glosa

Kritika v kontextu aneb stav ekonomické debaty v Česku

Poslední dobou se objevilo pár měnově ekonomických událostí, na které je třeba mít názor (c). Intervence ČNB, pád koruny, konec intervence, pokračující mizérie v Řecku. Kdo po očku sleduje seriózní zahraniční média, dostává se mu poměrně vyvážených informací. Českou ekonomickou debatu ale bohužel stále ovládají emoce, ideologie a kontrariánské nálady. A nemluvím tu o blozích nebo Protiproudu, tyto věci se objevovaly (a bohužel stále objevují) běžně v tisku.

Intervence

Když přišla intervence, těšil jsem se na jednu věc. Že se v české veřejné debatě konečně začne probírat měnová politika, že centrální bankéři vystoupí ze stínu a povede se debata o inflačním cílování, euru, kryptoměnách atd.1 Místo toho Singer plnil stránky Blesku, internet je plný hejtů a ve finále jsme se vlastně nic nedověděli.

A komentátoři, zejména ti, co jsou proti centrálním bankám, dostali do rukou úžasnou zbraň. Jelikož měnové politice málokdo rozumí, oni mohli snadno ohnout čísla, aby dostali širokou veřejnost na svou stranu.

Ze dne na den jsme se dověděli, že nás ČNB okradla o úspory, že vlastně máme najednou o 5 % méně peněz. Byla by to pravda pravdoucí, pokud bychom dostávali výplaty v korunách a utráceli vše v eurech. Pokud bychom všichni byli nezávislí nomádi na francouzských plážích, kteří vzdáleně pracují pro české firmy.

Když se ale vrátíme zpátky do reality, kde pracujeme za české koruny a v drtivé většině případů utrácíme opět v korunách, dopadá na nás slabší kurz dvěma kanály. Skrz přímé nákupy na dovolených či cestách do zahraničí a přes zboží z dovozu. Celkový dopad, byť stále inflační, bude samozřejmě mnohem nižší než samotná magnituda oslabení koruny.

Jako největší opovážlivost (kterou ale opět málokdo odhalí), byl přepočet českých ekonomických dat do eur. Když se vám totiž zvýší jmenovatel, poměr vám jde dolů. A špatná česká čísla tu bohužel znamenají větší čtenost, větší popularitu. Článek na téma “české ekonomice se daří, vláda dělá pozitivní kroky” vám zde nikdo neotiskne.

Od jednoho chrabrého bojovníka proti establishmentu jsme se tak dozvěděli, jak moc se změnilo ze dne na den české HDP vyjádřené v eurech. Byť takovou metriku nikdy před tím nepoužil. A i přesto, že to nic neznamená. Jiný osvícený nám vysvětloval (a nebyl sám), jak se změnily průměrné mzdy v eurech, protože… no víte proč.

Když se ale mění kurz tržně, tak tito nadšenci mlčí. Oslabení vůči dolaru o nějakých dvacet procent za posledních pár let nejspíš naše jmění nijak neovlivnilo, přestože do Ameriky lítáme na obědy a platíme nájem v dolarech. Hm.

Ale mně se to říká, dostávám plat v librách, takže mám teď nominálně korunově o nějakých deset procent víc než předloni. Zkoušel jsem platit nájem v korunách (a za starého kurzu), ale majitelka se na to netvářila. Až ale přiletim do Prahy na Velikonoce, ty tři kačky na pívo, který ušetřim, to bude príma.

Koruna padá

Dvanáctého ledna se stala pozoruhodná věc. V médiích se od začátku roku objevovaly spekulace, že ČNB provede další koho intervencí (už rok a čtvrt nic nedělá, kurz drží jen jejich verbální závazek), trhy na to reagovaly, koruna oslabila o pár procent. V jeden okamžik, nikoliv na konci dne, prý byla nejhůře vypadající měnou za celý rok! Že jsme za sebou měli nějakých osm dní obchodování, to nějak nehrálo roli.

Zprávu cirkuloval blogger (!) Wall Street Journalu, média to bezmyšlenkovitě přebírala a odvolávala se na kredibilitu deníku. Když jsem to pak přepočítával a zjistil, že na konci dne jsme ani zdaleka nebyli nejhorší, ani jsem nebyl překvapen.

Řecké trable

Že na tom Řecko není úplně dobře, to je jasné snad každému. Docela mě ale překvapilo, že i špatná čísla jdou ohnout v ještě horší. V Lidovkách (!) vyšlo, že řecké HDP spadlo o 30 %, že pád byl horší než USA za velké deprese. Viděl jsem několik čísel, ale nikdy ne 30 %.

Pak jsem koukal, že autor přepočetl řecké HDP na dolary (tehdy a teď) a spočítal pád. Velmi kuriózní postup, jak vytvořit senzaci a použít metodiku, kterou nikdo nikdy nejspíš nepoužil, protože to je šílená krávovina. Mimochodem jde o stejného bojovníka jako toho, který přepočítával české HDP na eura. Příště nejspíš přepočte ruské HDP na neexistující italské liry. Vůbec bych se nedivil.

Opět bych mohl zmínit kurz české koruny k dolaru, který ještě nedávno byl někde na 15 korunách, teď je někde u 25. Předpokládám, že tato změna vám brutálně znehodnotila úspory, zejména ty, které máte pod polštářem.

Nevíme kdo nebo co, ale určitě ne vláda

Tuhle epizodkou si budeme ještě pár let užívat. Před rokem a čtvrt, těsně před intervencemi, nám nastoupil nový kabinet a v čele financí kontroverzní Andrej Babiš, v čele vlády po delší době zástupce sociální demokracie. Pak se ale bohužel stalo, že česká ekonomika oživla, po delší době jsme rostli solidním tempem. Co s tím?

Naštěstí platí základní kontrariánská poučka. Korelace znamená kauzalitu jen když se vám to hodí. Třeba když bohaté státy jsou řazeny mezi ekonomicky svobodnější, jde kauzalita od svobody k ekonomickému výkonu. Když se ale Česko pohne nahoru v žebříčku po nástupu Sobotkova kabinetu, je to shoda náhod, protože justice a veřejné finance nejsou v gesci vlády. Přirozeně. Stejně tak ekonomický růst, ten jistě začal před nástupem kabinetu nebo se děje mu navzdory.

Dokážete si představit, co by se dělo, kdyby se Česku nedařilo… čí by to byla vina? Byla by to stále shoda náhod? Vláda před sebou má (možná) ještě pár let vlády, tak uvidíme, jak velká setrvačnost a shody náhod budou dál hrát roli.

Dokud akademici budou obhajovat zvýšení daní, tak ne, dík.

Už jsem se tomu jednou věnoval, současný ministerský poradce prohlásil, že akademiky si rád poslechne, pokud teda nebudou obhajovat zvyšování daní. A já myslel, že akademie je od toho, aby vnášela do diskuse poněkud nestranný pohled. Naivní jsem asi.

Veřejné finance jsou prosté

Jak se říká, dva ekonomové, tři názory. Tady máte jednu ekonomku a dva názory.

Rozpočet rád komentuje kde kdo, je ale důležité krom negace všech Babišových výroků přijít i s nějakým (nejlépe konzistentním) řešením.

Základem ekonomie je víc zdrojů

V akademické ekonomii je základem, že než publikujete v časopise, tak si to přečte několik recenzentů, pošlou připomínky, vy článek upravíte a až poté (pokud vůbec) vyjde. A pokud člověk hodnotí výsledek nějakého výzkumu, zpravidla bere více paperů, aby měl nějak robustnější výsledky.

Ani jedno se nedělo při hodnocení sekvestrace v USA. V článku v Euru (nedostupné online) jsme se mohli dočíst, že na základě jednoho článku vlastně Obamova administrace a keynesiánství obecně selhává. Problém se NBER papery je ten, že nejsou nijak kontrolované ostatními akademiky před zveřejněním (tzv. peer review). Takže se spoléhá jen na následné “veřejné review”, které u tohoto paperu nevypadá dobře.

Ale co, vezměme jeden článek, který se nám hodí.

Ručník do ringu?

Snažím se být sluníčkový, když to jde. Teď už to fakt nejde. Já jen doufám, že časem se v našem veřejném prostoru objeví osoby typu Tima Harforda, Martin Wolfa, Chrise Gilese nebo Simona Wren-Lewise. A instituce jako IFS, OBR nebo IFG.

Nejhorší je, že takové lidi máme, víc než dost, ale nikdo z nich se nejspíš nechce špinit ve skupině, kterou ovládají… současní mediální ekonomové.

Ale věřím, že se to časem zlepší. Do té doby vzdávám jakoukoli veřejnou debatu, nemá to žádnou cenu.


  1. Mojmír Hampl se teda ke kryptoměnám vyjádřil když se zúčastnil setkání libertariánů.

Proč jsme letos rostli? Návod na interpretaci ekonomů.

Končí nám rok, tak přichází takové to nutné zlo - komentáře ekonomů. Ještě jednou si to zopakujeme někdy v únoru, až vyjdou finální čísla za letošek. Už teď mi ale dochází popkorn, komentáře jsou totiž místy docela absurdní, ale do velké míry velmi předvídatelné.

Když čtete komentáře k letošku, musíte si uvědomit, že reálné výsledky jsou irelevantní. Můžete si přečíst předpovědi z loňského podzimu a změnit na nich datum. Alespoň u těch ekonomů, kteří tvrdě hodnotili ČNB a Sobotkovu novou vládu (ať už pozitivně nebo negativně). Ačkoliv někteří psali “uvidíme za rok,” je teď jasné, že v plánu žádnou reflexi neměli.

Pro některé muselo být hodnocení letoška docela řehole. Zvlášť pro ty, kteří odsuzovali intervence a nelíbila se jim politika tandemu ČSSD-ANO, protože vše šlo proti nim. Máme tu nepěknou intervenci, hloupou vládu, ruské sankce, slabou Eurozónu, slabého hlavního obchodního partnera, … ale solidně rosteme. Vyhrabali jsme se ze zadních růstových příček z loňského podzimu mezi premianty. Navíc dotyční komentátoři jsou často ekonomové strany nabídky, takže to nemohou moc svést na důvěru spotřebitelů, protože to nejen že nehraje roli, ale také by to měly ty negativní faktory podkopávat (intervence, legislativní nestabilita, slabá eurozóna). Blbé.

Našel jsem argumenty, že jsme vlastně rostli už před intervencema a Babišem, takže cajk. Dohledal jsem tak hodnocení stejných lidí z loňského podzimu, a nic takového neříkali. Tak jsem z toho zmaten. Třeba si toho ale všimli v IMF nebo jiní analytici. Pohled do IMF WEO nebo konsenzu ale ukazuje, že výhled se neměnil nebo klesal během loňského roku. Takže taky nic.

Největší hlína pro mě byl jeden elitní ekonom, který začal české HDP přepočítávat na eura, aby trochu pošpinil ČNB.

Pak tu máme argumenty z opačného spektra, od centrální banky. Ta si celý rok honí triko, že pozitivní výsledky jsou jasným důkazem účinnosti jejich monetární politiky. Také jsme nemohli čekat nic jiného, zde se to architektům oslabení koruny prostě hodilo. Někdo kolem vládních struktur chválil kroky ministerstva financí, někdo z opačného spektra naopak říkal, že rok je krátká doba na vyhodnocení. Asi protože rosteme :-)

Pokud si říkáte, že jsem chytrý jak rádio na vlastním blogísku, tak věřte, že jsem se i (prý) vyjádřil pro jedno médium.

Takže to máme takto prosté a zábavné. Změny názorů se nekonají, komentátoři si ve velké míře jdou podle ideologie, překvapení se nekoná (a ani se konat nemůže, podobně jako u pohledu na globální oteplování). Interpretace čísel se už vůbec nekoná (případně nějakých irelevantních, hlavně ne těch z Německa nebo Eurozóny). Až tedy budete číst komentáře, které silně odsuzují nebo silně chválí, budete snad mít jasno, že jde o balamutění čtenáře.

Takže já přeji příjemnou zábavu a štastný nový rok.

Ekonomie v zajetí ideologie

Asi čtete takové ty komentáře ‘daně mají být takové’ nebo ‘tohle opatření způsobilo tohle’ a asi jste si všimli, že tyhle výroky patří do dvou kategorií. V první kategorii jde o hodnotově neutrální teze, kde se jednoduše konstatuje nějaká pravda/hypotéza. V té druhé škatulce, normativní, najdete teze typu ‘daně by měly být makové, protože to je tak lepčí.’ Bylo by krásné, kdyby to takto bylo oddělené, to se ale bohužel neděje.

Problém nastává, když někdo maskuje svůj názor nebo ideologii za nějakou obecnou pravdu, za nějakou jasnou věc. Aby bylo jasno. Říct svůj názor není žádný problém, to ať si ekonomové říkaj dle libosti. Když ale začnete názor vydávat za univerzální pravdu nebo axiom, nastává problém, protože nejen že to běžný čtenář nepozná, často se do síte chytí i odborná veřejnost.

Znáte to. Média se ptají renomovaných ekonomů. Nebo elitních ekonomů. Nebo renomovaných elitních ekonomů. A ti mají ve velké většině případu střet zájmu (to je to, co prý má Babiš nebo Ťok). Ať už s jejich vlastní ideologií nebo s jejich zaměstnáním či politickou funkcí. A těžko tak od nich budeme čekat nějaké objektivní zhodnocení.

Vezměme to telegraficky. Když na jaře vyšla studie ekonomického přínosu deseti let v EU, nazval to státní tajemník “tvrdými fakty”, čemuž se z jeho pozice divit nemůžeme, ale zároveň musíme vědět, že o žádná tvrdá data nešlo. To ale říct nemohl, protože potřeboval pozitivní výsledek.

Podobně tak jeden odborový předák tvrdil,1 že zvýšení minimální mzdy zvýší zaměstnanost, zatímco ostatní tvrdili opak. Pravdu nemůžou mít všichni. Jedna strana hájila zaměstnance, druhá strana svůj politický program. Vše dle očekávání. (Dá se ukázat, že pravdu nemá nikdo z nich, ale to je na delší povídání.)

Člen strany, která je proti dotacím, proklamoval, jak dané dotace nepomáhají, protože i přes miliony na Českou rybu došlo k poklesu prodejů. Jakožto doktorand ekonomie jistě dobře věděl, že tento závěr učinit nemůže. Ale vhodná data spolu se neinformovaným publikem jsou levné politické body.

Jeden odpůrce intervencí ČNB začal hbitě přepočítávat české HDP na eura, aby tak snadno démonizoval naši národní banku. Ono je totiž jednoduché říct “v eurovém vyjádření se naše HDP smrsklo,” není už tak jednoduché obhájit, že nejde o naprostou pitomost. Pisatel to přitom musí dobře vědět, přeci jen začal HDP přepočítávat až po příchodu intervencí, nikdy jindy tak nečinil. Hmmm. (Doporučil bych dotyčnému přepočítat české HDP na eura za poslední pár let, je to docela kolotoč.)

Stejně tak jsem viděl české platy přepočítané na eura, protože velká část národa platí vše v eurech, takže to je velmi relevantní. Samozřejmě ale nejsem nestranný, koruna proti libře (ve které dostávám plat) oslabila za poslední rok dost znatelně, teď jen přesvědčit anglický venkov a naši domácí, aby začali brát při platbách koruny.

A nejde jen o jednotlivce. Přeci jen je kredibilnější, když za sebou máte nějakou výzkumnou instituci nebo jak je dnes moderní - think tank (ať už to znamená cokoliv). Tématu jsem se už věnoval, takže jen zběžně - tady si bratia Slováci ospravedlňují zrušení minimální mzdy skrz přehled literatury, ve kterém jaksi chybí nesouhlasné články. A tady provádí jistý Američan výzkum grafem. S jednou kontrolní proměnnou. Souhlasný výsledek s ideologií think tanku je jistě přijemný.

A nejde jen o primárně ekonomické záležitosti. Tématu globálního oteplování a podivné kauzality jsem se věnoval. A vypadá to, že většina literárně aktivních klimaskeptiků je napojená na konzervativní think tanky. Zajímavý.

Na závěr populární taktika: vysvětlení, že to je všechno vlastně jednoduché. Je velmi líbivé, když někdo řekne “jak prosté” nebo “není tedy nic tak jasnějšího.” Mějte ale na paměti, že zpravidla nejsou jednoduchá řešení2. Občas se dotyční snaží sestavit více takto “jednoduchých” principů a založit na takovémto axiomatickém základu svůj argument. Problém je, když jedno či více těchto základních tvrzení neplatí. Jistě znáte ten důkaz, že 1=2. Někteří ekonomové podobně přesvědčují, prostě nepozorovaně vsunou do argumentace nevinné tvrzení, které je ve skutečnosti lživé jak Brno. Jak prosté :-)

Elitní ekonomové se taky čas od času vysmívají akademikům, že oni na všechno koukají z té své slonovinové věže a nevědí, o čem ten život je. Ale vždyť ono to je tak prosté, že stačí trocha sebevědomí.

Přitom ono to takové být nemusí. Rád bych tu odkázal na několik ekonomů, kteří se přes svou ideologii vyjadřují relativně objektivně, ale napadá mě jen jeden. Z neekonomů mě napadá Penn Jillette. Obecně vítám názory lidí, kteří ctí Voltairovo “I do not agree with what you have to say, but I’ll defend to the death your right to say it.”3

Možná těm výše zmíněným křivdím, možná nejsou demagogové, možná tomu opravdu věří. Je otázka, co je horší. Každopádně buďte na pozoru, až příště budete číst cokoliv od ekonomů nebo stranických expertů.


  1. Nemůžu dohledat zdroj, bylo to v OVM nebo Událostech, komentářích. Tuto tezi ale opakují často.

  2. Ale jednoduší lidé jsou všude.

  3. On to teda nebyl Voltaire, ale zní to dobře :-)

Soukromé vynálezy z veřejných peněz

Před měsícem vystoupil Petr Mach v rozpravě ve Štrasburku pro podporu snížení rozpočtu na výzkum a vývoj. Ideologicky líbivé téma mu ale kazí nepříjemná realita.

Konkrétně zaznělo následující (zvýraznění je mé)

Za druhé, dnes tady několikrát, snad tisíckrát zaznělo klišé, že potřebujeme investice do výzkumu, abychom podpořili růst, zaměstnanost. Proč říkám, že to je klišé? Ono to je asi pravda, ale velmi záleží právě na tom, kdo investuje do výzkumu. Podle mě mají investovat firmy. Kdo asi vynalezl mikrofon, zářivku, mobil, Wi-Fi? Myslíte, že tyhle věci vznikly z dotací, které přerozdělil nějaký úředník? Ne, byly to vždy firmy, které očekávaly výnos ze svých investic, které do výzkumu investovaly.

Vyjádřil jsem se k tomu poněkud stručně, dnes se trochu rozepíšu.

Ten výčet technologií výše je poněkud zajímavý. Vezmeme-li to odzadu, Wi-Fi zrovna vděčí zejména univerzitnímu a vládami placenému výzkumu, ostatně jako velká část dnešních telekomunikačních zařízení. Mobil byl poprvé opravdu vyroben Motorolou. Podíváme-li se na dnešní zařízení, např. Apple iPhone, zjistíme, že jeho součástky mají původ ve vládním a vojenském výzkumu:

Each of its [iPhone’s] core technologies–capacitive sensors, solid-state memory, the click wheel, GPS, internet, cellular communications, Siri, microchips, touchscreen—came from research efforts and funding support of the U.S. government and military.

Což náhle začne připomínat titulky, které oznamují, co zrovna američní vědci vynalezli. A jelikož už dlouho neproběhla válka s účastnící se západní mocností, tolik neslýcháme o válečných výzkumech. Ty ale byly obzvlášť plodné — např. jaderná energie, letecká a navigační technika nebo moderní kryptoanalýza.

Neupírám samozřejmě výzkumné aktivity soukromníkům. A nejen ty aplikované, které vidíme dnes a denně (engineering, mobilní technologie, automobilky, informační technologie aj.), soukromníci se noří i do základního výzkumu. Legendární jsou v tom Bellovy laboratoře nebo v současnosti Microsoft Research.

Člověk tak může dumat, v čem se tedy stát a soukromník liší, co se týče výzkumu. Celkem podstatný je rozdíl mezi rizikem a nejistotou. Zatímco riziko je kvantifikovatelné, máte alespoň představu o statistickém rozdělení výsledku, v případě nejistoty nemáte ani to. Soukromník tedy člověka zpravidla rád pojistí, do výzkumu léku proti rakovině se jen tak nepohrne.

Takže zatímco s rizikem se relativně dobře pracuje a plánuje byznys, zvlášť v kratším období (je na něm postaveno pojišťovnictví nebo bankovnictví), v případě nejistoty na velké škále je byznys docela nepříjemný. Někdo by tu v tuto chvíli rád zacitoval princip vlastního zájmu, self interest, který žene dnešní kapitalismus. Váš vlastní zájem vyvinout lék na rakovinu a prodat ho všem nemocnicím světa je sice hezký nápad, ale dost špatný byznys plán. Poněkud jistější bude otevřít si kavárnu. A zde na scénu vstupuje stát, který nemá zájem na vlastním obohacení. Proto se už dlouhá léta na univerzitních půdách hledá lék na HIV, řeší jaderná fúze, thoriové reaktory nebo problémy tisíciletí.

Pozorný čtenář si všimne, že nikde neřeším kontrafakční situaci - “co by kdyby nebyly vládní programy a veřejné univerzity?” Nevím a ani to teď neřeším. Já jen chtěl ukázat, že čo bolo, to bolo ze značné části za pomocí těch hnusných dotací a jiných programů financovaných z daní.

A kdyby se někdo ptal, jak to tedy má být, tak já bych docela souhlasil s následujícím citátem. Pokud přikyvujete a jste libertarián, tak si raději nehledejte, kdo a kde to pronesl.

The important thing for Government is not to do things which individuals are doing already, and to do them a little better or a little worse; but to do those things which at present are not done at all.

Herci, zpěváci a manželky - do politiky nám nekecejte

Často se k dění na ekonomické či politické scéně vyjádří nějaká známá osoba. Ať už jde o moderátora, herce, zpěváka či příbuzného někoho známého. Názory na jejich výplody se liší, ale často se omílá: “Měl by se radši držet svýho povolání, to mu jde.”

Fotbalista kope do míče

Jaksi se vžila představa, že sportovci umí akorát tak svoje disciplíny, jinak jsou v životě naprosto nepoužitelní. Stejně tak je nakládáno s herci. Dělo se to když “Guma” Šlégr nastupoval do sněmovny nebo Jandák na ministerstvo.

Nějak mi nejde do hlavy, kde se v lidech bere, že mají takoví lidé horší předpoklady k výkonu veřejné funkce nebo jen komentování současného dění. Když se do politiky hrnou desítky doktorů, neslyšíme podobné nářky, protože se asi znalost histologie se ukázala být velmi pomocnou v politice.

Vůbec by se takové argumenty nelíbily třeba Garrymu Kasparovovi, Arnoldu Schwarzeneggerovi nebo Ronaldu Reaganovi. Všichni tři velmi úspěšní ve svém oboru a nadále velmi významné osoby ve veřejném životě, v opozici problematického Ruska, spravující krachující Kalifornii nebo významně reformující Spojené státy.

Povolání: manželka

Nedávno bylo rušno kvůli komunálním volbám, kde mnozí zpochybňovali schopnosti Elišky Kaplické, brali ji jako profesionální manželku. Podobně lidi ohrnovali nos nad Livií Klausovou, když se o ní uvažovalo jako o velvyslankyni v Bratislavě.

Livie Klausová prý nemá být velvyslankyní, protože na ten post by měl jít někdo kvalifikovaný. Rád jsem se účastnil diskusí, protože nikdy nikdo nevěděl, co je paní Klausová zač, jaké ona má vzdělání a zkušenosti. Konsensus byl, že se na funkci nehodí, prostě to je manželka. (Schválně si o ní něco dohledejte. Mmch. nakonec je velvyslankyně.)

Opět by se argumentace nelíbila bývalé kandidátce na prezidenta, právničce s titulem z Yale, senátorce nebo ministryni zahraničních věcí… manželce Billa Clintona, Hillary. Podobně profesionální manželkou je i současná první dáma Michelle Obamová, ta se po studiích na Princetonu a Harvardu živila jako právnička. Ale ať do politiky nos nestrká, je to manželka.

Jak poznat schopnosti?

Neříkám, že všichni herci, zpěváci či manželky jsou schopní a vhodní jedinci na veřejné funkce nebo komentování politické situace. Výše zmíněné příklady tomu ani nemají sloužit, jde jen o několik málo ukázek. Má vám to spíš připomenout, že stejně jako byste neměli hodnotit knihu podle přebalu, neměli byste se dopouštět unáhlených hodnocení u lidí praktikujících výše zmíněná povolání.

A když už říkáte “Měl by se radši držet svýho povolání”… co děláte vy?

Globální oteplování a obrácená kauzalita

Už spoustu let se řeší otázka globálního oteplování. Téma vyvolává vášnivé diskuse a účastníci se zpravidla dělí na dosti oddělené skupiny alarmistů a klimaskeptiků. Je ale třeba poukázat na to, že velmi často nejde vůbec o klima samotné, ale o to, jaký vliv má názor těchto lidí na aktivní politiku států. Vzniká tu podle mě problém obrácené kauzality.

Nejprve je třeba říct, že jde o několik na sebe navazujících podotázek, resp. skupin otázek. 1) Otepluje se naše země? A pokud ano, tak o kolik stupňů? A je to vůbec naše vina? 2) Pokud se otepluje, bude to mít nějaký reálný dopad na naše životy? 3) Pokud to bude mít dopad, můžeme s tím něco dělat?

Otázky jsou seřazeny nejen podle návaznosti, ale též i podle míry akceptace mezi skeptiky. Spousta z nich přiznává oteplování (byť většinou ne lidské přičinění), již ale neakceptují jakýkoliv dramatický vliv na naši existenci a způsob života. A i kdyby přijali to, zastaví se u otázky poslední, dle mého soudu klíčové. I kdyby alarmisti měli pravdu ohledně dopadu změn klimatu, již s tím jistě nemůžeme nic dělat.

Normálně se tedy člověk ptá na otázky položené výše. Kauzalita jde směrem od vědeckých důkazů ke státním zásahům. Pokud člověk dojde k závěru, že riziko oteplování je reálné a že s tím něco můžeme udělat, bude advokovat státní zásah. Pokud dojde k názoru, že to problém není, nebo že to problém je, ale nemůžeme s tím udělat, bude proti státním zásahům. Všimněme si, že premisa těchto implikací je čistě vědecká. Je otázka na klimatology, zda je riziko oteplování reálné a pokud ano, tak zda s tím jde cokoliv dělat.

Člověk by tak čekal, že klimaskeptici budou nějak rovnoměrně rozprostřeni na politickém spektru, není přeci důvod domnívat se, že by stranická příslušnost měla nějaký vliv na názor na vědeckou otázku. Pak ale člověk vidí, že ve spoustě zemí jsou hlavní klimaskeptici v pravicově liberálních a libertariánských stranách, např. republikání v USA, UKIP v Británii, Svobodní u nás. A Klaus, samozřejmě.

Z toho začínám dovozovat, že klimatická kauzalita — tedy že advokace či opozice vůči státním zásahům má základ ve vědeckých podkladech — zde úplně nefunguje. Moje domněnka je taková, že člověk dle své ideologie rozhodne o optimální velikosti státu a podle toho tvoří svůj názor na globální oteplování. Jinak řečeno: pokud advokujete malý a úsporný stát, volný obchod a soutěživost na trzích, včetně těch energetických, nemůžete si dovolit boj proti oteplování a regulované trhy. Je pro vás jednodušší odmítat vliv člověka na klima případně úplně odmítnout oteplování samotné.

Dochází tak k perverznímu způsobu uvažování. Podle vhodného závěru si člověk vybere předpoklady, aby se k němu dostal. Je to samozřejmě jen domněnka, ale jiné vysvětlení pro přehršel klimaskeptiků mezi volnotržně smýšlejícími jedinci zatím nemám.

Disclaimer: nemám žádný jasný názor na globální oteplování. Nejsem klimatolog a nedokážu situaci pořádně posoudit. Dávám si pozor nejen na sebevědomé ekonomy, ale i na sebevědomé alarmisty či klimaskeptiky. Je třeba být opatrný na obě strany.

Pozor na sebevědomé ekonomy

Ať se stane cokoliv - ČNB intervenuje, ministr financí dostane nápad, Zeman se připije nebo zem zpustoší záplavy - média se ptají ekonomů na jediné: “Jaký to bude mít/mělo ekonomický dopad?” A jak říká známé rčení - dva ekonomové, tři názory.

tl;dr: Pokud někdo tvrdí, že je naprosto jasné, co jsou/byly/budou příčiny čehokoli ekonomického, ať už je to změna daní nebo přijímání zákonů, buďte na pozoru. Takový člověk v lepším případě ohýbá realitu, v horším ani sám neví, že se plete.

Co a proč?

Není třeba sledovat diskusní pořady pozdě večer nebo v neděli, když právě obědváte (c), na internetu mám dvě oblíbené destinace, kde čtu přestřelky všemožných ekonomů. Jde o Macháčkovy výměny a Očima expertů na Finmagu.

Krásou těchto diskusí je nejen ta rozmanitost názorů, ale i různé míry jistoty. Zatímco akademici bývají otevřenější vícero interpretacím (není však pravidlem), ostatní mají často dosti silné názory a vědí, jak to fakt bylo/bude. Důvody skálopevné jistoty vidím tři, často jich platí více naráz:

  1. Autor v minulosti zastával tento názor (či předpověděl to samé), takže už se nedokáže vykopat z díry/nechce přiznat chybu.
  2. Autor je ideolog. Ať už si myslí cokoliv, nemůže nesouhlasit se svým proudem. A nebo nic jiného nečte, takže dané ideologické ideje naprosto dominují v jeho myšlení.
  3. Autor je politik/podnikatel v oboru. Tady má autor jasně osobní zájem na tom, aby výsledek byl takový a makový, takže se ani nelze divit jeho závěrům.

(Neplatí tu samozřejmě ekvivalence. Ne každý polik/podnikatel/ideolog je takový.)

Budoucnost problematická, minulost OK?

Spousta lidí žije v dojmu, že zatímco ekonomická budoucnost je vcelku nejasná (přečtěte si Nate Silvera), co se stalo, se stalo a my víme, co k čemu vedlo. Omyl. Často se vám budou lidé snažit ukázat, jak “data nelžou” (lol), občas že oni přece používají “big data”, takže to maj robustní (LOL) nebo že se napřed stalo toto, pak támto, takže jedno vedlo k druhému (post hoc ergo propter hoc LOL).

V minulosti zkrátka není jednoduché určit kauzalitu a nejen to vedlo k ideologickým makro bojům druhé poloviny minulého století. Ani v dnešní době více a více dat stále nemáme jasno. Pikettyho elaborát se snaží objasnit chod historie, ale taky místy musí přiznat, že prostě nemůže říct proč se něco stalo. Nemusíme zacházet ani do historických dat. Zeptejte se na příčiny a průběh krizí eurozóny nebo EU obecně. Kolika lidí se zeptáte, tolik různých odpovědí dostanete.

Ona ani bezprostřední současnost není úplně jasná. Není divu, že se dělá tzv. nowcasting, tedy odhadování současné ekonomické situace. Podobně se EU snaží dělat flash estimates hlavních indikátorů, jako je HDP, inflace nebo přidaná hodnota.

Kontrafakční trable

Občas někdo dumá, co by se bývalo stalo, kdyby se v minulosti stalo něco jiného. Pokud se někdo do takto nevděčné práce pustí, musí sestavit kontrafakční scénář - tedy jak by vypadal ten alternativní chod dějin.

Ošemetné je to zvlášť pokud se to někdo snaží kvantifikovat. Relativně klidné vody předvolebních diskusí rozvířila zpráva o přínosu vstupu do EU od týmu ekonomů pro Vládu ČR. Už to samo o sobě volá po opatrnosti při čtení závěrů této studie.

Tady je potenciálních problémů tolik, že se do toho tady pouštět ani nebudu, to by vydalo na zvlášť článek. Dělat kontrafakční studie je do jisté míry umění. A nebo demagogický nástroj, záleží na provedení.

Umění přiznat, že nevíte

Zkrátka a jednoduše. V dnešní komplexní ekonomické době je třeba dělat závěry opatrně. A nebo prostě přiznat, že dopad je nejistý nebo ho prostě vůbec nedokážeme odhadnout. Pokud někdo něco tvrdí s naprostou jistotou, ať už pohledem na Laffera, kávovou sedlinu nebo siderické kyvadélko, tak v lepším případě klame vás, v tom horším klame sám sebe.

Proč jsme letos rostli? Návod na interpretaci ekonomů.

Končí nám rok, tak přichází takové to nutné zlo - komentáře ekonomů. Ještě jednou si to zopakujeme někdy v únoru, až vyjdou finální čísla za letošek. Už teď mi ale dochází popkorn, komentáře jsou totiž místy docela absurdní, ale do velké míry velmi předvídatelné.

Když čtete komentáře k letošku, musíte si uvědomit, že reálné výsledky jsou irelevantní. Můžete si přečíst předpovědi z loňského podzimu a změnit na nich datum. Alespoň u těch ekonomů, kteří tvrdě hodnotili ČNB a Sobotkovu novou vládu (ať už pozitivně nebo negativně). Ačkoliv někteří psali “uvidíme za rok,” je teď jasné, že v plánu žádnou reflexi neměli.

Pro některé muselo být hodnocení letoška docela řehole. Zvlášť pro ty, kteří odsuzovali intervence a nelíbila se jim politika tandemu ČSSD-ANO, protože vše šlo proti nim. Máme tu nepěknou intervenci, hloupou vládu, ruské sankce, slabou Eurozónu, slabého hlavního obchodního partnera, … ale solidně rosteme. Vyhrabali jsme se ze zadních růstových příček z loňského podzimu mezi premianty. Navíc dotyční komentátoři jsou často ekonomové strany nabídky, takže to nemohou moc svést na důvěru spotřebitelů, protože to nejen že nehraje roli, ale také by to měly ty negativní faktory podkopávat (intervence, legislativní nestabilita, slabá eurozóna). Blbé.

Našel jsem argumenty, že jsme vlastně rostli už před intervencema a Babišem, takže cajk. Dohledal jsem tak hodnocení stejných lidí z loňského podzimu, a nic takového neříkali. Tak jsem z toho zmaten. Třeba si toho ale všimli v IMF nebo jiní analytici. Pohled do IMF WEO nebo konsenzu ale ukazuje, že výhled se neměnil nebo klesal během loňského roku. Takže taky nic.

Největší hlína pro mě byl jeden elitní ekonom, který začal české HDP přepočítávat na eura, aby trochu pošpinil ČNB.

Pak tu máme argumenty z opačného spektra, od centrální banky. Ta si celý rok honí triko, že pozitivní výsledky jsou jasným důkazem účinnosti jejich monetární politiky. Také jsme nemohli čekat nic jiného, zde se to architektům oslabení koruny prostě hodilo. Někdo kolem vládních struktur chválil kroky ministerstva financí, někdo z opačného spektra naopak říkal, že rok je krátká doba na vyhodnocení. Asi protože rosteme :-)

Pokud si říkáte, že jsem chytrý jak rádio na vlastním blogísku, tak věřte, že jsem se i (prý) vyjádřil pro jedno médium.

Takže to máme takto prosté a zábavné. Změny názorů se nekonají, komentátoři si ve velké míře jdou podle ideologie, překvapení se nekoná (a ani se konat nemůže, podobně jako u pohledu na globální oteplování). Interpretace čísel se už vůbec nekoná (případně nějakých irelevantních, hlavně ne těch z Německa nebo Eurozóny). Až tedy budete číst komentáře, které silně odsuzují nebo silně chválí, budete snad mít jasno, že se jedná o balamutění čtenáře.

Takže já přeji příjemnou zábavu a štastný nový rok.