cambridge

Život v UK, díl jedenáctý. Ztraceno v překladu, ztraceno mezi kulturami

Mám pocit, že umím anglicky docela obstojně, ale i tak tu občas narazím. Sice jsem se na škole učil britskou angličtinu, z knížek, filmů a seriálů na mě měla vliv zejména ta americká. Tak jsem tu občas za pako. A občas mám Brity za paka, protože tu jisté věci dělají opravdu podivně. A to nemluvím o jízdě vlevo.

Pár lidí tu mluví tzv. BBC English. Tedy velmi standardní angličtinou, kterou slýcháme… na BBC. To je ale naprostá menšina, většina má různé podivné přízvuky, proto se vždy ptám lidí, odkud že jsou, abych si tu jejich zprzněnou angličtinu mentálně přiřadil k regionu.

Pokud jim rozumím, jsou nejspíš z Londýna a okolí, pokud slýchám “buddy”, “cheers” a “mate” časteji než normálně, nejspíš budou odsud z východu. Pokud místo “u” říkají “o”, jsou ze severu. Pokud jim nerozumím a “u” je jediná samohláska, kterou používají, jsou to Skotové. Pokud jim nerozumím a jsou opilí a hlasití, jsou z Walesu. Pokud jim nerozumím a mluví jako by měli permanentně v puse jídlo ráčkovali, jsou to Irové. A pokud jim vůbec nerozumim, jsou hodně ze severu.

Už jsem se naučil nesmát se jejich akcentům (stejně jako se oni nesmějí tomu mému). Resp. snažím se. Stále trochu žiji v domnění, že opakovaný vtip nabírá na síle. Takže když vidím kamarádku Skotku, zvolám “u nůůůů” (tak průměrný Skot vyslovuje “oh no”). Poprvé se zasmála. Podvacáté se se mnou přestala bavit.

Některým Skotům rozumím, někteří jsou opravdu nesrozumitelní. Kolega v práci je z druhé kategorie. Když po mně něco chce na chodbě, vždy se odvolám na to, že mám spoustu práce, jestli mi může poslat e-mail. Mám tak od něj spoustu e-mailu a velmi málo osobní interakce. Výhra!

S Velšany se nebavím. Ne že bych je neměl rád, ostatně můj spolubydlící je ze severního Walesu, ale prostě mluví nějakým jiným jazykem. Což se ukázalo jako dost problematické, když jsem si sháněl povolení k práci. Je tu sice v rámci EU volný pohyb osob (sorry, Nigeli), ale i tak se musí udělat minimální zařizování přes telefon. Zavolal jsem na úřad práce a tam Velšan. Sakra, to můžu zpátky do Česka, povolení nedostanu. Začal jsem ho bombardovat náhodnými údaji. Datum narození, příjmení matky za svobodna, váha, výška a dědečkova oblíbená barva. Naštěstí mi došel kredit, hovor se ukončil a při dalším zavolání to vzala nenaplavenina. Uff.

Ze seveřanů a Velšanů si srandu nedělám, protože bych nerozuměl jejich reakci. Ostatně se s nima nerad bavím, protože vždy jen pokyvuji, ať se děje cokoliv. A doufám, že jejich monolog neskončí otázkou. V tom případně si mentálně hodím mincí a řeknu “yes” nebo “no”. I když “yes” je lepší odpověď, protože “no” bych musel obhajovat.

Říká se tomu jinak, protože se tomu říká jinak

Jasně, je tu pár věcí, které mají svůj název jen tady. Bop je taková párty na koleji, gown je ten harrypotterovský hábit, reader není čtenář, to je vysokoškolský lektor (krok nad senior lecturer, úroveň pod plným profesorem).

Pak tu máme docela obecná slova, která se prostě liší mezi zeměmi. Jsou to nevinné věci jako lift vs. elevator a podobné špeky, které jistě znáte ze školních lavic. Pak ale někdo řekne, že máte pěknou vest, což není žádná vesta, nýbrž tílko. Což je ještě to lepší označení. Může to taky nazvat wifebeater, což mezi sebou říkají spíš lads, od korektního Brita to neuslyšíte. Na slavnostní akce nenosíme tuxedo, nýbrž dinner jacket. Což je věc na delší povídání – obecně tu smokingy použijete trochu více než v Česku.

Nejprve jsem myslel, že ženy tu jsou namakané, muži říkali, jak je ta či ona dívka fit, což je ale pozitivní hodnocení vzhledu. Takže já jsem fit :-) Objedná-li si někdo po jídle pudding, nechce pudink, ale prostě dezert. A jedna věc mě mate do dneška – pissed v US angličtině je naštvaný, tady opilý. Pissed off označuje naštvání, naštěstí v obou dialektech.

Chips jsou hranolky, crisps jsou chipsy. Pie není jen dort, může to být pochoutka s masem. Public schools jsou elitní soukromé školy. Dává smysl.

Děláme tu věci jinak, protože to je tak horší

Na jízdu vlevo jsem si docela zvykl. Dokud jsem tu v Británii, tak zpravidla jedu na té správné straně a při přechodu přes silnici se podívám třikrát na obě strany, člověk nikdy neví. V Praze jsem po příletu sebevědomě sedl do auta, že to domů odřídím, stále žiji v dojmu, že jsem lepší řidič než mamka. Z Ruzyně jsem to sebevědomě vzal po levé straně, až mi mamka poklepala na rameno a velmi slušně, skoro až britsky, mě upozornila, že jedu v protisměru. Naštěstí bylo po půlnoci a já bezpečně dojel domů.

Na co jsem si nezvykl a asi nezvyknu, je mléko v čaji. Z nějakého důvodu (který vám každý Brit rád převypráví) tu mají tak silný čaj, že si ho ředí mlékem. A prý to chutná dobře. Tak proti gustu… ne vlastně, jsou prasata. Čaj je čaj, ne nějaký koktejl. V práci to vědí, tam jsem “ten, co pije čaj bez ničeho,” i tak to kolegyně občas splete a donese mi tu světlou břečku.

Poslední větší podivností jsou kohoutky. Ty v koupelně nebo kuchyni. Bývalé impérium stále používá kohoutky zvlášť pro studenou a teplou vodu. A není to jen relikt z dob dřívějších, instalují se do novostaveb, najdete je na většině míst. A i když si po chvíle fidlování nastavíte tu správnou teplotu, stejně často cítíte ty dva proudy tekoucí zvlášť. Není divu, že doby britského impéria jsou dlouho za námi.

Zatím jsem nedostal uspokojivé vysvětlení, proč že tu ty kohoutky stále používají. Vlastně se mi dostalo jen jednoho vysvětlení. “Když chceš naplnit velký kýbl, uděláš to rychlejc se dvěma kohoutkama.” Vypadá to tedy, že Angličani tu každý den plní kýble a říkají si “no ještě že mám ty dva kohoutky!”

Život v UK, díl desátý. Cykloměsto (část druhá)

Kluci a holky z Auto*Matu by tu mazali kola nadšením, z hlediska rozšířenosti městské cyklistiky je Cambridge na špici v rámci Velké Británie, v dálce za ní je Oxford a pak dlouho nic. Je to ale fakt dobrá věc?

Je to tu takové veselé. Po příjezdu na nádraží uvidíte obrovské dvoupatrové parkoviště na kola. V kancelářích v okolí budou boudy na kola zaměstnanců. Před velkým kostelem v centru je vyhrazené parkoviště pro návštěvníky. Před univerzitní knihovnu zaparkujete několik desítek kol. Před univerzitou je kapacita několikanásobně větší.

Parkování u kostela

Parkování u kostela

Jak? Proč?

Předně si člověk musí uvědomit, proč to tu tak funguje. Důvodů je několik:

  1. Jsme univerzitní město, k necelým sto tisícům obyvatel připočtěte pár desítek tisíc studentů. Ti zpravidla nemají peníze na auto.
  2. Cambridge je placaté maloměsto. I chůzi ho přejdete za chvilku, na kolo ideální.
  3. Historické centrum má zpravidla třicítku nebo padesátku, to se dá jezdit přímo na silnici (ve městě žádné cyklostezky nejsou). Na silnicích s větším limitem ke kraji města jsou zpravidla podélné cyklostezky nebo široké cyklopruhy.
  4. Nefunguje tu MHD. Z Prahy jsem rozmazlený opravdu výbornou MHD (než začnete hejtovat, tak se na chvilku zamyslete nad svojí reakcí), tady je ale virtuálně neexistující. Za dva roky jsem v autobusu nebyl ani jednou. Co jsem tak slyšel či pozoroval, používají je zpravidla obyvatelé okolních vesniček na dojíždění do práce.

Na vlastní nebezpečí

Vzhledem k takové rozšířenosti cyklistiky tu máme újmy na zdraví i majetku. Osobně znám hned několik lidí, kteří skončili v nemocnici kvůli kolizi. Zpravidla s autem, jednou to byla kolize s nečekaným chodníkem :) Sám jsem po nehodě skončil na hromadě ibuprofenů a musel k zubaři, ale chyba byla na mojí straně.

Nebezpečí tu vzniká z vícero důvodů. Často bezohlednost cyklistů, bezohlednost motoristů, nejhorší je kombinace obojího. Může to být taky prostá neschopnost jezdit na kole. Často také ke stabilitě přispívá větší nálož. Jak poznamenal Mirek (viz níže), na kole toho člověk tolik neodveze. A když závisíte na kole co se týče nákupů nebo nedejbože stěhování, může to vést k docela prekérním situacím. Vozit dítě nebo tři jsem taky viděl.

košík Gala

Co se týče materiální újmy, ukradne se tu asi 2000 kol ročně. Tedy tolik jich je nahlášeno. Vzhledem k průměrné ceně místních bicyklů bych se nedivil, kdyby opravdový počet byl ještě vyšší.

Zločin Zločin

V sukni, smokingu i minisukni. A za každého počasí

A jelikož tu kolo používáme na přesun neustále, často uvidíte lidi v různém oblečení. Od naprosto cyklistického, přes normální až po obleky, smokingy nebo slečny v sukních a botách s jehlama.

Typická cyklofašistka

Typická cyklofašistka

A pokud byste chtěli namítat, že to je o penězích, tak věřte, že všichni naši seniorní zaměstnanci jezdí do práce na kole. Včetně pána, který příští pátek jde do důchodu. A někteří zdolávají i 30 km každým směrem. (Ano, sprchy máme.)

Občas může být překážkou počasí, to ale není žádná výmluva, když někam musíte dojet (práce, přednáška). Obzvlášť v dešti je radost jezdit, často se ani nemůžete vyhýbat loužím, protože auta jezdí dost natěsno. A pokud nemáte blatníky jako já, může to být dvojí sranda (a příjemné ochlazení).

Pršelo

Pršelo

Sníh, zima, kroupy, nic z toho vás tedy nemůže nějak překvapit nebo zabránit cestě.

Sněžilo

Sněžilo

 Vše není tak růžové

I přes to všechno nejsem úplný fanda takovéto podoby cykloměsta. Někdy příště se rozepíšu, proč jsem proti nějaké větší cyklorevoluci v Praze. Pro tentokrát vás už ale nechám.

Život v UK, díl devátý. Cykloměsto (část první)

Sedím v kavárně a z okna koukám na Emanuela, moje kolo. Přijel jsem na něm, i když venku pršelo. Pojedu na něm večer za přáteli. A ráno na trénink. A ve všední dny do práce. Zkrátka kamkoli. Žiju v cykloměstě, podíl jízdy na bicyklech je tu největší v celé zemi, necelá polovina všech výletů tu je absolvovaná na tomto zatracovaném prostředku.

Ano, jezdí se tu na kole spousta lidí. Ano, jezdíme tu celý rok. V libovolném počasí. Kamkoli. Člověk by si řekl, že člen Auto*Matu by tu učůrával radostí, ale není to tak růžové, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Rozdělím povídání o cyklistice na dva díly. Napřed popíšu svoje dopravní prostředky, poté samotný provoz.

Začalo to Natašou

Byl to můj třetí den v Británii. Potkal jsem svoje nové spolužáky a ti povídali, že si musíme rychle pořídit kola. Přece jen se tu kupují z druhé ruky a měli jsme jen pár týdnů do příjezdu bakalářů, kteří by dobré kusy vykoupili. A hlavně jsme chtěli drandit městem co nejdřív.

Ve strachu, že mi nějaké fajnové bicykly vykoupí ostatní, začal jsem odpovídat na inzeráty na internetu. Za pár hodin jsem stál před domem v západní Cambridge a čekal na Audrey, která pro mě měla kolo. Na fotce nebylo moc poznat, o co jde, vypadalo ale normálně. A taky jsem nevěděl, že majitelka je žena, její jméno na inzerátu nebylo. Vlastně zpětně nevím, proč jsem na ten inzerát odpovídal.

Přišla dívka vysoká metr padesát, kolo na ni i tak bylo dost velké. Bílé. Řidítka zahnutá. Jeden převod. Železné brzdy. Sedadlo ukrutně nízko. Růžová stuha na řidítkách. Brilliant. Usmál jsem se, zaplatil a odjel na svém novém dopravním prostředku. Dostalo své jméno. Nataša. (Na fotce po upadnutí sedla, jinak v celku.)

natasa

natasa

Bylo to úžasné kolo. Jeden převod byl tak akorát na místní pohybování, zahnutá řidítka dodala na stabilitě, stuha napomohla tomu, že nikdo neměl zájem kolo ukrást. Krom gangu desetiletých holek. Ale ty tu prý nemáme.

Železné brzdy byly taky super. Kdybyste nechápali - prostě místo kabelu byl kus železa. Nataša brzdila dobře. Teda když bylo sucho. Když pršelo/sněžilo, brzdy přestaly fungovat, což jsem vždycky zjistil na křižovatce nebo na mém oblíbeném mostě, který končí otočkou o 180 stupňů. Au.

Jak popis naznačuje, nešlo o to nejnovější kolo. Když jsem si nechal měnit duši, majitel cyklodílny byl z Nataši nadšen. Koukal na každý šroub a jeho komentář “tyhle matky se nedělaj od druhý světový,” což jsem nevěděl, zda je dobře – že to dodává historickou hodnotu – nebo jestli to bude znamenat moji brzkou smrt.

Nataša umřela letos v únoru, když jsem jel z práce domů, a najednou jsem nejel. Sedlová tyč se zlomila. Ukázalo se, že mnou povytažená tyč byla vytažená tak vysoko (byť stále pro mě dost nízko), že se na ní vytvářel přílišný tlak, a prostě se toho dne zlomila. Holt kolo bylo stavěné pro slečny vážící tolik, co já v páté třídě. Sváření rámu, který se při tom všem také trochu poničil + nová sedlová trubka – usoudil jsem, že by vyšlo na moc peněz a že je čas koupit si trochu mužnější bicykl.

Emanuel na scéně

Už dlouho jsem chtěl silniční kolo. A jeden pán tu ve městě restauruje staré silničky – přestříká rám, použije nové kabely, brzdy atd. A za pár tisíc můžete mít krásné silniční kolo. Jelikož jsem potřeboval kolo obratem, neměl jsem moc na výběr. Pán zrovna měl jen několik kusů k dispozici, většina pro mě byla moc velká nebo moc malá. Emanuel byl ideální.

emanuel

emanuel

Na Emanuelovi se jezdí suprově. Po roce a půl bylo fajn mít převody, přeci jen máme ve městě dva kopce, na každém strávíte minimálně dvacet sekund, takže podřadit se vyplatí. On jeden převod je do jisté míry výhoda, nemůže se vám rozbít přehazování a řetěz tolik nepadá. Obojí se naštěstí Emanuelovi vyhnulo, ale je to jen otázkou času. I tak si libuju, protože s převody se lépe závodí.

Už na Nataše jsem předjížděl velkou část zyklistů, na Emanuelovi si připadám jako Lance na EPO. Takže cestou do práce předjíždím slečny v sukýnkách a připadám si jako mistr světa. Řidiči ohleduplnost moc neřeší. Vidí, že máme helmu, tak stačí mě minout o pár centimetrů, hlavu si nerozbiju. U osobních aut to ještě přežiju, ale už do mě nejednou nacouvala dodávka, vytlačila mě míchačka nebo náklaďák, jednou mě málem zmáčknul autobus. Radosti.

Občas přibrzdím

Nerad na kole ztrácím čas, takže většinou jedu relativně rychle. Navíc menší diferenciál mezi vaší rychlostí a provozem okolo docela pomáhá z hlediska bezpečnosti. Co se ale týče brždění, pár věcí mě nemile překvapilo.

Nejzásadnější asi je, že velká část kol tu má brzdy naopak. Pravá je přední, což člověka nepotěší, pokud dvacet let pravou brzdí zadní kolo. Takže párkrát jsem se podíval přes řidítka, jednou jsem při tom i zkontroloval SPZ auta naproti. Už jsem se přizpůsobil, skoro.

Další problém je s omezenou funkčností brzd při dešti. A jelikož jsem v Anglii, tento problém se objevuje dost často :) Máme to z domova napřed hezky z kopce. Pod kopcem kruhový objezd. Takže si vždy ráno jedu jako král, těsně před objezdem zmáčknu obě brzdy, a nic se neděje. Sakra.

Naštěstí jsem si zvykl brzdit botama. To jsem se naučil zejména na tom mostě, který jsem popisoval výše. Nezabrždění tam znamená dost bolestivý náraz do betonu. Těžko říct, zda to je horší či lepší než vjezd do kruhového objezdu za plného provozu. Každopádně si dávam větší pozor.

Poslední problém s bržděním je, když nebrzdím kolem, nýbrž ksichtem. Jednou se mi podařilo zabrzdit takovým způsobem, že jsem opustil kolo, zabrzdil a krom jedné malinké odřeniny se nijak nezranil. Ta odřenina byl můj nos, ret a vyražený zub. Foto vkládat nebudu, ať se nelekáte, ale kdyžtak tutaj.

Bolelo.

Příště

Tolik k mé výbavě, příště se rozpovídám o tom, proč vlastně všude jezdím na kole a jak to tu funguje. Díky za čtení.

Život v UK, díl osmý. Britská zdvořilost

Asi jste už slyšeli o pověstné slušnosti Britů. Bral jsem to vždy trochu s nadsázkou, ale oni fakt takoví jsou. Jelikož se sám snažím být (na veřejnosti) slušný, jsem tu ve svém živlu, tedy skoro.

Ať se snažím sebevíc, moje slušnost je zoufale slabá v porovnání s průměrným Britem. Už jsem jednou psal o slušnosti u holiče, takové chování tu je ale všudypřítomné. Místy mi to vlastně až vadí, nerad někomu “dlužím”, ve smyslu že když je na mě někdo hodný, cítím morální povinnost mu to oplatit. A za ty dva roky jsem si vypracoval solidní deficity slušnosti.

Britové to tak ale neřeší, alespoň mám takový pocit. Je to prostě tak všudypřítomný styl chování, že to funguje podobně jako rundy na pivu, o kterých jsem psal že je nikdo příliš neřeší.

Howdy, mate

Potkáte-li muže z Anglie (teď opravdu myslím Anglii, nikoliv Británii nebo Spojené království), je slušná šance, že u něj budete “mate”. Je úplně jedno, zda jste s ním vyrůstali nebo si od něj kupujete žvýkačky v samoobsluze.

“Hello, mate. You alright, mate? Cheers, mate.” Tohle nejspíš uslyšíte při jakémkoliv nákupu. Cheers je “díky”, kdyby to nebylo jasné. To se také naučíte říkat kdykoliv a kdekoliv, psát na konce e-mailů, esemesek a Snapchatů.

Podržíte-li tedy někomu dveře, vyslechnete si “cheers, mate”, poněkud mě ale zmátlo, když mi kolega podržel dveře, já prošel a on mi poděkoval. Děje se to teď tak často, že rád chodím do dveří. Občas spěchám k otevřeným dveřím, protože vím, že budu odměněn :-)

A moje oblíbené - když do vás někdo vrazí, je to samozřejmě “sorry, mate”. Na tom by nebylo nic zvláštního. Ale ono se to stává oboustranně, tedy když do někoho vrazíte vy, dotčená osoba to vidí jako svou chybu, takže i tehdy se omluví on. Když do sebe vrazí dva Angličané, bez ohledu na vinu uslyšíte “sorry, mate” od obou.

Nejde jen o akt, ale i o úmysl. Vycházel jsem takhle z obchodu, byl jsem pár metrů od dveří, v mé trajektorii šla slečna dovnitř. Pokud by někdo nezměnil směr, narazíme do sebe za několik sekund. Ona však rychle změnila trajektorii a omluvila se, že byla mezi mnou a dveřmi. Zmateně jsem jí poděkoval za změnu směru.

Může se to ale zacyklit. Jednou jsem takhle chtěl projít uličkou v restauraci. Stejný úmysl z druhé strany měla i servírka. Stáli jsme tak každý na jednom konci, zablokování. Po třiceti sekundách a řadě awkward úsměvů nakonec ona ustoupila a prošla. Vyhrál jsem!

Doma, v práci, v restauraci

Nezáleží tolik na prostředí. Člověk by čekal, že v restauracích nebo v retailu na vás budou ochotnější, ale ono už není moc kam jít. Proto až skoro nerad chodím nakupovat oblečení, protože se na mě prodavači a prodavačky seběhnou jako hyeny (ať už mají podíl na prodeji či ne), a já vždy cítim morální povinnost si něco koupit. Mám tak doma pěknou hromádku bílých triček ze Zary, H&M, Bershky nebo Top Mana.

Jste-li tedy zvyklí na poměrně chladný přístup při nakupování, budete nejspíš (příjemně) překvapeni. A když vám milá prodavačka s úsměvem pomůže, nechte snubák v kapse, námluvy neprobíhají (nejednou jsem si dělal naděje). Podobně vám může baristka v kavárně nabídnout, že vám jídlo donese, ale není to takový ten výraz “je to moje práce, donesu vám ho”.

Přetvářka při strastech

Zatímco v Americe jsem měl pocit, že jde o všudypřítomnou přetvářku, zde mám pocit, že to Angličané hrají jen v případě, že se jim něco nelíbí, a nechtějí to na sobě projevit. I když je práce nebaví, maskují to celkem slušně.

V mé oblíbené kavárně majitelka obsluhovala podivné hosty, ochotně jim vrátila peníze, když si stěžovali na jídlo (které ale celé snědli). Když odešli, tak svou zlost ventilovala kolegyni, ale při jednání s hosty byste na ní nespokojenost nepoznali.

Podobně když v jedné restauraci u vedlejšího stolu popletli prakticky všechny objednávky, hosté se tvářili jako by to byla jejich chyba. Velmi se omlouvali, když reklamovali donesené pokrmy. Někteří začli jíst, co jim bylo doneseno, protože jim bylo hloupé si stěžovat.

Neverbálně i verbálně

Zatímco všechny “cheers”, “mate” nebo “love” jsou tak časté, že už je pomalu ani nevnímáte, občas se rozjíždí krátká diskuse. Očividně je neslušné být v blízkosti jiné osoby a být zticha.

Takže když jsem u pisoáru stál vedle postaršího pána z Cornwallu, otočil se na mě a povídá “venku je sychravo, co?” Ano, je, jsme v Anglii! Podobně tomu bylo, když jsem si v kolárně v práci nandaval bundu vedle kolegy, se kterým jsem se v životě nebavil. “It’s windy out there, eh?” Jo, stromy mají kmeny vodorovně, takže úplně nevím, jak ti na to odpovědět.

Když jsem na svoje narozeniny napekl sušenky pro všechny kolegy, přišlo mi pár “cheers, mate” emailů a pak jeden od našeho administrátora, pána před důchodem, takového hodného dědečka. (A ano, jezdí do práce na kole.)

Když jsem před Vánoci (dobře, bylo září) nakupoval ingredience na cukroví, u pokladny se mě slečna ptala, co peču. Tak jsem dlouze vysvětloval vanilkové rohlíčky.

Nakažlivé

Neříkám, že všichni se takto chovají, ale drtivá většina místních takto opravdu reaguje. A přidává se i naplavenina, tedy přistěhovalci. Někteří noví budou nevlídní, ale dlouhodobě žijící cizinci začnou dříve nebo později chrlit cheers, mate a úsměvy.

I já se tu přízpůsobuji. Mojí nejnovější oblíbené slovo je “brilliant”. Vše je brilliant. Je jedno, zda mě to nesmírně těší nebo jen mírně povzbudí. Když mi kolegyně donese sklenici vody, je to brilliant, cheers (ona můj mate není). Když mi kolega něco pošle pozdě, je to samozřejmě brilliant, protože jsem to konečně dostal, i když z toho nejsem dvakrát nadšen.

Takže cheer up, mates, trochu pozitivity do života.

Život v UK, díl sedmý. Pohostinství

Jako průměrný Čech si rád dopřeju tekutý chléb. Sem tam si ale i dopřeju jídlo v hospodě nebo kavárně. Z hlediska nabídky, poměru cena/výkon i obecné kultury to tu je trochu jiné. Zatím nevím, zda lepší či horší.

Středobodem pohostinství jsou typické britské pubs. Vypadají všechny uvnitř prakticky stejně, mají občas i stejný design loga (stále jsem nezjistil, co za tím je). Už pár let jsou všechny nekuřácké ze zákona a většina nabízí slušné jídlo. Postupně.

Pěnu nehledejte

V typické hospůdce se pijí tři hlavní moky - piva, ales a cidery. Piva, též nazývané lagers (Friends alert), jsou klasická česká piva, občas s pěnou, často opravdu z Česka. Ales jsou takové hořké bezpěnné tekutiny, něco mezi lagerem a Guinessem. A cider je cider. Nebo cidre, pokud si na tom zakládáte. Jo a nebo cyder.

plzen bezpeny

Piva, zejména ta česká, jsou prostě piva. Tedy jen s rozdílem sklenice, ta je pro všechny zmíněné nápoje bez ucha, takže pozor na prsty při ťukání, zvlášť po pár rundách. Na ales si stále zvykám. Obecně je preferuji před lagery, protože chci vyzkoušet něco nového, jsem přeci jen na (delší) návštěvě, navíc nebudu platit 150 Kč za Staropramen.

Piva původem z Česka tu najdete na každém kroku. Budvar tu má vlastní subsidiárku a jejich pivo najdete ve většině barů, supermarketů i samoobsluh. A nejde jen o klasický Budvar, ale i o různé hořké a silnější varianty, protože lagery tu konkurují ales. Občas narazíte na Staropramen nebo Plzeň, obojí zpravidla točené. Vpravo na následující fotce vidíte zásoby u nás ve veslařském klubu. Drtivá většina spotřeby piva je patok z Budějc, mohl bych v e-mailech najít spoustu zmínek, jak se náš kapitán, ryzí Angličan, těší na svůj Budvar.

bezpeny

bezpeny

Ceny. Stále jsem si nezvykl. Přechod jsem měl naštěstí docela plynulý. Na koleji jsme měli levnější pivo a ales, kolem £2-2.50 za pintu (což je o něco málo víc než půllitr). V hospodách pak koupíte pintu za £2.50, pokud jste v pochybném podniku, častěji kdekoliv mezi £3 a £5, takový bajvoko průměr u nás na vesnici je £3.50.

V obchodě nakoupíte o dost levněji. Běžné jsou fourpacks za £4, tedy pinta za libru. Pak ale máte různé microbrews nebo jiná niche piva, tam za kus dáte přes £2, ale téměř vždy narazíte na množstevní slevy. Můj oblíbený edinburský Innis & Gunn stojí £2.20, ale můžu koupit tři za £5.

Problematičtější to máte ve společnosti. Jdete-li s přáteli na pivo, doporučuju vzít si více peněz nebo kartu, nikdy nevíte, kolik utratíte. Korelace s vypitým objemem totiž není moc velká. Kupují se totiž rundy, které se nijak neevidují, nepočítají, prostě kdo zrovna dopil, jde koupit pro všechny. Když pivo stojí £4 a je vás víc, může se to prodražit. Je-li vás pět a jdete na tři piva, alespoň dva z vás z toho vyjdou navrch.

A nejde tak moc o úroveň přátelství. Já takhle platil druhý den v práci, když jsem šel s novými kolegy na pivo. Drahá uvítaná. Když jsme pak před Vánoci šli do hospody jako skoro celá firma, byly rundy extra nebezpečné. Šéf takto šel na bar a asi 10 lidí zrovna dopilo. Bylo mi hloupé objednat si, tak jsem s lokem ve sklenici odmítl nabídku. Nenápadně jsem se po pár minutách připlížil k baru a nevšiml si, že šéf stále objednává. Donutil mě objednat si přes něj. Mrknul jsem na platbu, £45. Nevím jak vám, ale mně by taková částka vystačila na mnoho návštěv.

Fish and chips i větší prasárny

Mluví-li se o jídlu v Británii, asi každý zmíní fish and chips. Stále jsem neobjevil, co je na tom pokrmu tak zvláštního, za ty dva roky jsem ho měl pouze několikrát, a to bez chips (a hrášek místo nich), protože už jen od pohledu na všechen ten tuk mi kornatěly tepny. Když už, tak raději fish cakes (se zeleninou). Víceméně rybí prsty… ve tvaru puku.

Místní jídlo není echt zdravé. Naštěstí jsem vycvičen, chutná mi, a rodinku jsem při návštěve do pubu ihned zatáhnul a objednal jim klasické pub food. Pub food je výraz, světe div se, pro hospodské jídlo. Ve většině hospod se tu totiž opravdu vaří, nejde jen o toasty nebo nakládané hermelíny (i když já bych si sýr s papričkama za 60 korun často fakt dal, kdyby ho tu měli).

Splývá tak trochu funkce pubu a restaurace. Je tam ale určitý rozdíl. Pub tu má točené pivo a pub food, restaurace je o řád slušnější, často nenabízí pivo (nebo jen lahvové) a jídlo vám neubírá tolik let dožití nebo se jedná o naleštěné verze pub food.

Co tedy krom ryby s hranolkama? Oblíbené tu jsou burgry, to jsme ale stále u normálních pokrmů. I bangers and mash je relativně OK, to jsou párky s bramborovou kaší. Black pudding (pudding není pudink, pudding je obecný výraz pro dezert) jsem nikdy pořádně nepochopil, jde o prasečí krev s oatmeal, je to taková černá hmota. Prý je to zdravé. Pak tu rádi balí maso do listového těsta. Může jít o párek, kapsu plnou mletého (cornish pasty) nebo podivně nazvané pies. Ne, nejde o dort jako apple pie. Jde o hromadu těsta a masa, příkladem budiž shepherd’s pie.

pancake

pancake

Pochoutkou na severu, který z půlky nechce být s námi (aka Skotsko), je tzv. haggis. Těšil jsem se, až jej zkusím na slavnoství večeři, na každoročním výročí úmrtí skotského básníka Burnse. Pak jsem si našel, jak se vyrábí. Podobně jako v Česku na zabijačce využijete všech částí prasete, něco podobného dělají ve Skotsku s ovcema. Je to natolik divné, že haggis je v Americe zakázaný. Westminster se nedávno za Skoty zkoušel přimlouvat u Američanů a ukázat tak diplomatickou sílu Británie, chtěl tak zabránit skotské nezávislosti. Podivné politické praktiky.

Další skotskou podivností jsou smažené Mars tyčinky. Ano, čtete dobře. Mají i svou stránku na Wikipedii. Neodvážil jsem si je nikdy dát, podle Davida jsou dobré, ale jemu věřit… :-)

V Česku je neznámější asi plná anglická snídaně, Full English. To máte vajíčka, slaninu, párky, rajčata, fazole a toasty. Obvykle mě to naplní na půl dne. Sice asi umřu v padesáti, ale pochutnám si. V mé oblíbené kavárně ji servírují do čtyřech odpoledne, takže si můžu zajít na velmi pozdní snídani, něco jako v Šálku v Praze.

snidane

snidane

Formálnější stolování

Ne že by hospody nebyly formální, většinou jsou dost pěkné. Občas v nich najdete trochu nezvyklé hosty…

prase

prase

Zmíněné pokrmy byly z hospod, občas zajdu do restaurace, které se cenově často dost blíží hospodám, nabízí ale trochu formálnější atmosféru. Máme tu i restauraci Jamieho Olivera. Dělá si vlastní těstoviny, v jídelně vidíte pod ruce kuchařů a je to celé takové pěkné. Občas si opravdu pohraje (teda ne že by tu pracoval nebo kdy navštívil), toto jsou krevety k předkrmu.

jamies

jamies

Vzhledem k ještě vyšší ceně piva v restauracích (které je navíc často lahvové) si člověk často raději vybere víno. Nejsem žádný someliér, takže jsem docela uvítal následující nabídku

wines

wines

Na jednu velkou oslavu jsem zavítal i do místní michelinské restaurace na brunch, který byl kupodivu levný (na místní poměry). Pověstné mikroporce i skvělá atmosféra, bylo to zajímavé. Máme tu i jednu restauraci, která má dvě hvězdy. Tam se zatím nechystám, za večeři tam necháte £100. Bez pití.

Od drobných po rozbité prasátko

Pub food seženete už od £4, pokud se nacházíte v pochybném podniku nebo velkovýrobně, většinou si ale připravte £8-12. Často mají hospody nabídky, kdy dostanete k jídlu pivo za polovic. Na příjemné posezení jednou dvakrát za týden jsou tak místní hospůdky ideální. Večeře a dvě piva mě tak zpravidla vyjdou na £15.

Co se týče restaurací, hlavní jídla tu máme za £10-15, pokud jde o klasické pokrmy. U nějakých větších steaků nebo specialit se můžete dostat na £20 a víc. Předkrmy jsou zpravidla pod £5. S desertem se tak dostanu na £25-30.

A pak tu jsou výše zmíněné michelinské restaurace, kde za jídlo s pitím dáte £50-100, dalších pár desítek za pití. Já byl pouze na brunchi, kde jsem za jídlo se sklenicí vína dal £28, což na oceněnou restauraci, zvlášť v porovnání s místní cenovou hladinou, není tak špatné.

Na kutě, je jedenáct

Většinou mi vyhládne kolem jedenácté, to si v Praze dávám záchranný hermelín, tady mají akorát křupky a oříšky. Navíc mě ale už vyhánějí. To mě překvapilo hned první víkend po příjezdu. Šli jsme se spolužáky na jedno a v 10.45 už zvonil zvonec a přijímaly se poslední objednávky. Má to co dočinění s místní regulací. Občas mají otevřeno déle (v pátek a sobotu občas do půlnoci), ale pokud chcete být někde i po půlnoci, musíte zamířit do klubu.

K poněkud bizarní situaci pak nastalo během mistrovství světa ve fotbale, kdy zápasy končily kolem půlnoci, takže jste museli jít dokoukat zápas domů. Cameron tak dočasně povolil delší otvírací dobu, aby se fotbaloví fanoušci mohli nerušeně dodívat. Pak ale Anglie rychle vypadla, takže to bylo stejnak jedno :-)

Závěr

Tolik tedy k pohostinství. Cíleně jsem vynechal čaj a nekouření. K tomu zas jindy, už takto je to příliš dlouhé.

Život v UK, díl šestý. Ze študáka zaměstnancem

Cambridge je typické univerzitní město. Krom té známé univerzity tu máme i jednu… méně známou, takže počet studentů se zde počítá na desetitisíce. Ve stotisícovém městě tu tak nejsou příliš naředění. Jak reaguje město na všudypřítomné aktovkáře?

Město ve městě

Student na měšťáky ani vlastně nemusí narazit. Knihovnu, bar, sportoviště, kantýnu i posilovnu má na koleji (ano, tak by se dal popsat můj tehdejší život). A kdyby si jó chtěl vařit, může si jídlo nechat dovézt, případně si zajet do supermarketu a přes samoobslužnou pokladnu zaplatit.

Přijde-li vám to nespolečenské, tak nezapomínejte, že tu máme přes 30 kolejí, takže když vás omrzí váš bar, můžete za přáteli z jiné koleje. Sporty hrajete s kamarády z koleje, proti dalším kolejím a nebo proti plebsu z Oxfordu.

Ostatně sám si nepamatuju moc interakce s městskými během mých studií. Občas jsme zašli do místní hospůdky, když jsme chtěli změnit prostředí, sem tam jsem píchnul, takže jsem musel prohodit slovo dvě s mechanikem.1 I když tedy typickou anglickou interakci “Venku prší, co?” - “Jo, prší.” za nějak hodnotnou nepovažuji.

Študáci v cestě

Když studenti nepotkávají městské, funguje to logicky i naopak. Resp. komunikuje se neverbálně. Student zpravidla spěchá na kole. Z tréninku na přednášku. Z přednášky na trénink. Z přednášky na jídlo. Z jídla na přednášku. Spěchá, protože tak to tu funguje. A na kole, protože to jinak nejde. O tom příště.

Pro městské jsou studenti ta havěť, co se jim plete pod kola. A ani po studiích se tábory nespřátelí, protože tu na maloměstě málokterý student zůstane. A jelikož i málokdo je odtud, stává se Cambridge jen takovým průchozím místem. Přijet, pár let odsedět v knihovně, odjet. (Zní to možná smutně, ale ono to… vlastně je docela smutné.)

Je tu také velká fluktulace během roku. V létě odjedou prakticky všichni bakaláři a magistři, zůstane pár doktorandů, na Vánoce odjedou všichni krom Novozélanďanů. My pracující to vítáme – o kamarády nepřicházíme a lépe se nám parkují kola u supermarketu :-)

Olej a voda… a další olej

Studenti, přezdívaní gowns (což je název hábitu z minulého dílu), tvoří zhruba třetinu místních, towns, tedy běžných místních obyvatel, je zhruba polovina, a pak tu je ještě jedna skupina, tzv. professionals, tedy zaměstnanci ve specifických oborech z oblasti (bio)technologií, financí, engineeringu apod.

Poslední skupina je zajímavá. Měl jsem celý svůj studentský rok pocit, že tu panuje gown/town rozdělení, ale mezi town a professionals panuje podobná nevraživnost jako u první dvojice. Někomu může towns/professionals přijít jako umělé rozdělení, ale opravdu to tu tak funguje.

Zatímco towns vyrůstali zde či v okolí, případně se přiženili/přivdaly, professionals sem přijeli za prací. A jelikož místní Science Park a Business Park, tedy specifické komplexy pro tyto zpravidla nadnárodní firmy tebo tech startupy, jsou na samém severu města, často se professionals do života towns moc nemíchají.

Tato professional stránka Cambridge je tak další město ve městě, několik gigantů (např. ARM, Mathworks nebo Microsoft Research) a spoustou menších menších firem a startupů. Spoustě oborů se daří díky spolupráci s univerzitou, některé společnosti vznikají jako spinoffy z univerzitních laboratoří. Ze startupů tu byl jednu dobu i český Apiary.

Čas opustit kolej

Na konci loňského léta jsem jel do Prahy značně nervózní. Školu jsem skončil v červenci, ale do práce nastupoval až v září. Nepodařilo se mi sehnat ubytování takhle dopředu, nájmy se tu řeší na poslední chvíli. A pokud vlastníkům domů píšete zprávy typu “Ahoj, jsem z východní Evropy, rád bych si pronajal pokoj, ale nejsem v Anglii. Přijedu a potřebuju místo,” tak jsem se mnohdy ani nedivil, že mi neodpověděli.

Zkusil jsem to i na koleji, která je v září vždy prázdná. Že bych tam ještě pár týdnů po příjezdu bydlel, než si najdu vlastní místo. Velmi nepříjemná paní mi řekla, že kolej bude plná. Lež jak věž. Druhá paní z koleje mi o pár týdnů později nabídla super levné ubytování, to už jsem ale měl domluvený a zaplacený pokoj na samém okraji města. Na zabití. Ale stres skončil.

Realitní trh je tu obecně docela šílený. Asi čtete zprávy, jak v Londýně rostou ceny nemovitostí procentuelně ve dvou cifrách. V Cambridge to je dost podobné, my tu ale nemáme Londýnské platy. Pronajmout klasický dvojpokojový byt vás vyjde na £1000 měsíčně. Bytů je tu ale naprosté minimum, celé město jsou řadovky (když pomineme koleje). Klasické viktoriánské budovy, na energetickou efektivitu tu nikdo nehraje, hlavně že to je pěkné a cihlové. Spousta mladých tedy pronajímá pokoj v domě, případně jako skupina celý dům. To vyjde na £400-600 za měsíc, záleží na vzdálenosti od centra, vybavenosti nebo náladě majitele. A pokud chcete dům koupit, připravte si 10-15 milionů korun. (A ne, nejsme v Londýně.)

Jelikož prakticky celé centrum vlastní univerzita nebo koleje, člověk spíš vybírá, která prdel lokalita je nejméně špatná. Já bydlel v rezidenční oblasti na jihovýchodě, což byl docela boj při dojíždění na veslování v sobotu v sedm ráno, teď bydlím u řeky na severu, takže to je boj jen každý den cestou do práce, když jsem v hledáčku dodávek na hlavní silnici.

Musel jsem také změnit praktiky. Chodím méně do kolejních barů, posilovnu jsem si našel mimo, vesluju za městský klub a přestal jsem si sám stříhat vlasy. Občas mi totiž ujela ruka a šel místy trochu víc nakrátko, než jsem původně plánoval. Na koleji bylo přijatelné, když jsem vypadal jako pako, na pracovní schůzku ale nemůžu jít takto:

vlasy

vlasy

Trochu mi to chybí. Ukrást Půjčit si strojek od kamaráda, rychle oholit hlavu, zdarma, hotovo. Člověk ušetřil čas i peníze. Teď chodím do pochybných kadeřnictví, tedy do těch méně pochybných. Jednou jsem viděl hlavního kadeřníka v sobotu v poledne pít pivo přímo v salonu, protože neměl zákazníky. Tam tedy nechodím. Ať už jdu kamkoliv, platí zde jedno železné anglické pravidlo. Je jedno jak moc nesnášíte svůj nový účes. Pochválíte kadeřníka, dáte mu spropitné a usmějete se. Už jsem to udělal mnohokrát, a zatím mě ani jednou neostříhali tak dobře jako v Praze za 89 korun. Tady s úsměvem odevzdávám £15. A za pár týdnů se vrátím. S úsměvem.

Full member of society

Jelikož mám stále spoustu přátel ze studentských dob, sem tam se s nimi sejdu. Když mě představují svým přátelům, často mě uvádí jako “This is Ondřej, he’s a proper member of society, he pays taxes and all.” Jako takový exponát v muzeu. Potkávám totiž spoustu doktorandů, kterým táhne na třicet, ale nikdy vlastně nebyli mimo akademii. Žijí ze doktorandských stipendií, trochy peněz za vedení seminářů, extra grantů, ale zase jsou často otroky svých vedoucích. Ale taky si často vybírají konference podle lokality a pak mi posílají fotky z Řecka, Itálie nebo Kalifornie. Je to tedy zajímavý střet světů a pokaždé vedeme debaty o způsobu života a jak to komu vyhovuje.

Závěr

Z rozdělení města si vybírám od každého trochu. V práci jsem s profesionály, vesluji s townies a profesionály, o víkendu chodím na kafe pokecat kamarády z koleje. A vždy měním tvář – před townies nadávám na ty hrozné studenty, před studenty si dělám srandu z townies a před profesionály si dělám srandu ze všech ostatních. Každému je jasné, že hraji na všechny strany, i tak je to sranda.


  1. Až uvidíte Natašu, moje první britské kolo, tak pochopíte, proč jsem si duši neměnil sám.

Život v UK, díl pátý. Staré budovy, zvyky a třídní boj

Cambridge je takové malebné městečko. Podobně jako Oxford, jen ve všem lepší, samozřejmě. Je to tu takové staré, pětkné, plné tradic. Občas si připadáte jak v 15. století, ať už z hlediska zvyků nebo těsnění budov.

Zpět v čase

Jedna věc jsou budovy a zázemí. Těch starých je tu spoustu, ať už jde o univerzitu samotnou nebo o koleje či kostely. Druhou věcí jsou samotné zvyky a procedury, které jsou občas stejně staré jako tyto baráky. barak

Brzy po začátku semestru se koná uvítací večeře. To jest opět na koleji, jak jsem psal minule, většina aktivit se tu váže ke koleji, ne k departmentu. Tato večeře je ve formátu tzv. formal hall. To jest zpravidla trojchodové slušné jídlo restaurační kvality, za přítomnosti spousty číšníků, vína a celkově panuje taková slavnostní atmosféra. Dress code je samozřejmě formální, navíc však rezidenti koleje musí mít tradiční hábity. Telefony a focení strikně zakázáné, na vše dohlíží kolejní butler, který bývá velmi přísný.

Při takové večeři můžete sedět s přáteli, často se ale vedle vás objeví nějaký akademik, takže během večeře se dovíte něco o kontrafakční historii, astrofyzice nebo latině. Občas ale tento akademik nebude sedět vedle vás, ale u speciálního stolu, tzv. high table, který spousta kolejí využívá. Je pro privilegované, pro členy koleje či hosty. Jejich stůl je vyvýšený a tito strávníci mají často jiné/lepší jídlo.

Všude víno

Krátce po příjezdu jsme měli setkání s nějakými vrchními akademiky z koleje. Jen takové neformální posezení, dohromady 15 lidí. Byl tam číšník ve vestě a naléval nám víno (bylo 10 ráno). Podobně jako při formal hall. Nebo při garden party. Nebo při promoci. Nebo při spoustě dalších aktivit.

vino

vino

Víno a portské, to je taková esence místního akademického života. Mám kamarády, kteří chodí na různé přednášky jen protože poté bude podáváno víno. To pak znamená, že koleje mají dost značné rozpočty jen na nákup těchto lahví. A to je oblíbené téma pro bulvár, nedávno novináři vyzvídali a zjistili, že náklady jdou do desítek milionů. Inu, nedivím se.

Promoce

Začátek i konec formal hall je určen proslovem v latině (kterému podle mě často nerozumí ani sám řečník), podobná obsese tímto velmi živým jazykem je i při promoci. Začíná se opět slavnostním pokrmem, tentokrát je to oběd. Krom obleku a hábitu jsem na sobě měl ale různé mašle a dokonce i kápi. Jelikož byl květen, byl jsem usmažen ještě před polednem.

gown kape

Následuje nácvik promoce. Ano, nácvik. Náš praelector, tedy jakýsi vedoucí kolejních formalit, nám ukáže, jak se správně promuje. Není to totiž tak jednoduché. Promuje se tu po čtyřech, předstoupíme k panu praelectorovi, on nám podá ruku a každý chytíme jeden jeho prst naší pravicí. Pozor, musí to být pravice, jinak dostane pokutu. On, ne my. A ne peněžní, ale bude muset koupit někomu jinému lahev portského. (Ne, nevymýšlím si.)

Zatímco držíte jeho vážený prst, povídá nějakou říkanku v latině. Záleží na titulu, který získáváte. Zábavné je, že zatímco u doktorátů nebo bakalářských oborů, názvy titulů jsou staletí stejná, takže tam to zní normálně. Když ale někdo získává MBA a pan praelector je nucen to říct latinsky, zní to trochu jako dog latin nebo lorem ipsum :-)

Dalším důležitým krokem je kleknout si na polštář a dát ruce k sobě, zatímco vás jakýsi pán na železném trůnu odpromuje. Latinsky. Pak ven z budovy, pro papír s vaším jménem a komedie končí. Pokud máte klobouk, můžete ho vyhodit do vzduchu.

diplom

diplom

Elitismus

Cambridge je jedna z nejlepších univerzit v Británii i na světě, takže studium zde nutně některým stoupne do hlavy. Často tak uslyšíte posměšky na ostatní univerzity, urážení studentů “horších” kolejí a podobné elitistické poznámky.

Asi bych to i s mírným přimhouřením očí bral, kdyby šlo o členy některé z fakult nebo doktorandy, tedy těch, kteří ke jménu univerzity přispívají. Často to ale slyšíte od bakalářů, kteří přispívají možná tak do rozpočtu místních barů.

Nejvíc rivality asi zaslechnete na adresu Oxfordu, ani já jsem si výše neodpustil menší vtípek. V drtivé většině případů jde o nevážné poznámky, o klasickou rivalitu.

Třídní boj

První pár týdnů jsem nechápal poznámky na tzv. public schools. Tamní studenti mají jasně odlišitelný přízvuk a spousta lidí studium na public schools odsuzuje. Až po delší době jsem zjistil, že public schools jsou místní privátní školy. Jde o zpravidla internátní instituce, často pouze pro muže či pouze pro dívky. Je několik super elitních škol, které jsou známé svou produkcí premiérů a namyšlených jedinců (Eton).

Zatímco co do vysokých škol, v UK není jediná soukromá instituce, těch na úrovni středních škol je spoustu. A zatímco na nich studuje jen asi desetina všech studentů, mezi Oxbridge studenty je polovina z těchto soukromých škol. Co jsem tak pochopil, kvalita těchto elitních škol je vyšší a studenti zde mají speciální přípravu na studium na těch nejlepších vysokých školách. Cambridge se prý velmi snaží zvýšit poměr studentů z veřejných škol, ale stále z nich přichází jen polovina, což je historicky ještě docela slušný výsledek.

Slýchal jsem tedy odsuzování těchto škol, ale ihned poté se ozval takový povzdech, závist. Jelikož studium na těchto superškolách je velmi drahé, jsou jen dva způsoby, jak se tam dostat. Buďto vám to rodiče zaplatí, nebo se tam dostanete se stipendiem. Pokud patříte do druhé skupiny, máte šanci integrovat se i do běžné společnosti, ti z první skupiny tu jsou zpravidla za elitáře.

Toto upper class elitářství se pak přesouvá i sem, na vysokou školu. Jsou určité koleje, kde těchto lidí je více než jinde, v čemž si libuje zejména místní bulvár. Když čtete o elitismu v místním tisku, objevují se narážky na soukromé střední školy velmi často, něco jako “řidič v BMW” v českých zprávách.

Na druhou stranu jim v tom tito studenti celkem nahrávají. Když se na konci roku slaví konec zkoušek, zpravidla hned před aulou, házením mouky a sprejování šampaňským, někdo bere k ruce nejlevnější lahev za pár liber, někdo bere luxusní Bollinger. Titulek se pak píše sám.

Anglická šlapadla

V neposlední řadě tu máme místní vodní dopravu. Metoda starší než univerzita samotná, jde o lodičky, které poháníte tak, že se odpichujete tyčí ode dna. Ano, tak. Jediný upgrade, který tato metoda dostala za posledních 800 let, je materiál tyče. Můžete si vybrat mezi dřevěnou a lehčí, hliníkovou.

Je to celkem zábavný způsob jak si projet město a prohlédnout místní památky. Musíte ale dát pozor na zákeřnosti jako jsou mosty. Pokud neskloníte tyč, můžete se zapříčit o most a sletět do vody. Nebo můžete zapíchnout tyč tak silně, že se zarazí v měkkém dnu a místo vytáhnutí vás stáhne do vody. Také je třeba dát si pozor na agresory, kteří nectí pravidla dopravy. Nebo na naštvané profesionály, kteří puntují stylem ledoborec, tedy neřeší, že před nimi je zapříčených pět lodí, a prostě to prorvou srkz. Inu, ideální zábava pro návštěvy nebo na oslavy po zkouškách.

punts

punts

Závěr

Tolik k místním tradicím a zvykům. Je docela zábavné, že mnohé zastaralé praktiky zůstaly ctěné, je to ale příjemné, dodává to atmosféře.

Život v UK, díl čtvrtý. Zkoušky

Je to takové nepříjemné, když víte, že máte osm zkoušek v rozpětí několika týdnů a hotovo. A pokud se vám něco nepovede, tak smůla, žádné opakování, reparáty nebo tak. Když to o chlup neuděláte, tak vás přizvou na ústní zkoušku, ale v porovnání s Českem se tu s námi opravdu nemazlili.

(Co se týče zkoušek, liší se zvyky různě v Británii, já tu budu popisovat jen moje zkušenosti, neměly by se ale dramaticky lišit od těch z ostatních škol.)

V Praze jsme měli na každou zkoušku tři pokusy a kdykoliv se nějaký z učitelů snažil nacpat termíny příliš blízko sobě, zvedla se vlna nevole. Studenti chtěli mít možnost opakovat. A kdyby byli echt nepracovití, mohli předmět opakovat následující rok, opět se třemi pokusy. Šest pokusů.

Proto mě místní tradice trochu vyděsila. Nemám tendenci panikařit u zkoušek, protože (byť jsem to nepotřeboval) tam vždy byla šance opravy. Ale tady byla panika naprosto na místě a několikrát nastala. U dvou zkoušek jsem řešil úlohy, které jsem v životě neviděl a jednu písemku jsem psal předávkován nechutnou medicínou. Ale postupně.

Mírně se to liší podle typu studia a oboru, ale vesměs tu jsou tři trimestry s tím, že během toho třetího se neučí. Máme tedy dva trimestry, každý má 8.5 týdne. To máte 17 týdnů výuky. Za rok. Takže je jasné, že velká část každého oboru je velká spousta samostudia. Další nezvyk, protože v Praze jsme sice měli více přednášek, ale zase nás nezkoušeli z věcí, které nám nebyly řečeny na hodině.1

Máme tedy říjen a listopad přednášek, pak volno do půlky ledna, přednášky do půlky března a padla. Zpravidla ~18 hodin přednášek na předmět. A semináře jen pro několik málo předmětů. Člověk je tak nucen proměnit se ve velmi asociálního tvora, který se pomalu plouží mezi pokojem, jídelnou a knihovnou.

Druhý domov

Jelikož jsem na pokoji měl příliš mnoho distraktorů, naučil jsem se rychle studovat v knihovně s velmi striktním režimem. V 9 ráno jako hodinky u stolu, ve 12 oběd, v jednu zpět a mezi osmou a devátou večer padla. Večer se učit neumím, tak jsem si maximálně četl… učebnici :) Jelikož bylo to jaro celkem horko, občas jsem to proložil hodinkou tenisu či výklusem před obědem, ale jinak opravdu takto.

knihovna

knihovna

Jelikož je knihovna populární místo na koleji, může se rychle zaplnit. Proto si můžeme stoly rezervovat na 12 hodin. Proto jsem odcházel kolem deváté večerní a přicházel před devátou. Knihovnice byla přísná a stůl vám sklidila, když jste překročili limit.

Měli jsme všude různé cedulky, že si na stolech nemáme nechávat moc věcí. Inu, úplně jsem to nedodržoval. Postupně jsem se do knihovny prakticky přestěhoval. Měl jsem tam vše potřebné k životu krom sprchy a postele. Knihovnice to tolerovala, protože jsem jí občas nabídnul sušenku. Člověk v tom musí umět chodit :-)

stul

stul

Na stole (a na zemi) mám tedy všechny poznámky k předmětům, které zrovna řeším (což časem byly všechny). Vodu, mentolky, deodorant, krém na ruce, sešívačku a milion tužek. Ty žaluzie nijak neindikují čas. Měl jsem je zatažené několik měsíců v kuse, protože jsem neměl nechtěl vidět ven. Akorát bych koukal na prezidentovu kočku (měl jsem “výhled” do zahrady). Takhle jsem cokoliv mimo knihovnu úspěšně odblokoval. A zároveň nebyl oslněn slunkem ráno. Win.

Nebyl jsem zdaleka nejpilnější student. Když jsem odcházel, někteří se teprve rozehřívali, medici trávili v knihovně celé noci (doslova). Jeden můj oblíbený inženýr za mnou si občas trochu zdřímnul. Já spát nemohl, měl jsem v sobě kafeinu víc než bankéř v City.

zaspal

zaspal

Jednou z nepříjemností byl fakt, že nebylo úplně jasné, co se mám učit. Nejen že se mohou zeptat na úplně cokoliv, ale občas si dali načas s tím, aby nám vůbec dali seznam četby. Na jeden předmět jsme měli přečíst 20 paperů, ale neřekli nám jaké. Zkouška se blížila, tak jsem začal číst nějaké náhodné z přednášek. Ani jeden v seznamu četby nakonec nebyl, takže jsem četl cca 200 stran zbytečně. Seznam jsme dostali pouhý měsíc do zkoušky. To byl nejvyšší čas na opáčko, nebyl čas číst. Stres eskaloval.

Zkoušky jsou tu

Po měsících to přišlo, zkoušky. Den před první zkouškou jsem se rozhodl vyřešit 10 let starou písemku z toho předmětu, protože tam byla úloha, kterou jsem nikdy nikde neviděl (a měli jsme vzorové řešení). Pak jsme velmi podobnou měli druhý den v písemce. Sebevědomě jsem ji vyřešil dle indícií tehdejšího učitele. Byl jsem jediný z ročníku, kdo to řešil takto a podle výsledku té zkoušky to nebyl správný postup. I když tehdy byl. Co naděláte.

Na druhou zkoušku jsem se probudil a nemohl jsem vstát. Fyzicky to nešlo. Jsem až překvapivě zdravý, poslední čtyři roky gymplu jsem chyběl dohromady (!) den a půl (den nemoc, půl dne autoškola). Jsem zpravidla nemocný jeden den v roce. Tohle byl ten den. V panice jsem zavolal spolužákovi, jestli nemá nějaké léky. Dal mi Beechams, místní všelék. Do zkoušky hodina, kopnul jsem do sebe celou lahvičku. Bylo mi dobře. Pak jsem zjistil proč. Medicína v sobě měla 19 % etanolu.

Na zkoušku, na kterou jsem měl číst těch 20 paperů, jsem byl velmi dobře připraven. Zeptali se na jeden. JEDEN. Jeden paper. Měl jsem vražedné tendence, ale jakožto východoevropan jsem nechtěl moc šponovat místní protiimigrantské nálady.

Zbytek zkoušek jsem nějak dopsal a… čekal. Trvalo měsíc, než jsme dostali výsledky. S úsměvem jsem vzpomínal na Prahu, kde byli všichni nabroušení, když opravování písemek trvalo víc než pár dní.

Čas jsem si krátil další prací, prací na zbylých 20 % mé závěrečné známky.

Dizertace

Součástí mé evaluace byla i magisterská diplomka, která, na rozdíl od Česka, měla horní hranici délky. Musela být pod deset tisíc slov. Nepsanou minimální hranici měla, ale když by někdo napsal něco geniálního na tři tisíce slov, asi by to vzali.

Jelikož na práci nebylo tolik času - zkoušky jsme končili na začátku června, dizertace měla deadline na konci července - nebyly na ní takové nároky jako na mém předchozím působišti. Dělal jsem takovou teoreticko-empirickou práci na pomezí ekonomické teorie a behaviorální ekonomie, s lit review, shromáždění stylizovaných faktů, trochu empirie nad novými daty, nějaká matematická teorie. Takový mišmaš všeho možného. A samozřejmě krásně znějící téma – Level-k Thinking in Beauty Contest Games.

To vše jsem zpracovával opět v knihovně (dal jsem si po zkouškách jeden den volno, abych se trochu vzpamatoval). Tentokrát jsem se přestěhoval do skoro prázdné budovy, protože všichni už měli hotovo, jen ekonomové psali dizertace. Také začalo nesmírně horké léto a jelikož knihovna byl takový skleník, bylo uvnitř větší horko než venku. Nashromáždil jsem tedy všechny větráky a nesměroval je na sebe.

Naštěstí moje pracovní morálka byla dost jiná, protože jsem dělal na počítači. Začínal jsem kolem jedenácté dopoledne a končil mezi druhou a třetí ranní. To bylo naprosto ideální, protože v 11 večer přestaly všechny notifikace a zároveň bylo příjemné chladno. Moje kamarádka, taktéž píšící diplomku, si ráda zdřímla po obědě, na to jsem si už zvykl.

Irina

Irina

Po měsíci jsem měl dost napsáno, zároveň začal Wimbledon, takže jsem multitaskoval. Na televizi hlavní dvorec, na počítači nějaký zápas s Čechy a na klíně vytištěná diplomka, kterou jsem proofreadoval a jinak upravoval. Ideální po obědě. Podobně jsem zvolnil i o několik týdnů později u Tour de France. Fajn pracovní léto.

Wimbledon

Wimbledon

Jdeme do finiše

Při dopisování diplomky jsem už znal svoje známky z písemek, takže jsem mohl trochu zvolnit, protože jsem věděl, že moje práce nemusí být úžasná. To štěstí pár mých kamarádů nemělo, museli jet do poslední minuty. Někteří spali v knihovně, protože celý červen slavili/jeli na dovolenou. Inu, jiné návyky.

Možná vám stále nedochází, proč lidé jedou jak šrouby, když vlastně dostanou všichni ten stejný papír. Budu se tomu věnovat později, ale v Anglii jaksi záleží na známkách. Něco nepochopitelného pro ty, kteří na šestý pokus získávají s odřenýma ušima trojky, ale v City i jinde se ptají na průměr naprosto vždy, většinou chtěji druhý nejvyšší možný bracket (tedy ten hned pod vyznamenáním), občas to musí být Oxbridge. Ale o tom zase jindy.


  1. Tímto bych rád pozdravil jednoho pána doktoranda, který mě u zkoušky vykoupal na něčem, co jsme nikdy neprobírali. A moc dobře při tom věděl, že mě vzali na Cambridge pod podmínkou dobrých známek (den před tím jsme se o tom bavili). Necuknul, usmál se a poslal mě domů s dvojkou :-)

Život v UK, díl třetí. Škola

Po pár dnech jsem zvládl vše důležité. Zabydlel jsem se na koleji. Obhlédnul jsem okolí. Koupil si kolo. Vysvětlil všem, že Česko není Československo. Začal se přizpůsobovat britské angličtině. Nakoupil čaj. Byl čas zavítat do školy.

Trochu jsem se bál, že když bydlím v zapadlé části města, tak budu dojíždět na přednášky daleko. Naštěstí náš department byl v podobné díře, takže jsem mohl v klidu do školy chodit. Jak mi ale kamarád (který zde studoval rok přede mnou) řekl “když budeš dojíždět na kole, můžeš o 3 minuty dýl spát.” Dojížděl jsem tedy na kole.

Z hlediska zázemí se místní škola zas tolik neliší od jiných institucí. Máme tu přednáškové sály, malé účebny na cvičení a semináře. Ale výuka tu probíhá naprosto stejně jako doma - kantor promlouvá ke stovce studentů, ti si zapisují do jeho slajdů či skript, diskuse se nekoná. Semináře vedou nepřipravení doktorandi, naštěstí jsme měli seminářů tak zoufale málo, že mi to ani tak nevadilo. To jen abych trochu kontrastoval to adorované západní školství.

Na jednu věc jsem ale zapomněl. Knihovna. Každý department má vlastní knihovnu. Ono vlastní knihovnu tu má skoro každý, ve městě jich je přes 130. A ta hlavní univerzitní je úžasná, je to také jedna z britských archivních knihoven, tedy všechny tištěné věci za posledních x let tam najdete. And then some. Jednou jsem potřeboval nějaká česká meziválečná ekonomická data, tak jsem ze srandy hledal v katalogu a ano, měli několik relevantních knížek.

Zpět ke škole. Prvních pár týdnů bylo celkem v pořádku, šlo o rychlé opáčko matematiky, statistiky a ekonometrie. Jelikož jsem měl z Prahy celkem slušné vzdělání v těchto oborech, nebylo tam moc překvapení pro mě. Když se mě spolužák zeptal co je to uzávěr množiny nebo na nějaký triviální důkaz, bylo to celkem uklidňující.

Ono to ostatně ukazuje na takové rozdělení místních studentů na dvě skupiny. Trochu zjednodušuji, ale není to tak vzdálené od reality nejen v ekonomii. Je tu skupina, mírná menšina, velmi chytrých lidí, s kterými jsem se občas bál bavit, abych si nepřipadal hloupě. A pak skupina velmi normálních lidí, kteří nebyli nějak extra chytří (takže jsme byli na jedné vlně), ale holt se dobře učili. A všichni měli jedno společné - všichni lhali ohledně úrovně své připravenosti. Pokud vám kdokoliv tvrdil, že není připraven, že něco neumí, že z něčeho propadne, nikdy to tak nebylo. Nikdy.

Pro mě koncept připravenosti byl trochu tajemný. Z Česka jsem zvyklý, že když znám látku, dostanu dobrou známku, tady to tak úplně nefunguje. V písemkách byly úlohy, které jsem v životě neviděl, a musel jsem aplikovat principy a znalosti (i z vícero předmětů naráz), abych je vyřešil. Takže i když jsem znal nějakou tematiku i pozpátku, mohl jsem u zkoušky propadnout.

A nejhorší na tom studiu je, že nemáte moc pokusů vyzkoušet si svoje znalosti. Zkoušky jsou všechny na konci roku a tak rychle za sebou, že se mezi nimi nemůžete moc učit. Máte tedy v hlavě osm předmětů (a obrys dizertace) a jeden pokus na každou zkoušku. Jeden. Pro srovnání, v Praze jsem měl šest pokusů během dvou let a studenti velmi silně bojovali za možnost mít možnost dostatečně se připravit na každý ze tří pokusů.

Tady nejen že je jen jeden pokus, ale jako nový student ani nemáte moc představu o tom, jak se písemky známkují. Naštěstí jsme měli mock exams v lednu, tedy zkoušky nanečisto z několika předmětů. Jako výsledek jsme každý dostali jedno číslo za každou zkoušku. Člověk může propadnout z jednoho či více předmětů, ale musí mít průměr nad 60. To nezní jako moc, ale místní známkování je trochu jiné než u nás.

Například moje znalost mikroekonomie v mock exams byla ohodnocena 74 body, což se může zdát jako málo, ale je to ve skutečnosti bod pod vyznamenáním. Ono se tu totiž moc nad 80 nedává, to byste museli do odpovědí opsat knihu. A největší ironií je, že mikro se mi moc nepovedlo, takže netuším, proč jsem byl takto ohodnocen. Naopak ekonometrii jsem zvládnul skvěle, a dostal jsem 62.

Osobní oznámkování jsme nedostali, ale měli jsme feedback od učitelů na celý náš ročník. Slova typu “some students shouldn’t be here” zazněla více než jednou. A když vám ruský přednášející z ekonometrie, který krom doktorátu v matematice z Moskvy ještě pro sichr dostal PhD z Harvardu v ekonomii, řekne, že nějaká úloha byla triviální a vyžadovala jen tři strany výpočtů, posouvá to trochu tu hranici hodnocení.

Největší překvapení pro mě byly nevyřčené požadavky. V jedné úloze v makroekonomii bylo “Dokažte vztah XYZ”. Tak jsem ho dokázal. Přednášející nám pak sdělila, že pokud jsme chtěli více jak 60 bodů, museli jsme dokázat i všechny návazné teorémy. Je úplně jedno, že se na to ani náznakem neptali.

Podobně jsem se ptal na ekonometrii, zda budeme zkoušeni z jednoho typu úloh, který jsme moc neprobírali, ale v předchozích písemkách se objevil. Alexei prohlásil, že jistě že ne, že to je beyond the scope of the course. Pak se pozastavil a dodal “ale když to někdo vyřeší, tak holt budu známkovat podle něj”. Takže když se známkuje takto relativně (byť to, pokud dobře vím, není povolené), je to trochu jiné, než když se známkuje relativně v Praze, kde polovině ročníku stačí trojka s odřenýma ušima.

Takže s takovými obavami jsem šel do přípravy na zkoušky. Příště o závěrečných testech, dizertaci nebo knihovnách.

Život v UK, díl druhý. Koleje

Moc svobody jsem si po příjezdu neužil, škola mi začala hned po pár dnech, dokonce měsíc před začátkem semestru. Jelikož jsme jako magisterští ekonomové měli různé předchozí vzdělání, měli jsme třítýdenní refresher v matematice, statistice a ekonometrii. Zábava začala. Nejprve ale o kolejích.

Když přijedete do Cambridge, univerzitu byste hledali docela těžko, je totiž rozeseta po celém městě. Podobně jako Univerzita Karlova je ta místní ve všech částech města a občas i mimo něj. Trochu jinou roli tu ale hrají koleje. Každý student i vyučující je součástí koleje a oproti Česku to není jen ubytovna a stravovací zařízení. Každá kolej má vlastní bar, posilovnu, knihovnu, veslařský klub (a další sportovní kluby), zázemí pro slavnostní večeře, obecně je život studenta spjat s kolejí. Je to ale zároveň i akademické pracoviště. Kolej samotná nabírá studenty, k pohovoru tedy jdete tam, stejně tak tam máte určitou část vyučování, zejména na bakalářské úrovni, promoci a poplatky za studium jde taktéž skrz váš nový domov.

Tento způsob kolejního uspořádání je jen na třech univerzitách v UK, tedy nic moc rozšířeného. Je to velmi historická záležitost, značná část kolejí je ze 13. a 14. století. Koleje se do určité míry profilují a absolventi často uvádí, na které z nich studovali (zejména pokud jde o studenty z Trinity College). Historicky také koleje kumulují majetek, některé z nich opravdu obrovský, který jim dovoluje dotovat určité aktivity a žít si trochu nad poměry ostatních.1 Jedna z nejbohatších, právě Trinity College, kupříkladu vlastní O2 Arénu v Londýně nebo polovinu Teska - ne jednoho obchodu, celého koncernu (v hodnotě 15 mld Kč!).

Kolejím vlastně patří velká část města. Spoustu pozemku má sama univerzita, ale lukrativní místa na ubytování a jiné prostředky kolejí jsou právě v jejich vlastnictví. Všechny ikonické části města patří jedné z 31 kolejí. Většinou jde o majetek těch velkých a starých kolejí, které byly založeny mezi 12. stoletím a koncem 16. století. Druhá polovina, tzv. “nové” koleje jsou z 19. a 20. století a jde zpravidla o malé a nepříliš majetné entity.

Členství na určité koleji není automatické - jak jsem psal výše, pohovory a jiné akademické záležitosti jsou v rámci koleje (až na výjimky, např. některé magisterské obory). Být členem určitých kolejích vám může pomoci akademicky či co do kontaktů, pro spoustu lidí to je spíše o prestiži. Mladí kariéristi by nejradši skončili v St. John’s nebo Trinity, protože tam budou mezi svými. Starší pragmatici vybírají podle dostupnosti stipendií2 a obecně prostředí. Máme tu totiž koleje pro tzv. mature students, musí vám být alespoň 21 při nástupu, pak tu jsou koleje pro graduates (magistři a doktorandi) a v neposlední řadě koleje pro ženy.

No a pak jsou blbci jako jsem já, kteří si na přihlášce žádnou kolej nevybrali. 3 Takže moje přihláška různě pendlovala, až z moudrého klobouku vytáhli jednu malou college pro mature studenty. Brzy budeme slavit 50. výročí založení, jsme tak jen asi o 680 let mladší než ta nejstarší kolej.4 Mělo to svoje výhody. Jelikož nabíráme jen zkušené studenty, nepanuje u nás moc elitismus, nedocházelo (často) k nějakému excesivnímu opíjení a obecně se tam žije relativně spořádaně. Celý kampus je mimo centrum, takže máme dost klidu, což jsem ocenil zejména během zkoušek, na druhou stranu člověk musí často dojíždět, za každého počasí na kole, ale o tom zas jindy.

Mezi tyto nové koleje patří i ty ženské koleje. Obecně ženy jsou na univerzitě docela nové. Zatímco univerzita existuje přes 800 let, poprvé nabrala studentky až v roce 1869, právě do nově založené ženské koleje. Prvně ale dostávaly jiné tituly než muži a až v roce 1948 došlo ke sjednocení. Až roku 1972 začaly původně pouze mužské koleje nabírat i ženy a dnes už neexistuje jediná kolej exkluzivně pro muže. To vedou jen na té horší univerzitě.5

Tolik k životu na koleji. Příště trochu k samotnému studiu.


  1. Obrovské ohňostroje při květnových bálech (které se konají v červnu), zlevněné slavnostní večeře pro studenty nebo všudypřítomné víno.

  2. Bohatší koleje mají logicky více prostředků pro stipendia, ale i ty menší se často specializují na určité obory a mám pár kamarádů, kteří vyměnili mezi magistrem a doktorátem kolej jen kvůli zdroji peněz.

  3. Přihlášku jsem podával spíš ze srandy, takže jsem členství na koleji nijak nevěnoval pozornost.

  4. Na téhle koleji byl např. Milan Bruncvík, olympionik ve veslování a první český účastník slavné Boat Race mezi Cambridge a Oxfordem.

  5. Povinný vtípek na adresu Oxfordu? Check.