly brain death.

Autor poukazuje na nutnost znát více škol a jejich myšlenek a schopnost syntézy a kritického myšlení. Je pak jednodušší odchytit politiky, kteří se nám snaží namluvit, že jejich jednostranné řešení je to jediné možné. > Only when we know that there are different economic theories will we be able to tell those in power that they are wrong to tell us that ‘there is no alternative’ (TINA), as Margaret Thatcher once infamously put it in defence of her controversial policies. When we learn how much intellectual common ground there is between supposed ‘enemy factions’ in economics, we can more effectively resist those who try to polarize the debate by portraying everything in black and white.

Trh vše vyřeší?

Častá argumentace je jak vystřižena z učebnice či nějakého historického textu. Je ale nutné umět teorie zasadit do kontextu. Často lidé používají myšlenky ekonomů z doby Smithe, Ricarda nebo Bastiata. Je ale třeba mít na vědomí, že struktura ekonomik se od té doby dosti změnila. Než se pustíme do fungování trhu, je třeba si uvědomit, kolik toho skrz trh vlastně prochází. Spousta aktivit jde naprosto mimo něj.

The 200 largest corporations between themselves produce around 10 per cent of the world’s output. It is estimated that 30–50 per cent of international trade in manufactured goods is actually intra-firm trade, or transfer of inputs and outputs within the same multinational corporation (MNC)

A neplatí to pouze pro obchod, podobně netržně se řeší i správa společností, zvláště těch veřejně obchodovaných. Chang zde zmiňuje klasický principal-agent problém, který narušuje onen klasický argument, že náše vlastní zájmy vedou společnost k nejlepším výsledkům.

Dispersed ownership means that professional managers have effective control over most of the world’s largest companies, despite not owning any significant stake in them – a situation known as the separation of ownership and control. This creates a principal-agent problem, in which the agents (professional managers) may pursue business practices that promote their own interests rather than those of their principals (shareholders). That is, professional managers may maximize sales rather than profit or may inflate the corporate bureaucracy, as their prestige is positively related to the size of the company they manage (usually measured by sales) and the size of their entourage.

Další problém se slepým používáním teorií jsou zrádné předpoklady. Příkladem budiž teorie mezinárodního obchodu, kdy proponenti úplné liberalizace si neuvědomují limity tohoto uvažování.

 Since Ricardo invented it in the early nineteenth century, the theory of comparative advantage has provided a powerful argument in favour of free trade and trade liberalization, that is, reduction in government restrictions on trade. The logic is impeccable – that is, insofar as we accept its underlying assumptions. Once we question those assumptions, its validity becomes much more limited.

Jde zejména o nepružnost lidského i fyzického kapitálu. Zatímco v dlouhém období (dekády) se jednotlivá odvětví přizpůsobí, v krátkém období (měsíce a roky) může tato přeměna způsobit zejména regionální trable. Tento způsob kritizuje i Keynes ve slavném “v dlouhém období jsme mrtví”.

 But the reality is that most capitalists and workers in the industry that has lost protection remain hurt. Factors of production – capital and labour – are often fixed in their physical qualities; there are few ‘general-use’ machines or workers with a ‘general skill’ that can be employed across industries. Blast furnaces from a bankrupt steel mill simply cannot be remoulded into a machine that makes micro-chips and thus may have to be sold as scrap metal. When it comes to the workers, how many steel workers do you know who have retrained to work in the semi-conductor industry or, even more unlikely, in investment banking?

Autor nijak nezatracuje mezinárodní obchod, uvědomuje si ta nesmírná pozitiva, které přinesl celému světu, jen poukazuje na chyby, kterých se až přílišní zastánci dopouští.

Co tedy nechat trhu, co má zařídit stát?

Jedna z hlavních tezí Changovy dřívější práce je nepřekvapivě bez závěru. Poukazuje na nepříliš jasnou linii mezi veřejnými statky a těmi nabízenými na trhu.

There is no ‘scientific’ list of what should (or shouldn’t) be bought and sold in the market. The decision is a political one. […] But, in many cases, public goods are public goods only because we decide them to be so. Many ‘public goods’ that are financed by taxes and provided by the government can easily be turned into private goods.

I to je vidět u libertariánů, minarchistů a příznivců podobných ideologií. Neshodnou se mezi sebou na mnohých tématech, protože se dají odargumentovat na obě strany.

Na druhé straně spektra je nutné si uvědomit, že ne každé tržní selhání je nejvhodnější řešit státní intervencí. > The fact that a market is failing, some free-market economists rightly point out, does not necessarily mean that we will be better off with government intervention.

Čísla, čísla, čísla

Další kritikou zejména výuky ekonomie je fakt, že studenti sice znají všemožné teorie, ale nemají ponětí o realitě, o situaci ve světě ale ani doma. Chang proto v každé kapitole nabízí přehled dat ze součastnosti i minulosti, aby si to čtenář v hlavě urovnal.

Člověk tak nemůže slepě přijímat poučky ve 140 znacích, je třeba se podívat na trochu víc čísel.

When talking about the post-industrial economy, people frequently cite Switzerland and Singapore as the examples of service-based success stories. Haven’t these two countries shown, they say, that you can become rich – very rich – through services such as finance, tourism and trading? Actually these two countries show the exact opposite. According to the UNIDO data, in 2002, Switzerland had the highest per capita manufacturing value added (MVA) in the world – 24 per cent more than that of Japan. In 2005, it ranked the second, after Japan. Singapore ranked the third in that year. In 2010, Singapore ranked the first, producing 48 per cent more MVA per capita than the US. Switzerland ranked the third, after Japan.

Je ale třeba dát pozor, zejména u mezičasového, a hlavně mezinárodního srovnání. Často se používá PPP, parita kupní síly, kdy se ekonomové snaží přizpůsobit HDP na hlavu podle cen v daných zemích, aby se reálie daly lépe porovnat. Ne vždy je to ale to správné měřítko, protože PPP, stejně jako všechny ostatní indexy, je velmi citlivé na změny v metodologii.

PPP adjustment is very sensitive to the methodology and the data used, not least because it relies on the rather heroic assumption that all countries consume the same basket of goods and services. And we are not talking about minor differences. By changing its method of estimating PPP incomes in 2007, the World Bank reduced China’s PPP income per capita by 44 per cent (from $7,740 to $5,370) and increased Singapore’s by 53 per cent (from $31,710 to $48,520) overnight.

Tak jak teda?

My aim in this book has been to show the reader how to think, not what to think, about the economy.

Ať už jste ekonom nebo jen nadšenec, knížku můžu vřele doporučit. Pro ekonomy sice budou některé pasáže trochu nudné, protože autor vysvětluje většinu podstatných pojmů, ale kritické pasáže jsou užitečné a nenudné pro všechny.

Pokud se příliš začtete to jedné ideologie, budete k problémům přistupovat s kladivem, ne se švýcarským nožíkem.

As the saying goes, ‘he who has a hammer sees everything as a nail’. If you approach a problem from a particular theoretical point of view, you will end up asking only certain questions and answering them in particular ways. You might be lucky, and the problem you are facing might be a ‘nail’ for which your ‘hammer’ is the most appropriate tool. But, more often than not, you will need to have an array of tools available to you.

Je ale důležité zdůraznit, že nejde o to nemít názor a být naprosto nestranný. Jde o to znát nedostatky vašich názorů.

On the walls of the city hall of Gouda in the Netherlands is written the Latin motto: ‘Audite et alteram partem’ (Listen even to the other side). This is the attitude you should have in debating economic issues. Given the complexity of the world and given the necessarily partial nature of all economic theories, you should be humble about the validity of your favourite theory and should keep an open mind about it. This is not to say that you should have no opinion – you need to have your own – hopefully strong – view, but that is not the same as believing that it is right in some absolute sense.

Bottom line: Doporučuji všem. Koupeno na Amazonu.


Co se jinam nevešlo

Úryvky o liberalismu:

The advancement of capitalism in the Western European countries and their offshoots in the nineteenth century is often attributed to the spread of free trade and free market. It is only because the government in these countries, it is argued, did not tax or restrict international trade (free trade) and, more generally, did not interfere in the workings of the market (free market) that these countries could develop capitalism. Britain and the US are said to have forged ahead of other countries because they were the first ones to adopt the free market and, especially, free trade. This could not be further from the truth. The government played a leading role in the early development of capitalism both in Britain and the US, as well as in other Western European countries.


[I]f you only read things like The Economist or the Wall Street Journal, you would only hear about Singapore’s free trade policy and its welcoming attitudes towards foreign investment. This may make you conclude that Singapore’s economic success proves that free trade and the free market are the best for economic development – until you also learn that almost all the land in Singapore is owned by the government, 85 per cent of housing is supplied by the government-owned housing agency (the Housing Development Board) and 22 per cent of national output is produced by state-owned enterprises (the international average is around 10 per cent).


The liberal golden age of 1870–1913 was thus not as liberal as we think. It was getting less liberal in the core capitalist countries, in terms of both domestic and international policies. Liberalization happened mostly in the weaker countries, but out of compulsion rather than choice – through colonialism and unequal treaties. In the only peripheral region that experienced rapid growth during this period, namely, Latin America, there was a vast increase in protectionism following the expiry of the unequal treaties.

Není ale jen kritický, přiznává důležitost. > The modern contractarian, or libertarian, philosophical position has to be taken seriously. Once you begin to believe that the state is ‘above’ its citizens, it becomes very easy to demand sacrifices by a minority for the ‘greater good’, arbitrarily defined by those who control the state.

The Why Axis - experimentální ekonomie je fajn, ale ocaď pocaď

Uri Gneezy a John List patří mezi přední výzkumníky v oboru experimentální ekonomie. Je to relativně mladý obor, který se stal populární zejména díky jednodušší proveditelnosti s nástupem informačních technologií. Autoři, podobně jako Levitt s Dubnerem ve Freakonomics, poutavě píší o svém výzkumu bez zabředávání do technických detailů.

Mimo laborku

Klíčovým faktorem je nelaboratorní výzkum. Autoři provádí field experiments aniž by aktérům řekli, že jsou zkoumání. Důvod je prostý, chtějí odstranit bias, který u laboratorních experimentů vždycky byl a bude.

[I]f you put a bigot in a laboratory where he knows he’s being observed, he won’t act like a bigot—he’ll say what he thinks the scientist wants to hear, or he’ll act the way he knows society expects him to because he is motivated to behave as the researcher wishes.

Je to záslužný přístup, ale autoři nikde nepopisují svou metodologii trochu detailněji. Chápu, že jde o pop ekonomii, ale místy je to až příliš povídací. Bylo bolestně jasné (painfully obvious překlad nemá?), že autoři nemají dost obsahu, tak vyplňovali text vatou, příkladů spousta, jeden za všechny: > We drove to the Citadel building in downtown Chicago, a gigantic, steel-and-glass tower, with 1.4 million square feet of office space, set right in the economic center of the city. After passing through the marble-walled lobby, we entered the elevator and pressed the button for the thirty-seventh floor. Our ears popped, and we felt a bit nervous. The elevator hushed open, and a nice receptionist ushered us into a tastefully decorated conference room. She offered us coffee, and we waited.

Kdyby místo povídání raději popsali návrh experimentů, škálovatelnost, crowding out a další věci, které se dají podat laicky a zajímavě, tak by knihu vyplnili zajímavěji.

Diskriminace, public policy i soukromníci

Očekával jsem, že půjde o nudný výzkum ekonomických teorií, ale byl jsem příjemně překvapen. Pro mě nejzajímavější bylo téma diskriminace, kde byl zmíněn i nedávno zesnulý Gary Becker, který téma v ekonomii začal zkoumat již při doktorských studiích.

Hlavním objevem pro mě bylo rozdělení diskriminace z důvodu animu (nevole, nevraživosti, nenávisti) a čisté ekonomické kalkulace. Je třeba tyto dva typy oddělit, protože zatímco první může být obhájeno jako regulovatelné a zavrženíhodné, to druhé je přirozený tržní postup.

This type of discrimination is not based on animus. It is based on economic incentives. To combat it, the person who is targeted for unfair treatment needs to signal that he or she is like those people who are not being discriminated against.

Velká část knihy se věnuje public policy, zejména v oblasti školství. Autoři se věnují různým pobídkám na individuální úrovni a zkoumají, jak mohou zlepšit úroveň vzdělání v drsnějších částech Chicaga. Důvodů proč děti se tam učí hůře je více - finance, motivace, kriminalita, role models doma, … - nabízí se tak paralela se vzděláváním v určitých částech Česka.

Poslední část se věnuje výzkumu pro soukromníky, byznysy. Zatímco předchozí výzkum záležel na grantech (občas privátních) a podpoře z veřejných peněz, tady autoři spolupracují s firmami a snaží se jim pomoci zlepšit obchody. Ať už jde o vinaře nebo čínskou továrnu. Ač zajímavá, tahle část je trochu reklama na služby autorů, dokonce i epilog se věnuje zejména byznysu a závěr knihy je následující: > The bottom line for business is this: Do you want to make more money? If yes, then run field experiments. Do you want to go down in the annals of great companies? If you do, then run field experiments

Behaviorální a experimentální ekonomie nás nespasí

Do behaviorální a experimentální ekonomie spousta lidí vkládá naděje, zejména neekonomové. Hlásají, jak se těmto oborům daří vyvracet mainstream a podobné kraviny. Ano, jsou to fajn a supr obory, ale žádná revoluce se nekoná. Není to žádný substitut, ale pěkně doplňují existující teorii. Tim Harford nedávno trefně poznamenal, že v behaviorální ekonomii jde o směsici zajímavých malých objevů bez nějaké větší linky mezi nimi. Další ukázka toho, že nám klasické ekonomické uvažování nenahradí.

Největší nebezpečí v experimentální ekonomii je, že se často nectí pravidlo “theory first”. Když mučíte data dost dlouho, něco zajímavého vám z toho vypadne, je třeba začít s teorií a tu poté testovat (sice máte stále stejný problém, ale zde aspoň máte teorii).

Jasně, spousta vědců udělala objevy, když si jen tak hráli, ale když z toho uděláme legitimní postup, který bude aplikovat velká část ekonomů, máme zaděláno na průšvih.

Nezařazené maličkosti

Pár postřehů a úryvků bez delšího komentáře.

Selfishness a self-interest jsou dvě různý věci.

One of our key discoveries is that self-interest lies at the root of human motivation—not necessarily selfishness, but self-interest. These may seem like the same thing, but in fact they are very different.


Tady autoři trochu matlají korelaci s kauzalitou, což je obzvlášť nešťastné u následných policy doporučení. > Given that every additional year of secondary schooling increases lifetime earnings by 12 percent,


Občas jsem četl docela dalekosáhlý a nepodložený závěry. Nebo axiomatický statementy, který nejsou tak jasný (genderová nerovnost v některých schopnostech je AFAIK nedořešená záležitost):

There is nothing preordained about being good at math, playing with pink dolls or black trucks, competing in school or in sports, or anything else. Change the way children are socialized to react to incentives, and you change their future.

Nebo klasická poznámka k oteplování

Global warming poses one of the biggest threats to humans.

Občas se autoři neubránili grandiózním a mesiášským poznámkám: > We called an all-hands-on-deck meeting and told everyone involved in our nascent schools that we had to find these kids, no matter where they were, and get them registered for school no matter what. We had kids to help!

Závěr

Byl jsem trochu přísnej, protože čekám, že to všichni budou obdivovat, takže se hodí trochu kritický pohled. Je to ale čtivá kniha, je velice krátká, takže vyloženě na den ke koupáku, na chatu do houpací sítě, přečteno máte za půl dne. Nenáročná četba o zajímavém výzkumu, to můžu vždycky. Vzhledem k mým studiím a obecně zájmům jsem ale čekal trochu rigoróznější přístup, to je ale jen můj osobní pohled.

Koupeno na Amazonu za pár korun. Recenzi napsal i Michal Kašpárek Za mrkví na klacku k lepším zítřkům.

Pikettyho Kapitál v 21. století nadchne i pobouří

Pikettyho netřeba nějak dlouze představovat. Svojí rozsáhlou knihou docela rozvířil ekonomické vody, a rychle se dostal do povědomí i širší veřejnosti. Problémem je, že čím víc laické médium, tím víc se jeho práce deformuje, a čtenář dostává zkreslený pohled na věc. Když do toho přimícháte různá ad hominem (autor knihy je levicově smýšlející), je zaděláno na průšvih. Pokusím se to napravit.

tl;dr: Piketty má sice dost levicové názory, ale většina knihy je pozitivní (v ekonomickém slova smyslu), nikoliv normativní. Pracuje s daty, ukazuje nesmírně dlouhé časové řady a snaží se z nich dovodit důvody jejich vývoje. Na základě důkazů tak komentuje Marxe nebo Kuznetse. Jen velmi málo se věnuje projekcím do zbytku 21. století, drtivá většina textu je práce s historickými daty. Poslední pětina knihy jsou policy doporučení na základě této analýzy. Piketty prakticky nepřipouští jiná řešení než ta jeho, což dost kazí dojem z knihy. Jak moc byl pozitivní ve zbytku knihy, tady se normativně vyřádil. Přes to všechno: Ať jste komunista, liberál, zelenej, hnědej nebo pirát, knížku můžu vřele doporučit. Zejména pokud ji přestanete číst před poslední kapitolou.

Od mainstreamu k nedoceněné práci s daty

Piketty hned po dokončení doktorátu, stále velice mladý (22), získal nabídku, která se dnes neodmítá - post na MIT. Spolu s Harvardem jde o zdaleka nejprestižnější ekonomický department na světě. Piketty, byť nabídku přijal, se zanedlouho vrátil do rodné Francie.

I did not find the work of US economists entirely convincing. To be sure, they were all very intelligent, and I still have many friends from that period of my life. But something strange happened: I was only too aware of the fact that I knew nothing at all about the world’s economic problems. My thesis consisted of several relatively abstract mathematical theorems. Yet the profession liked my work.

Poukazuje na fakt, který dnes velice intenzivně řeší především britští studenti ekonomie (např. tady).

I quickly realized that there had been no significant effort to collect historical data on the dynamics of inequality since Kuznets, yet the profession continued to churn out purely theoretical results without even knowing what facts needed to be explained. And it expected me to do the same. When I returned to France, I set out to collect the missing data.

Kniha je tak založená na jeho dlouhodobé práci s daty, které Piketty sbírá z archivů a snaží se pospojovat a “zrobustnět”. Jak se mu to daří?

Od Marxe po dnešek

Už název provokativně nabízí spojení s opus magnum Karla Marxe. Piketty rozebírá nejen jeho myšlenky, ale i ostatních ekonomů téhle doby. A kritikou nešetří, je ale podložená.

Like his predecessors, Marx totally neglected the possibility of durable technological progress and steadily increasing productivity, which is a force that can to some extent serve as a counterweight to the process of accumulation and concentration of private capital.

Centrálním argumentem při porovnání s předešlými publikacemi je poukázání na to, že šlo z velké části o ideologická díla, která nebyla podložena daty.

[Marx] probably suffered as well from having decided on his conclusions in 1848, before embarking on the research needed to justify them. […] Malthus, Ricardo, Marx, and many others had been talking about inequalities for decades without citing any sources whatsoever or any methods for comparing one era with another or deciding between competing hypotheses. Now, for the first time, objective data were available.

Piketty se to snaží změnit a pečlivě probírá takové časové řady, které jsme dosud neměli k dispozici. Více k tomu níže.

Stěžejní ideje

Hlavní ideu zmiňuje autor hned v úvodu > When the rate of return on capital exceeds the rate of growth of output and income, as it did in the nineteenth century and seems quite likely to do again in the twenty-first, capitalism automatically generates arbitrary and unsustainable inequalities that radically undermine the meritocratic values on which democratic societies are based.

Argumentuje, že pokud je návratnost na kapitál (r) vyšší než růst ekonomiky (g), dochází k akumulaci jmění u bohaté vrstvy, ze které se postupně stávají rentiéři. Díky nízkému růstu v 19. století, ale vysoké návratnosti na majetek, podle autora docházelo k extrémním nerovnostem, a jelikož nyní se očekává doba relativně nízkého růstu, můžeme čekat opakující se historii. Není to ale žádný defekt tržních ekonomik, ale přirozený směr:

To recapitulate: the fundamental force for divergence, which I have emphasized throughout this book, can be summed up in the inequality r > g, which has nothing to do with market imperfections and will not disappear as markets become freer and more competitive.

Proto se autor vrací do 19. století a pečlivě analyzuje francouzskou Belle Époque i stejné období v Británii. Dobu nesmírné koncentrace kapitálu v úzké skupině obyvatel, která nežije z plodů práce, ale z rentiérství, jelikož vlastní dostatek (tehdy zejm. fyzického) kapitálu.

Na spoustě dat ukazuje U-shaped rozdělení nerovnosti v čase, kdy pokles nastal, v období 1914-1945, tedy období světových válek a velké deprese.

The war reset all counters to zero, or close to zero, and inevitably resulted in a rejuvenation of wealth. In this respect, it was indeed the two world wars that wiped the slate clean in the twentieth century and created the illusion that capitalism had been overcome.

Kritizuje tak Kuznetsovu atribuci těchto změn kapitalismu. Piketty tvrdí, zejména pohledem na data k hornímu centilu, že právě války ve 20. století můžou za snížení nerovností ve společnosti, jelikož došlo k destrukci velké části kapitálu, ze kterého rentiéři žili.

Za největší přínos pro mě považuju dekompozici příjmů nejen dnes, ale v celé nedávné historii. Piketty velice podrobně popisuje, jak je to s příjmy z práce, z fyzického i finančního kapitálu, dědictví, dárků před smrtí (či investic do potomků) a dalších mnoha zdrojů. A není to odfláknuté, jde o opravdu detailní popis a rozpitvání každého zdroje. Řeší například vývoj dědictví po druhé světové válce podle dekád, vlivy primogenitury, jmění v době smrti v poměru k průměrnému bohatství, … Věnuje se tak např. i Modiglianiho life-cycle teorii, že akumulujeme jmění, abychom jej využili v důchodu a zemřeli s nulou (a v datech potvrzení Piketty nevidí).

Většinu těchto metrik dále řeší v rámci společnosti, tedy např. jak se liší labour income u horního decilu od zbytku společnosti. Člověk pak vidí značné rozdíly ve vývoji jmění různých sociálních skupin.

Ačkoliv toto jsou hlavní ideje, kniha se věnuje spoustě dalších témat, které zde nebudu vypisovat.

Distribuce a robustnost, ne koeficienty

Nosnou datovou strukturou jsou distribuce, rozdělení dat. Piketty se neopírá o indexy nerovnosti, jakým je např. Gini. U většiny metrik se snaží sestrojit rozdělení dané veličiny.

The statistical measures of income inequality that one finds in the writings of economists as well as in public debate are all too often synthetic indices, such as the Gini coefficient, which mix very different things, such as inequality with respect to labor and capital, so that it is impossible to distinguish clearly among the multiple dimensions of inequality and the various mechanisms at work. By contrast, I will try to distinguish these things as precisely as possible.

Tím ale samozřejmě vytváří nový problém - jak porovnat dvě rozdělení. Pokud jedno striktně nedominuje druhé, nemůžeme je přímo porovnat. Piketty tak seskupuje data do větších skupin, tříd, chcete-li, a řeší zvlášť horní decil, centil (někdy i horní tisícinu), spodních 50 %, střední třídu, …

Dalším příjemným atributem Pikettyho dat je i robustnost. Hezky to ilustruje např. jeho přístup k datům o dědictví:

[T]he wealth of French historical sources allows us to calculate inheritance flows in two different ways, using data and methods that are totally independent. What we find is that the two evolutions shown in Figure 11.1 (which I have labeled “fiscal flow” and “economic flow”) are highly consistent, which is reassuring and demonstrates the robustness of the historical data. This consistency also helps us to decompose and analyze the various forces at work.

Výhodu většího množství zdrojů samozřejmě nemá u všech časových řad a zejména pokud jsou zdroje poněkud pochybné, autor to uznává a je opatrný se závěry.

Co je dnes jinak?

Stěžejní tezí je popis návratu k situaci na přelomu 19. a 20. století. Jakkoli se té době blížíme podle několika metrik, je tu stále dost rozdílů, které Piketty obsáhle rozebírá. Mezi top earners je nyní mnohem víc osob, které se tam dostaly díky mzdám samotným (skupinka tzv. supermanagers), kapitálová struktura se změnila – top 1 % je zainvestováno ve finančním, zatímco silná střední třída buduje vlastnictví skrz vlastní bydlení.

Spodní polovina se ale nemění, ta, stejně jako ve velké většině historie, nevlastní víceméně nic. A to se nebavíme o světové spodní polovině (Afrika, Jižní Amerika atp.), ale o spodní polovině v rámci vyspělého západu. Piketty totiž staví analýzu jen na zemích, ke kterým má data, a to je povětšinou jen Francie, UK, USA, Německo a podobné. Pikettyho analýza i doporučení jsou tak stavěny na reálné situaci dneška, není to jen slepá aplikace Bastiatů, Ricardů a Smithů na ekonomiky, které jsou v dnešní době dost odlišné od struktur z dob těchto velikánů.

Piketty je kritizován i za jeho předpovědi. Ono to ale často předpovědi vůbec nejsou. Piketty vezme několik metrik a řekne: “Pokud se stane toto a toto, je dost pravděpodobné, že se stane i toto, pokud ale budou podmínky jiné, závěry musíme také upravit.” A takhle se chová vždy. Recenzenti to pak zjednoduší, a tvrdí, že Piketty je skálopevně přesvědčen o tom či onom.

Co se týče technické stránky, tak než nějaké předpovídání, Piketty popisuje výsledky simulací na základě účetních rovností. Mění vstupy a sleduje, jak prostředky přetékají mezi agenty v závislosti na demografickém vývoji, zdanění, … V celé knize si je velmi dobře vědom nedostatků těchto postupů.

In other words, by 2100, the entire planet could look like Europe at the turn of the twentieth century, at least in terms of capital intensity. Obviously, this is just one possibility among others. As noted, these growth predictions are extremely uncertain, as is the prediction of the rate of saving. These simulations are nevertheless plausible and valuable as a way of illustrating the crucial role of slower growth in the accumulation of capital.

Nebo: > Such predictions are obviously highly uncertain and are of interest primarily for their illustrative value. The evolution of inheritance flows in the twenty-first century depends on many economic, demographic, and political factors, and history shows that these are subject to large and highly unpredictable changes. It is easy to imagine other scenarios that would lead to different outcomes: for instance, a spectacular acceleration of demographic or economic growth (which seems rather implausible) or a radical change in public policy in regard to private capital or inheritance (which may be more realistic).

I ty ideologu

Zatímco jsem zatím většinou jen chválil, je čas probrat se tou problematičtější částí knihy – Pikettyho doporučením, jak ztohoven. Většina recenzí se věnuje víceméně jen této kapitole a autoři kritik si často neuvědomují, že jde o nějakých 80-90 stran na konci knihy.

Piketty byl poslušný ekonom v první částech knihy, vyhýbal se jakýmkoli hodnotovým soudům (byť pozorný čtenář zahlédne nějaké to uklouznutí sem a tam). Jakmile otevřete část čtvrtou, Regulating Capital in the Twenty-First Century, budete čubrnět, jak se Piketty mění v tvrdého ideologa. Dost nerad sem to četl a dost mě to nebavilo.

Autor se obsáhle věnuje popisu realit dnešní doby - situaci v eurozóně, průběžným důchodovým systémům, sovereign debt krizím, … A pak bum! Vypálí doporučení, které je right, just, ideal, s naprosto minimální argumentací. Korektně nabídne více reálných řešení - např. u dluhů popisuje inflaci, odpis, progresivní kapitálové daně a škrty. Jenže všechna řešení krom svého ihned odpálkuje bez nějaké zevrubnější analýzy.

Které z nich je teda to řešení? Inu ta progresivní kapitálová daň. Princip je relativně jednoduchý. Vezme se čisté jmění (vezmete-li hypotéku, není vaše jmění hodnota domu, ale dům minus zbývající dluh) a každý rok se platí daň eráru. A ta se zvyšuje se jměním. Piketty navrhuje 0-0.1 % pro jmění pod 200 tisíc eur (jako příklad, hodnotu i procenta různě mění v průběhu kapitoly) a zvyšující se až k vyšším jednotkám procent.

Na té nejnižší úrovni by člověk ještě hlavou nekroutil, i za 20 let zaplatí člověk jen 2 % z hodnoty (nekvituju ten návrh, jen popisuju), u těch vyšších příček je dost pochybné, jak by to chtěl autor ubránit. Progresivitu často podkládá zvyšující se návratností se stoupající hodnotou kapitálu. To je poněkud pochybné, zvlášť pokud bere v potaz jen průměrné výnosy. Člověk s podprůměrným výnosem a vysokým jměním pak bude neustále chudnout. Piketty to i proto nazývá daní za nečinnost. Podobně nereálné předpoklady výnosu pak má i u řešení průběžných důchodových systémů, kde očekává průměrnou návratnost 4 %, to bych rád viděl u konzervativního fondu.

Člověka samozřejmě zarazí, jak by se řešily daňové úniky a optimalizace. Piketty volá po mezinárodním sdílení bankovních dat, podobně jako to funguje vnitrostátně. Autor si je vědom toho, že to je do jisté míry utopie, ale i tak to prosazuje. Vidí nerealitu v rámci světa, proto se místy soustředí pouze na Evropu, resp. Evropskou unii.

Šibalsky se nebrání 80% mezní dani z příjmu, jelikož argumentuje tím, že to sice nezvýší daňové příjmy, ale změní to remuneraci manažerů, aniž by to zpomalilo ekonomický růst. Že by se nejednalo o redistribuci, jen změnu uvažování o odměnách, které se zejm. u topmanažerů v posledních desetiletích přeneslo na právě samotné odměňované, kteří si jednoduše prolobbují vysoké platy.

Je to podobný argument jako u té jeho kapitálové daně.

The primary purpose of the capital tax is not to finance the social state but to regulate capitalism.

Závěr

Je těžké knihu hodnotit. První tři kapitoly jsou nesmírně zajímavé z velké části nestranné. Poslední kapitola je dost odlišný šálek kávy a pro některé tahle část nebude moc zábavné počtení.

Poslední dobou se objevuje kritika Pikettyho dat a interpretací, to se dalo čekat. Kniha obsahuje stovky kvantitativních tvrzení, takže se nijak nedivím, že je možné, že některá z nich budou nepřesná. Dokud někdo nezneguje jeho zásadnější tvrzení, budu docela v klidu. Vlastně ani v tom případě bych četby nelitoval. I když si odmyslíte všechna tvrzení v knize, je to nesmírně zajímavé čtení pro pochopení samotné dynamiky nemzdových příjmů. V tomhle ohledu mě kniha obohatila víc než všemožná r>g.

Přečetl jsem spousty recenzí, ale kniha je prostě o něčem jiném. Nejde popsat ty stovky grafů a čísel, to je nutno přečíst. Knihu vřele doporučuji, zejména pokud se zastavíte před Pikettyho ideologickým referátem, budete jistě obohaceni o spoustu zajímavých ekonomických informací. A je jedno, jestli jste anarchista, volič ODS, hnědej, neoliberál, zelenej nebo komunista.


Moje kompletní výpisky z Kindlu najdete tady.

Nate Silver - Signál a šum

Nate Silver napsal knížku. Kdo že to je? Vystudovaný ekonom (UChicago, rok na LSE), dřív pokerový hráč a baseballový statistik, aktuálně autor politických předpovědí. Docela známé bylo jeho působení na FiveThirtyEight blogu, který odkoupily noviny New York Times a odkud loni odešel do ESPN a letos v březnu založil nový magazín FiveThirtyEight.

Silver se dostal do povědomí veřejnosti kolem americké prezidentské volby v r. 2012, kdy trefil výsledek ve všech 50 státech (u předchozích voleb se seknul v jednom státě). Na blogu, kde se posléze věnoval spoustě voleb, nejen těm prezidentským, získal spoustu fanoušků, zejména pro svůjjasný popis pro širokou veřejnost a přehlednou grafiku.

Na podzim roku 2012 vydal útlou knížku s podtitulem “proč některé předpovědi selhávají, a některé ne”. Knížka vyjde v češtině už za pár dní (9. května), já četl originál ve verzi pro Kindle.

V knížce Silver navazuje na svoje politické předpovědi, ale zabředává i do témat, se kterými nemá přímou zkušenost. Krom pokeru, baseballu a politiky, což jsou jeho tři domény, se věnuje i zemětřesení, počasí nebo šachu. Knížka je suprově ozdrojovaná, Silver se u všech témat ptá odborníků v oboru, někteří z nich po vydání knížky dostali Nobelovu cenu (Schiller a Fama), nebojí se ptát i oponentů, skeptiků a obecně to působí dost vyváženě.

Silver se v knížce snaží popsat způsob, jak najít smysl v datech. Už na začátku zmiňuje, jak jsme ve skvělé době, kdy máme přehršel informací k dispozici zdarma či levně, ale že je potřeba oddělit to užitečné a určující (signál) od nesouvisejících a náhodných výkyvu (šum). To provází celou knihou a v každé kapitole poukazuje na tyto dvě složky dat.

Knížka je krátká, přelouskáte ji za pár večerů a pokud čtete na Kindlu, skončíte někde před 70 % délky, protože zbytek jsou zdroje a poznámky. Knížka je celkem čtivá, je to nenáročná četba na dlouhé jarní večery. A právě protože je tak nenáročná, tak mě zas tolik nenadchla. Je to prostě taková kolekce zajímavostí ze světa statistiky, ale na zadek se z toho neposadíte. Je to taky vysoce netechnická knížka (což nemůžu dávat Silverovi za chybu, prostě si určil čtenářstvo), takže nějaké postupy či statistické metody tam nehledejte. Poslední věcí, která mi vadila, byla ta závislost na konzultacích. Silver se pouští do témat, kterým technicky nerozumí (a proto v těch případech nedělá moc závěry), takže velká část některých kapitol jsou posbírané informace od odborníků, zatímco některé kapitoly jsou vyloženě od něj, protože jde o jeho vlastní zkušenosti. Druhá skupina témat byla tak o dost záživnější a věrohodnější.

I přes to všechno doporučím Silvera jako takového mythbustera ze světa statistiky. Taky doporučím trochu delší rozhovor s mým oblíbeným Conanem O’Brienem. Ač komik, občas nahraje seriózní diskusi se zajímavou osobností.


Pár úryvků, které mě zaujaly:

Komerční předpovídači počasí reportují déšť častěji, než jejich modely naznačují. Vychází to z toho, že lidé raději vezmou deštník a nevyužijou ho, než aby zmokli jak slepice při předpovědi slunečna. > commercial weather forecasts are biased, and probably deliberately so. In particular, they are biased toward forecasting more precipitation than will actually occur—what meteorologists call a “wet bias.” The further you get from the government’s original data, and the more consumer facing the forecasts, the worse this bias becomes. Forecasts “add value” by subtracting accuracy

Kritika inferencí z “velkých dat”, kterou nedávno odstartoval Tim Harford, je k nalezení už tady, a to knížka vyšla už před lety. > This kind of statement is becoming more common in the age of Big Data. Who needs theory when you have so much information? But this is categorically the wrong attitude to take toward forecasting, especially in a field like economics where the data is so noisy. Statistical inferences are much stronger when backed up by theory or at least some deeper thinking about their root causes.

Následující mi dost připomíná jeden předvolební průzkum do EP. Jde o příklad fenoménu jménem self fulfilling destiny. > In the late stages of the Iowa Republican caucus race in 2012, for example, CNN released a poll that showed Rick Santorum surging to 16 percent of the vote when he had been at about 10 percent before. The poll may have been an outlier—other surveys did not show Santorum gaining ground until after the CNN poll had been released. Nevertheless, the poll earned Santorum tons of favorable media coverage and some voters switched to him from ideologically similar candidates like Michele Bachmann and Rick Perry. Before long, the poll had fulfilled its own destiny, with Santorum eventually winning Iowa while Bachmann and Perry finished far out of the running.

Vtípky na adresu modelování > As another mathematician said, “The best model of a cat is a cat.”

Když řešil globální oteplování, šel za seriózními skeptiky a vyslechl je. Dobrej přístup. (Oprava: Petr Janský mě upozornil, že to úplně košér nebylo, díky. Jeden z konzultovaných odborníků tady uvádí některé věci na pravou míru a zdůrazňuje to co já – že Silver zabředává do témat, kterým tolik nerozumí, takže pak může podávat nepřesné informace.) > We should examine the evidence and articulate what might be thought of as healthy skepticism toward climate predictions. As you will see, this kind of skepticism does not resemble the type that is common in blogs or in political arguments over global warming.

Důraz na myšlení nad daty, ne jen slepé modelování, je v celé knížce. Následující úryvek je z jedné z posledních kapitol. > It would be nice if we could just plug data into a statistical model, crunch the numbers, and take for granted that it was a good representation of the real world. Under some conditions, especially in data-rich fields like baseball, that assumption is fairly close to being correct. In many other cases, a failure to think carefully about causality will lead us up blind alleys.

Jak rád říkám – kdo si je dost jistý něčím dost složitým, toho brát s rezervou. > When a prediction about a complex phenomenon is expressed with a great deal of confidence, it may be a sign that the forecaster has not thought through the problem carefully, has overfit his statistical model, or is more interested in making a name for himself than in getting at the truth.

Nedávno jsem četl o fenoménu nebezpečného “stuff we don’t know we don’t know”, konečně znám zdroj: > [T]here are known knowns; there are things we know we know. We also know there are known unknowns; that is to say we know there are some things we do not know. But there are also unknown unknowns—there are things we do not know we don’t know.—Donald Rumsfeld

A k nadcházejícím volbám docela trefné: > Partisans who expect every idea to fit on a bumper sticker will proceed through the various stages of grief before accepting that they have oversimplified reality.

Robert Skidelsky - Return of the Master

Pouhý rok po začátku krize vyšla kniha Roberta Skidelského, ve které se snaží popsat filosofii Johna Maynarda Keynese, jednoho z nejvýznamějších ekonomů 20. století. Ač jeho myšlenky byly z části opuštěny jak na akademické tak na politické úrovni, krize, Skidelsky míní, vrací jeho přístup zpět do diskuse.

Nečekejte nějaké sáhodlouhé závěry či vlastně jakýkoliv komentář. Jsou to jen uvozené úryvky z knihy, mírně zasazené do kontextu. Závěry si udělejte sami, případně si knížku přečtěte, je dost krátká.

Kniha není žádný životopisem, ostatně ten už Skidelsky napsal, je to jen krátký přehled myšlenkových proudů Keynese a jeho oponentů. Jelikož kniha vyšla v září 2009, nejde o zhodnocení dopadů krize a našeho návratu z ní, je to víceméně přehled ideologie vztahující se k tehdejší situaci.

Skidelsky není váš běžný ekonom, je to především historik, který k ekonomii ale víc než načuchnul. > My first academic study – and love – was history, and though I studied economics later, and was indeed a member of the economics department at the University of Warwick, I am not a professional economist. I would describe myself as an economically literate historian. The advantage I would claim is that of not having been brainwashed to see the world as most economists view it: I have always regarded their assumptions about human behaviour as absurdly narrow. For reasons which will become clearer as the book goes on, I have come to see economics as a fundamentally regressive discipline, its regressive nature disguised by increasingly sophisticated mathematics and statistics.

 Keynes ekonom

Autor je očividně zaujatý. Přijímá myšlenky Keynese a je kritický k opozici a i když se snaží být objektivní, ne vždy to vychází. > It was the wrong ideas of economists which legitimzed the deregulation of finance, and it was the deregulation of finance which led to the credit explosion which collapsed into the credit crunch. It is hard to convey the harm done by the recently dominant school of New Classical economics.

Za hlavní přínos pro mě osobně bylo boření mýtů, které o Keynesovi slýcháme zleva zprava. Hned na začátku knihy Skidelsky stručně popisuje nosné myšlenky Keynese, které nejednoho překvapí.

[H]e thought that economics should be intuitive, not counterintuitive: it should present the world in a language which most people understand. This is one reason why he opposed the excessive mathematicization of economics, which separated it from ordinary understanding.

But let’s get Keynes – and Keynesianism – right. In the US, more than in Britain, he is considered a kind of socialist. This is wrong. Keynes was not a nationalizer, nor even much of a regulator. He came not exactly to praise capitalism, but certainly not to bury it. He thought that, for all its defects, it was the best economic system on offer, a necessary stage in the passage from scarcity to abundance, from toil to the good life.

It may surprise readers to learn that Keynes thought that government budgets should normally be in surplus. […] Nor was Keynes a tax-and-spend fanatic. At the end of his life he wondered whether a government take of more than 25% of the national income was a good thing.

Keynes was not an inflationist. He believed in stable prices, and for much of his career he thought that central governments could achieve price stability by limiting money growth – another link with Friedman.

 Krize a cesta ven

Autor se přesouvá ke krizi samotné a po smršti čísel z turbulentního roku 2009 začíná probírat etické a ekonomické aspekty důvodů krize. Nepřidává se do přehršle kritiků, kteří kritizují bankéře-jednotlivce.

What does it mean to say bankers were ‘greedy’? The concept of greed is incomplete unless one has a notion of what is ‘enough’, which we lack. The more thoughtful realized that bankers’ failures were part of a wider intellectual and regulatory failure, as well as a moral climate which celebrated moneymaking above all other activities.

Moreover, in following ‘risk-management’ models which they barely understood, bankers acted, in their own lights, correctly. Indeed, had they acted otherwise, they might have been held culpable for failing to ‘maximize shareholder value’. Their behaviour, while selfish and self-satisfied, was in the highest degree conventional.

Přidává i svůj vlastní odhad dopadů, ne úplně špatný.

How long will the slump last? This is the worst global turndown since the Great Depression. But it is highly unlikely to be as bad. The years 1929–32 saw twelve successive quarters of economic contraction. If repeated, this would mean the economic slide will continue till mid-2011. But the present contraction will be neither as deep nor as long, and this for two reasons. First, the will to international cooperation is stronger. Second, we do have Keynes.

Ostatní proudy

Klasický popis hlavních proudu, ať už jde o (neo)klasiky nebo Rakušany, je opět zkontfrontován s Keynesovým pohledem.

As an economist, Keynes firmly believed in making his assumptions as realistic as possible, in contrast to many theorists at all times for whom unrealism of assumptions has been their models’ chief merit.

He used to say that his best ideas came to him from ‘messing about with figures and seeing what they must mean’. He could be as excited as any economist at discovering correlations in the data. Yet he was famously sceptical about econometrics – the use of statistical methods for forecasting the future. He championed the cause of better statistics not to provide material for the regression coefficient, but for the intuition of the economist to play on. He believed that statistical information in the hands of the philosophically untrained was a dangerous and misleading toy.

Keynes replied effectively to these charges by saying that the world constructed by classical economics happened not to be the world we actually live in. The debate between what is ‘normal’ and what is ‘abnormal’, and whether any epoch has a special claim to be considered one or the other, still lies at the heart of economic theorizing, and has paralysed the ability of economics to be useful to the policymaker.

Keynes was convinced that economics had taken a decisively wrong turn with the economist David Ricardo (1772–1823). ‘The extraordinary achievement of the classical theory was to overcome the beliefs of the “natural man” and, at the same time, to be wrong.’

A zmíněno je i Keynesovo oddělení krátkého a dlouhé období, včetně citátu, který málokdo chápe a který je více než často zneužíván. > His first major impact on economics was to switch the focus of economic reasoning from the long run to the short term. […] ‘But this long run is a misleading guide to affairs. In the long run we are all dead. Economists set themselves too easy, too useless a task if in tempestuous seasons they can only tell us that when the storm is long past the ocean is flat again.’

Like any other economist, Keynes used models, but he rejected the ideal-type approach to model-building. Economic theorizing, he said, should conform to what the world is like, not invent a perfect world. Unlike Friedman, and the New Classical economists, he attached enormous importance to realism of assumptions. He was not prepared to sacrifice realism to mathematics, because he thought this would make economics useless for policy.

Ve knize je mnoho narážek na matematizovanou ekonomii. Ať už skrz Keynesovy myšlenky, tak přímo od autora. > First, he argues that employing regression analysis* to get parameters and then treat them as if they were constant is fundamentally flawed. ‘There is no reason at all why they should not be different every year,’ since we know that many economic relations are ‘non-homogeneous through time’. Second, Keynes criticizes the ad hoc character of much quantitative modelling. ‘With a free hand to choose coefficients and time lags, one can, with enough industry, always cook a formula to fit moderately well a limited range of past facts. But what does this prove?’

Nosnou linkou je ono srovnání laissez-faire pohledu s tím intervenčním. Riziko a nejistotu autor zmiňuje velmi často v druhé polovině knihy. > The persistent criticism of Keynes’s economics has been that, if applied, it would reduce the natural dynamism of the capitalist system, which thrives on ‘irrational exuberance’. Keynes believed that capitalism suffered not from a surfeit of dynamism, but from a surfeit of fear, which allowed dynamism to break out only sporadically. So, as he saw it, a reduction in uncertainty would make the economy more dynamic over time, though more steadily.

 Pohled na data

Skidelsky si uvědomuje, že není snadné porovnávat data z period keynesiánských politik a těch ostatních, i tak se do toho opatrně pouští. Resp. je to snadné, ale vyvozovat z toho závěry je trochu horší.

It is easy enough to compare outcomes in different periods, much harder to explain the causes of those outcomes. Did a football team’s performance over successive periods improve because it had a better coach or because of other factors? We lack a counter-factual comparison – a comparison between what happened and what would have happened under different conditions. Our comparison between the Bretton Woods and Washington Consensus eras is a comparison of outcomes. And the outcomes differed significantly. Later we shall ask how much difference the old coach (Keynes) made to the performance of the Bretton Woods era.

Nabízí zajímavá data, ale trochu nezajímavé závěry. > The growth rate during the Bretton Woods years was on average higher than during the Washington Consensus period – at 4.8% as compared to the 3.2% growth rate after 1980. These averages are indicated by the horizontal lines in the graph. A 1.6 percentage point difference might not seem very big. However, had the world economy grown at 4.8% rather than at 3.2% from 1980 until today, it would have been more than 50% larger, something we shall achieve only in 2022 with the 1980–2009 average rate.

Viktoria Hnatkovska at Georgetown University and Norman Loayza at the World Bank analysed the relationship between volatility and growth between 1960 and 2000 and found not only that ‘macroeconomic volatility and long-run economic growth are negatively related’, but, more importantly, that ‘the negative global relationship between macroeconomic volatility and long-run growth actually reflects an even stronger, harmful effect from volatility to growth.’11 This link, they claim, is particularly strong for low and middle-income countries, but holds true across the board. Thus, keeping volatility low can have important benefits for the economy.

James Galbraith is leading the University of Texas Inequality Project (UTIP), which is pioneering inequality measurement. It replaces the Gini coefficient, which is used to measure income inequality between individuals, with the Theil index, which measures inequality between groups and regions. Galbraith finds that, among the OECD countries, all but Denmark saw an increase in inequality from the beginning of the 1960s.15 Among the non-OECD countries the trend was similar.

To sum up, then, the comparison between the Bretton Woods and Washington Consensus years shows that the former had less unemployment, higher growth, lower exchange-rate volatility and lower inequality. The Washington Consensus era was not, as often assumed, more volatile in terms of GDP growth, although it has now suffered from five global recessions – the latest being the largest and deepest since the Great Depression.

Zpět ke Keynesovi

Kde teda? Jak moc nalevo? Nebo vůbec nalevo?

He was not a socialist, but nor was he an uncritical admirer of capitalism. He saw it as a necessary stage to get societies from poverty to abundance, after which its usefulness would disappear. This brings him close to the Karl Marx of the Communist Manifesto of 1848. But, unlike Marx, he did not look forward to capitalism’s violent overthrow, nor did he think it was inevitable: his criticisms of Soviet Communism were devastating, and he appreciated the value of private property and decentralized decision-making as requirements for economic efficiency and political liberty. So he wanted to preserve capitalism from its wreckers on both the extreme right and the extreme left. This aim underpinned his politics of the ‘middle way’.

What did Keynes mean by a ‘just’ economic system? He accepted the classic view of justice that reward should be proportioned to merit or contribution, with its Aristotelian corollary that ‘nothing is more unjust than to treat unequals equally.’ He was not, therefore, an egalitarian. Justice is a matter of equity, not equality, and just prices are those which correctly reward talents and efforts. He was a meritocratic elitist. It was ‘most unjust and most unwise’, he wrote, ‘to put on an appearance of being against anyone who is more successful, more skilful, and more industrious, more thrifty than the average’, and elsewhere he declared, ‘I do not want to level down individuals, I want to give encouragement to all exceptional effort, ability, courage, character.’14 None of these positions distinguished Keynes from the classical liberals of his day.

Opět se vracíme k tématu nejistoty. > Prudence in face of the unknown is the key to Keynes’s philosophy of statesmanship. It insulated him from the extremism of the revolutionaries who were prepared to wade through blood to attain utopias. Less obviously, it protected him against the extremism of the reactionaries who were prepared to risk revolution rather than make timely concessions. It set him on his collision course with the Ricardian school, with their indifference to the ‘short-run’ consequences of their laissez-faire policies.

K podivu některých se Keynes s Hayekem v mnohém shodoval. > In a letter of warm appreciation for Hayek’s essay, with whose moral and philosophical position he found himself ‘not only in agreement, but in deeply moved agreement’,

Jejich náhled na informace v ekonomice byl stejný, ale vedl k různým závěrům. > Hayek thought that such knowledge as people had was dispersed through society; much of it was ‘tacit’. His conclusion was that the stock of government knowledge was inevitably inferior to that of dispersed knowledge. This was his trump card against central planning, and it was valid. But it was a weak argument to use against Keynes’s statesmanship. Keynes certainly did not believe that government knew, or could know, more than ‘society’. But he did believe that it was in a position to take precautions against the consequences of uncertainty which private individuals or even informal social arrangements could not do.

A znovu a opět k nejistotám a riziku. > Keynes’s distinction between risk and uncertainty led him in a different direction. Risk could be left to look after itself; the government’s job was to reduce the impact of uncertainty. Risky activities, Keynes implies, should be left to the market, with entrepreneurs being allowed to profit from good bets and to suffer the consequences of bad bets. On the other hand, uncertain activities with large impacts should be controlled by the state in the public interest. How to make this distinction operationally significant should be the major object of the reform of financial services in the aftermath of the crisis.