Rozpočtový kolotoč

Minulý čtvrtek vyšla čísla k pokladnímu plnění za první tři kvartály a již podeváté tento rok jsme se mohli dočíst všemožné poznatky o tom, jak se (ne)daří vybírat daně. Nebudu se zde snažit odpovědět tuto otázku, je to v tuto chvíli stejně předčasné. Spíš bych čísla zasadil do kontextu let minulých, aby bylo jasně vidět, že velká část kritiky byla neoprávněná.

(Budu používat data k výběru daní a odvodů, tedy pokladní plnění po odpočtu nedaňových výnosů, zejména peněz z EU. Prostředky z Unie byly letos mimořádně vysoké a čísla by akorát zkreslovaly.)

Série prazvláštních článků o výběru daní začala již druhého února, když vyšla čísla k pokladnímu plnění za leden letošního roku. Číslo bylo znatelně nižší než loni či předloni, pokles byl téměř patnáctiprocentní. Něco málo pod 11 % byl propad za první dva měsíce dohromady.

První dvě věci, které po přečtení takové zprávy novinář udělá, je že si pročte zprávu od MFČR a projde starší srovnatelná data. Ministerstvo poukazuje na jednorázové příjmy ze začátku loňského roku, které z něj dělají vysokou srovnávací základnu. Instituce tak očekává odeznění těchto vlivů během průběhu roku. Pohled na data ukáže dvě věci. Zaprvé, ministerstvo má pravdu – daňové plnění sice na konci roku 2014 bylo o cca 3 % vyšší než rok před tím, pohled na kumulativní poměry ukáže, že na konci prvního pololetí byl rozdíl dvojnásobný. Druhá informace z dat je silný šum měsíčních dat, kdy hrubý spoleh je až na data kvartální, ne-li celoroční.

Poměr kumulativního plnění

Poměr kumulativního plnění

Podíváme-li se tedy na letošní data v porovnání s rokem 2013, vidíme, že na předloňskou úroveň se dostáváme již v březnu, loňské výnosy překonáváme v červnu. Onen měsíc též na Reflexu poprvé letos nevychází článek o nižším plnění rozpočtu. Měsíc co měsíc přitom kritizovali Babišovo ministerstvo, naposledy však květnová čísla. Asi náhoda. Na grafu názorně vidíme ono odeznívání jednorázových vlivů, o kterém píše Ministerstvo financí měsíc co měsíc. Taktéž vidíme značný rozdíl mezi loňským a předloňským rokem, rozdíl který postupně odeznívá.

Poměr kumulativního plnění

Poměr kumulativního plnění

Chcete-li letošní data vidět ještě jinak, podívejme se na kvartální výběr, kdy je snad názorně vidět, co se letos dělo.

Plnění po kvartálech

Plnění po kvartálech

 Automatická mašina

Padaly zmínky o tom, že daňový výběr by měl být jako poměr k hospodářskému výkonu celkem stabilní, navíc začaly chodit zprávy o mimořádně dobrém růstu, což analytici dále vyzdvihovali. Při pohledu do historie však člověk nachází, opakuji podruhé, značný šum. Někdo však bral vztah hospodářského výkonu a růstu výběru daní s velkou přesností, a to bez ohledu na fakt, že rozdíl mezi růstem hospodářství a daní může být značný, jak už ostatně vyplývá z povahy některých daní a způsobu jejich výběru.

Korelace hosp. růstu a výběru daní

Korelace hosp. růstu a výběru daní

Když už chceme růst hospodářství porovnat s vybranými daněmi, je třeba použít čísla za nominální růst, tedy bez započtení změn cen (růst tak bude zpravidla vyšší). Při cílené argumentaci za nízký výběr daní se tak analytik „okrádá“, použije-li růst reálný. I takového přešlapu jsme byli svědky.

Růst pokračuje, první dva kvartály si oba připisují nevídaný růst, srovnání výkonu české ekonomiky s výběrem daní pokračuje. Na jednom serveru se autor ptá, “Ekonomika prudce roste. Kde je výběr daní?” Ponechme stranou, že výběr daní víceméně kopíruje hospodářský růst (+4.3 % pro daně vč. odvodů, +3.5 % pro daně samotné), zajímavé je soustředění se na saldo, nejspíš nic jiného ohnout nejde. Najednou se však srovnávání s loňskem či předloňskem nekoná, porovnávají se jen předkrizová čísla. Ale jen některá. Na obrázku máte všechna salda od roku 2001. Autor poukázal na tři ze čtyř lepších sald ze čtrnácti srovnatelných. Vynechání roku 2006, který je jen o 4 miliardy lepší než letošní výsledek, je další bizarní součástkou analýz o vývoji pokladního plnění. Opomenutí pátého roku zlepšujícího se salda mě už také nepřekvapuje.

Cherry picking dat k saldu

Cherry picking dat k saldu

 Když teorie a empirie nesedí

Pozorný čtenář si uvědomí, že celou domu zmiňují pouze čísla. Že se vlastně nijak nesoustředím na to, proč by pokladní plnění mělo být nějak jiné, ať už nižší nebo vyšší. Tímto opomenutím se ale neliším od mnoha analytiků, kteří si letos brali rozpočet na paškál. Nikdy jsem vlastně nečetl důvod, ani vzdálený, proč by ono plnění mělo být nějak jiné.

V článku ze srpna jsem se dočetl, že ministryně Marksová-Tominová vybírá sociální odvody „velmi dobře“. Těžko si představit, jak ministryně sama daně vybírá a pohled na legislativní změny nedává žádné indikace, proč by se daně či odvody měly nějak viditelně měnit. Ať už dolů nebo nahoru.

Tento bod nemohu dostatečně zdůraznit. Ať už se teorie kontroluje v datech, či empirická idea validuje padnoucí teorií, oba přístupy musí nutně souhlasit. Kritika Ministerstva financí je ale stoprocentně empirická kanonáda bez špetky teorie, což je na celé situaci nejvíce zarážející. A jak jsme si ukázali, ona data nyní pomalu obrací, na což budou předchozí kritici moci reagovat maximálně mlčením. Případně přitvrzováním požadavků.

Celá situace tak poukazuje na místy poněkud neoptimální analytický přístup. Naposledy ve čtvrtek jsem se dočítal, jak se “Babišovi […] dál nedaří vybírat daně”, což je titulek sice pěkný, ale očividně z šablony, jelikož v textu nijak podpořen není. Ale budu pro tento přístup muset mít pochopení. Titulek „výběr daní probíhá normálně“ asi moc neprodává.

Kritika v kontextu aneb stav ekonomické debaty v Česku

Poslední dobou se objevilo pár měnově ekonomických událostí, na které je třeba mít názor (c). Intervence ČNB, pád koruny, konec intervence, pokračující mizérie v Řecku. Kdo po očku sleduje seriózní zahraniční média, dostává se mu poměrně vyvážených informací. Českou ekonomickou debatu ale bohužel stále ovládají emoce, ideologie a kontrariánské nálady. A nemluvím tu o blozích nebo Protiproudu, tyto věci se objevovaly (a bohužel stále objevují) běžně v tisku.

Intervence

Když přišla intervence, těšil jsem se na jednu věc. Že se v české veřejné debatě konečně začne probírat měnová politika, že centrální bankéři vystoupí ze stínu a povede se debata o inflačním cílování, euru, kryptoměnách atd.1 Místo toho Singer plnil stránky Blesku, internet je plný hejtů a ve finále jsme se vlastně nic nedověděli.

A komentátoři, zejména ti, co jsou proti centrálním bankám, dostali do rukou úžasnou zbraň. Jelikož měnové politice málokdo rozumí, oni mohli snadno ohnout čísla, aby dostali širokou veřejnost na svou stranu.

Ze dne na den jsme se dověděli, že nás ČNB okradla o úspory, že vlastně máme najednou o 5 % méně peněz. Byla by to pravda pravdoucí, pokud bychom dostávali výplaty v korunách a utráceli vše v eurech. Pokud bychom všichni byli nezávislí nomádi na francouzských plážích, kteří vzdáleně pracují pro české firmy.

Když se ale vrátíme zpátky do reality, kde pracujeme za české koruny a v drtivé většině případů utrácíme opět v korunách, dopadá na nás slabší kurz dvěma kanály. Skrz přímé nákupy na dovolených či cestách do zahraničí a přes zboží z dovozu. Celkový dopad, byť stále inflační, bude samozřejmě mnohem nižší než samotná magnituda oslabení koruny.

Jako největší opovážlivost (kterou ale opět málokdo odhalí), byl přepočet českých ekonomických dat do eur. Když se vám totiž zvýší jmenovatel, poměr vám jde dolů. A špatná česká čísla tu bohužel znamenají větší čtenost, větší popularitu. Článek na téma “české ekonomice se daří, vláda dělá pozitivní kroky” vám zde nikdo neotiskne.

Od jednoho chrabrého bojovníka proti establishmentu jsme se tak dozvěděli, jak moc se změnilo ze dne na den české HDP vyjádřené v eurech. Byť takovou metriku nikdy před tím nepoužil. A i přesto, že to nic neznamená. Jiný osvícený nám vysvětloval (a nebyl sám), jak se změnily průměrné mzdy v eurech, protože… no víte proč.

Když se ale mění kurz tržně, tak tito nadšenci mlčí. Oslabení vůči dolaru o nějakých dvacet procent za posledních pár let nejspíš naše jmění nijak neovlivnilo, přestože do Ameriky lítáme na obědy a platíme nájem v dolarech. Hm.

Ale mně se to říká, dostávám plat v librách, takže mám teď nominálně korunově o nějakých deset procent víc než předloni. Zkoušel jsem platit nájem v korunách (a za starého kurzu), ale majitelka se na to netvářila. Až ale přiletim do Prahy na Velikonoce, ty tři kačky na pívo, který ušetřim, to bude príma.

Koruna padá

Dvanáctého ledna se stala pozoruhodná věc. V médiích se od začátku roku objevovaly spekulace, že ČNB provede další koho intervencí (už rok a čtvrt nic nedělá, kurz drží jen jejich verbální závazek), trhy na to reagovaly, koruna oslabila o pár procent. V jeden okamžik, nikoliv na konci dne, prý byla nejhůře vypadající měnou za celý rok! Že jsme za sebou měli nějakých osm dní obchodování, to nějak nehrálo roli.

Zprávu cirkuloval blogger (!) Wall Street Journalu, média to bezmyšlenkovitě přebírala a odvolávala se na kredibilitu deníku. Když jsem to pak přepočítával a zjistil, že na konci dne jsme ani zdaleka nebyli nejhorší, ani jsem nebyl překvapen.

Řecké trable

Že na tom Řecko není úplně dobře, to je jasné snad každému. Docela mě ale překvapilo, že i špatná čísla jdou ohnout v ještě horší. V Lidovkách (!) vyšlo, že řecké HDP spadlo o 30 %, že pád byl horší než USA za velké deprese. Viděl jsem několik čísel, ale nikdy ne 30 %.

Pak jsem koukal, že autor přepočetl řecké HDP na dolary (tehdy a teď) a spočítal pád. Velmi kuriózní postup, jak vytvořit senzaci a použít metodiku, kterou nikdo nikdy nejspíš nepoužil, protože to je šílená krávovina. Mimochodem jde o stejného bojovníka jako toho, který přepočítával české HDP na eura. Příště nejspíš přepočte ruské HDP na neexistující italské liry. Vůbec bych se nedivil.

Opět bych mohl zmínit kurz české koruny k dolaru, který ještě nedávno byl někde na 15 korunách, teď je někde u 25. Předpokládám, že tato změna vám brutálně znehodnotila úspory, zejména ty, které máte pod polštářem.

Nevíme kdo nebo co, ale určitě ne vláda

Tuhle epizodkou si budeme ještě pár let užívat. Před rokem a čtvrt, těsně před intervencemi, nám nastoupil nový kabinet a v čele financí kontroverzní Andrej Babiš, v čele vlády po delší době zástupce sociální demokracie. Pak se ale bohužel stalo, že česká ekonomika oživla, po delší době jsme rostli solidním tempem. Co s tím?

Naštěstí platí základní kontrariánská poučka. Korelace znamená kauzalitu jen když se vám to hodí. Třeba když bohaté státy jsou řazeny mezi ekonomicky svobodnější, jde kauzalita od svobody k ekonomickému výkonu. Když se ale Česko pohne nahoru v žebříčku po nástupu Sobotkova kabinetu, je to shoda náhod, protože justice a veřejné finance nejsou v gesci vlády. Přirozeně. Stejně tak ekonomický růst, ten jistě začal před nástupem kabinetu nebo se děje mu navzdory.

Dokážete si představit, co by se dělo, kdyby se Česku nedařilo… čí by to byla vina? Byla by to stále shoda náhod? Vláda před sebou má (možná) ještě pár let vlády, tak uvidíme, jak velká setrvačnost a shody náhod budou dál hrát roli.

Dokud akademici budou obhajovat zvýšení daní, tak ne, dík.

Už jsem se tomu jednou věnoval, současný ministerský poradce prohlásil, že akademiky si rád poslechne, pokud teda nebudou obhajovat zvyšování daní. A já myslel, že akademie je od toho, aby vnášela do diskuse poněkud nestranný pohled. Naivní jsem asi.

Veřejné finance jsou prosté

Jak se říká, dva ekonomové, tři názory. Tady máte jednu ekonomku a dva názory.

Rozpočet rád komentuje kde kdo, je ale důležité krom negace všech Babišových výroků přijít i s nějakým (nejlépe konzistentním) řešením.

Základem ekonomie je víc zdrojů

V akademické ekonomii je základem, že než publikujete v časopise, tak si to přečte několik recenzentů, pošlou připomínky, vy článek upravíte a až poté (pokud vůbec) vyjde. A pokud člověk hodnotí výsledek nějakého výzkumu, zpravidla bere více paperů, aby měl nějak robustnější výsledky.

Ani jedno se nedělo při hodnocení sekvestrace v USA. V článku v Euru (nedostupné online) jsme se mohli dočíst, že na základě jednoho článku vlastně Obamova administrace a keynesiánství obecně selhává. Problém se NBER papery je ten, že nejsou nijak kontrolované ostatními akademiky před zveřejněním (tzv. peer review). Takže se spoléhá jen na následné “veřejné review”, které u tohoto paperu nevypadá dobře.

Ale co, vezměme jeden článek, který se nám hodí.

Ručník do ringu?

Snažím se být sluníčkový, když to jde. Teď už to fakt nejde. Já jen doufám, že časem se v našem veřejném prostoru objeví osoby typu Tima Harforda, Martin Wolfa, Chrise Gilese nebo Simona Wren-Lewise. A instituce jako IFS, OBR nebo IFG.

Nejhorší je, že takové lidi máme, víc než dost, ale nikdo z nich se nejspíš nechce špinit ve skupině, kterou ovládají… současní mediální ekonomové.

Ale věřím, že se to časem zlepší. Do té doby vzdávám jakoukoli veřejnou debatu, nemá to žádnou cenu.


  1. Mojmír Hampl se teda ke kryptoměnám vyjádřil když se zúčastnil setkání libertariánů.

Proč jsme letos rostli? Návod na interpretaci ekonomů.

Končí nám rok, tak přichází takové to nutné zlo - komentáře ekonomů. Ještě jednou si to zopakujeme někdy v únoru, až vyjdou finální čísla za letošek. Už teď mi ale dochází popkorn, komentáře jsou totiž místy docela absurdní, ale do velké míry velmi předvídatelné.

Když čtete komentáře k letošku, musíte si uvědomit, že reálné výsledky jsou irelevantní. Můžete si přečíst předpovědi z loňského podzimu a změnit na nich datum. Alespoň u těch ekonomů, kteří tvrdě hodnotili ČNB a Sobotkovu novou vládu (ať už pozitivně nebo negativně). Ačkoliv někteří psali “uvidíme za rok,” je teď jasné, že v plánu žádnou reflexi neměli.

Pro některé muselo být hodnocení letoška docela řehole. Zvlášť pro ty, kteří odsuzovali intervence a nelíbila se jim politika tandemu ČSSD-ANO, protože vše šlo proti nim. Máme tu nepěknou intervenci, hloupou vládu, ruské sankce, slabou Eurozónu, slabého hlavního obchodního partnera, … ale solidně rosteme. Vyhrabali jsme se ze zadních růstových příček z loňského podzimu mezi premianty. Navíc dotyční komentátoři jsou často ekonomové strany nabídky, takže to nemohou moc svést na důvěru spotřebitelů, protože to nejen že nehraje roli, ale také by to měly ty negativní faktory podkopávat (intervence, legislativní nestabilita, slabá eurozóna). Blbé.

Našel jsem argumenty, že jsme vlastně rostli už před intervencema a Babišem, takže cajk. Dohledal jsem tak hodnocení stejných lidí z loňského podzimu, a nic takového neříkali. Tak jsem z toho zmaten. Třeba si toho ale všimli v IMF nebo jiní analytici. Pohled do IMF WEO nebo konsenzu ale ukazuje, že výhled se neměnil nebo klesal během loňského roku. Takže taky nic.

Největší hlína pro mě byl jeden elitní ekonom, který začal české HDP přepočítávat na eura, aby trochu pošpinil ČNB.

Pak tu máme argumenty z opačného spektra, od centrální banky. Ta si celý rok honí triko, že pozitivní výsledky jsou jasným důkazem účinnosti jejich monetární politiky. Také jsme nemohli čekat nic jiného, zde se to architektům oslabení koruny prostě hodilo. Někdo kolem vládních struktur chválil kroky ministerstva financí, někdo z opačného spektra naopak říkal, že rok je krátká doba na vyhodnocení. Asi protože rosteme :-)

Pokud si říkáte, že jsem chytrý jak rádio na vlastním blogísku, tak věřte, že jsem se i (prý) vyjádřil pro jedno médium.

Takže to máme takto prosté a zábavné. Změny názorů se nekonají, komentátoři si ve velké míře jdou podle ideologie, překvapení se nekoná (a ani se konat nemůže, podobně jako u pohledu na globální oteplování). Interpretace čísel se už vůbec nekoná (případně nějakých irelevantních, hlavně ne těch z Německa nebo Eurozóny). Až tedy budete číst komentáře, které silně odsuzují nebo silně chválí, budete snad mít jasno, že jde o balamutění čtenáře.

Takže já přeji příjemnou zábavu a štastný nový rok.

Ekonomie v zajetí ideologie

Asi čtete takové ty komentáře ‘daně mají být takové’ nebo ‘tohle opatření způsobilo tohle’ a asi jste si všimli, že tyhle výroky patří do dvou kategorií. V první kategorii jde o hodnotově neutrální teze, kde se jednoduše konstatuje nějaká pravda/hypotéza. V té druhé škatulce, normativní, najdete teze typu ‘daně by měly být makové, protože to je tak lepčí.’ Bylo by krásné, kdyby to takto bylo oddělené, to se ale bohužel neděje.

Problém nastává, když někdo maskuje svůj názor nebo ideologii za nějakou obecnou pravdu, za nějakou jasnou věc. Aby bylo jasno. Říct svůj názor není žádný problém, to ať si ekonomové říkaj dle libosti. Když ale začnete názor vydávat za univerzální pravdu nebo axiom, nastává problém, protože nejen že to běžný čtenář nepozná, často se do síte chytí i odborná veřejnost.

Znáte to. Média se ptají renomovaných ekonomů. Nebo elitních ekonomů. Nebo renomovaných elitních ekonomů. A ti mají ve velké většině případu střet zájmu (to je to, co prý má Babiš nebo Ťok). Ať už s jejich vlastní ideologií nebo s jejich zaměstnáním či politickou funkcí. A těžko tak od nich budeme čekat nějaké objektivní zhodnocení.

Vezměme to telegraficky. Když na jaře vyšla studie ekonomického přínosu deseti let v EU, nazval to státní tajemník “tvrdými fakty”, čemuž se z jeho pozice divit nemůžeme, ale zároveň musíme vědět, že o žádná tvrdá data nešlo. To ale říct nemohl, protože potřeboval pozitivní výsledek.

Podobně tak jeden odborový předák tvrdil,1 že zvýšení minimální mzdy zvýší zaměstnanost, zatímco ostatní tvrdili opak. Pravdu nemůžou mít všichni. Jedna strana hájila zaměstnance, druhá strana svůj politický program. Vše dle očekávání. (Dá se ukázat, že pravdu nemá nikdo z nich, ale to je na delší povídání.)

Člen strany, která je proti dotacím, proklamoval, jak dané dotace nepomáhají, protože i přes miliony na Českou rybu došlo k poklesu prodejů. Jakožto doktorand ekonomie jistě dobře věděl, že tento závěr učinit nemůže. Ale vhodná data spolu se neinformovaným publikem jsou levné politické body.

Jeden odpůrce intervencí ČNB začal hbitě přepočítávat české HDP na eura, aby tak snadno démonizoval naši národní banku. Ono je totiž jednoduché říct “v eurovém vyjádření se naše HDP smrsklo,” není už tak jednoduché obhájit, že nejde o naprostou pitomost. Pisatel to přitom musí dobře vědět, přeci jen začal HDP přepočítávat až po příchodu intervencí, nikdy jindy tak nečinil. Hmmm. (Doporučil bych dotyčnému přepočítat české HDP na eura za poslední pár let, je to docela kolotoč.)

Stejně tak jsem viděl české platy přepočítané na eura, protože velká část národa platí vše v eurech, takže to je velmi relevantní. Samozřejmě ale nejsem nestranný, koruna proti libře (ve které dostávám plat) oslabila za poslední rok dost znatelně, teď jen přesvědčit anglický venkov a naši domácí, aby začali brát při platbách koruny.

A nejde jen o jednotlivce. Přeci jen je kredibilnější, když za sebou máte nějakou výzkumnou instituci nebo jak je dnes moderní - think tank (ať už to znamená cokoliv). Tématu jsem se už věnoval, takže jen zběžně - tady si bratia Slováci ospravedlňují zrušení minimální mzdy skrz přehled literatury, ve kterém jaksi chybí nesouhlasné články. A tady provádí jistý Američan výzkum grafem. S jednou kontrolní proměnnou. Souhlasný výsledek s ideologií think tanku je jistě přijemný.

A nejde jen o primárně ekonomické záležitosti. Tématu globálního oteplování a podivné kauzality jsem se věnoval. A vypadá to, že většina literárně aktivních klimaskeptiků je napojená na konzervativní think tanky. Zajímavý.

Na závěr populární taktika: vysvětlení, že to je všechno vlastně jednoduché. Je velmi líbivé, když někdo řekne “jak prosté” nebo “není tedy nic tak jasnějšího.” Mějte ale na paměti, že zpravidla nejsou jednoduchá řešení2. Občas se dotyční snaží sestavit více takto “jednoduchých” principů a založit na takovémto axiomatickém základu svůj argument. Problém je, když jedno či více těchto základních tvrzení neplatí. Jistě znáte ten důkaz, že 1=2. Někteří ekonomové podobně přesvědčují, prostě nepozorovaně vsunou do argumentace nevinné tvrzení, které je ve skutečnosti lživé jak Brno. Jak prosté :-)

Elitní ekonomové se taky čas od času vysmívají akademikům, že oni na všechno koukají z té své slonovinové věže a nevědí, o čem ten život je. Ale vždyť ono to je tak prosté, že stačí trocha sebevědomí.

Přitom ono to takové být nemusí. Rád bych tu odkázal na několik ekonomů, kteří se přes svou ideologii vyjadřují relativně objektivně, ale napadá mě jen jeden. Z neekonomů mě napadá Penn Jillette. Obecně vítám názory lidí, kteří ctí Voltairovo “I do not agree with what you have to say, but I’ll defend to the death your right to say it.”3

Možná těm výše zmíněným křivdím, možná nejsou demagogové, možná tomu opravdu věří. Je otázka, co je horší. Každopádně buďte na pozoru, až příště budete číst cokoliv od ekonomů nebo stranických expertů.


  1. Nemůžu dohledat zdroj, bylo to v OVM nebo Událostech, komentářích. Tuto tezi ale opakují často.

  2. Ale jednoduší lidé jsou všude.

  3. On to teda nebyl Voltaire, ale zní to dobře :-)

Život v UK, díl jedenáctý. Ztraceno v překladu, ztraceno mezi kulturami

Mám pocit, že umím anglicky docela obstojně, ale i tak tu občas narazím. Sice jsem se na škole učil britskou angličtinu, z knížek, filmů a seriálů na mě měla vliv zejména ta americká. Tak jsem tu občas za pako. A občas mám Brity za paka, protože tu jisté věci dělají opravdu podivně. A to nemluvím o jízdě vlevo.

Pár lidí tu mluví tzv. BBC English. Tedy velmi standardní angličtinou, kterou slýcháme… na BBC. To je ale naprostá menšina, většina má různé podivné přízvuky, proto se vždy ptám lidí, odkud že jsou, abych si tu jejich zprzněnou angličtinu mentálně přiřadil k regionu.

Pokud jim rozumím, jsou nejspíš z Londýna a okolí, pokud slýchám “buddy”, “cheers” a “mate” časteji než normálně, nejspíš budou odsud z východu. Pokud místo “u” říkají “o”, jsou ze severu. Pokud jim nerozumím a “u” je jediná samohláska, kterou používají, jsou to Skotové. Pokud jim nerozumím a jsou opilí a hlasití, jsou z Walesu. Pokud jim nerozumím a mluví jako by měli permanentně v puse jídlo ráčkovali, jsou to Irové. A pokud jim vůbec nerozumim, jsou hodně ze severu.

Už jsem se naučil nesmát se jejich akcentům (stejně jako se oni nesmějí tomu mému). Resp. snažím se. Stále trochu žiji v domnění, že opakovaný vtip nabírá na síle. Takže když vidím kamarádku Skotku, zvolám “u nůůůů” (tak průměrný Skot vyslovuje “oh no”). Poprvé se zasmála. Podvacáté se se mnou přestala bavit.

Některým Skotům rozumím, někteří jsou opravdu nesrozumitelní. Kolega v práci je z druhé kategorie. Když po mně něco chce na chodbě, vždy se odvolám na to, že mám spoustu práce, jestli mi může poslat e-mail. Mám tak od něj spoustu e-mailu a velmi málo osobní interakce. Výhra!

S Velšany se nebavím. Ne že bych je neměl rád, ostatně můj spolubydlící je ze severního Walesu, ale prostě mluví nějakým jiným jazykem. Což se ukázalo jako dost problematické, když jsem si sháněl povolení k práci. Je tu sice v rámci EU volný pohyb osob (sorry, Nigeli), ale i tak se musí udělat minimální zařizování přes telefon. Zavolal jsem na úřad práce a tam Velšan. Sakra, to můžu zpátky do Česka, povolení nedostanu. Začal jsem ho bombardovat náhodnými údaji. Datum narození, příjmení matky za svobodna, váha, výška a dědečkova oblíbená barva. Naštěstí mi došel kredit, hovor se ukončil a při dalším zavolání to vzala nenaplavenina. Uff.

Ze seveřanů a Velšanů si srandu nedělám, protože bych nerozuměl jejich reakci. Ostatně se s nima nerad bavím, protože vždy jen pokyvuji, ať se děje cokoliv. A doufám, že jejich monolog neskončí otázkou. V tom případně si mentálně hodím mincí a řeknu “yes” nebo “no”. I když “yes” je lepší odpověď, protože “no” bych musel obhajovat.

Říká se tomu jinak, protože se tomu říká jinak

Jasně, je tu pár věcí, které mají svůj název jen tady. Bop je taková párty na koleji, gown je ten harrypotterovský hábit, reader není čtenář, to je vysokoškolský lektor (krok nad senior lecturer, úroveň pod plným profesorem).

Pak tu máme docela obecná slova, která se prostě liší mezi zeměmi. Jsou to nevinné věci jako lift vs. elevator a podobné špeky, které jistě znáte ze školních lavic. Pak ale někdo řekne, že máte pěknou vest, což není žádná vesta, nýbrž tílko. Což je ještě to lepší označení. Může to taky nazvat wifebeater, což mezi sebou říkají spíš lads, od korektního Brita to neuslyšíte. Na slavnostní akce nenosíme tuxedo, nýbrž dinner jacket. Což je věc na delší povídání – obecně tu smokingy použijete trochu více než v Česku.

Nejprve jsem myslel, že ženy tu jsou namakané, muži říkali, jak je ta či ona dívka fit, což je ale pozitivní hodnocení vzhledu. Takže já jsem fit :-) Objedná-li si někdo po jídle pudding, nechce pudink, ale prostě dezert. A jedna věc mě mate do dneška – pissed v US angličtině je naštvaný, tady opilý. Pissed off označuje naštvání, naštěstí v obou dialektech.

Chips jsou hranolky, crisps jsou chipsy. Pie není jen dort, může to být pochoutka s masem. Public schools jsou elitní soukromé školy. Dává smysl.

Děláme tu věci jinak, protože to je tak horší

Na jízdu vlevo jsem si docela zvykl. Dokud jsem tu v Británii, tak zpravidla jedu na té správné straně a při přechodu přes silnici se podívám třikrát na obě strany, člověk nikdy neví. V Praze jsem po příletu sebevědomě sedl do auta, že to domů odřídím, stále žiji v dojmu, že jsem lepší řidič než mamka. Z Ruzyně jsem to sebevědomě vzal po levé straně, až mi mamka poklepala na rameno a velmi slušně, skoro až britsky, mě upozornila, že jedu v protisměru. Naštěstí bylo po půlnoci a já bezpečně dojel domů.

Na co jsem si nezvykl a asi nezvyknu, je mléko v čaji. Z nějakého důvodu (který vám každý Brit rád převypráví) tu mají tak silný čaj, že si ho ředí mlékem. A prý to chutná dobře. Tak proti gustu… ne vlastně, jsou prasata. Čaj je čaj, ne nějaký koktejl. V práci to vědí, tam jsem “ten, co pije čaj bez ničeho,” i tak to kolegyně občas splete a donese mi tu světlou břečku.

Poslední větší podivností jsou kohoutky. Ty v koupelně nebo kuchyni. Bývalé impérium stále používá kohoutky zvlášť pro studenou a teplou vodu. A není to jen relikt z dob dřívějších, instalují se do novostaveb, najdete je na většině míst. A i když si po chvíle fidlování nastavíte tu správnou teplotu, stejně často cítíte ty dva proudy tekoucí zvlášť. Není divu, že doby britského impéria jsou dlouho za námi.

Zatím jsem nedostal uspokojivé vysvětlení, proč že tu ty kohoutky stále používají. Vlastně se mi dostalo jen jednoho vysvětlení. “Když chceš naplnit velký kýbl, uděláš to rychlejc se dvěma kohoutkama.” Vypadá to tedy, že Angličani tu každý den plní kýble a říkají si “no ještě že mám ty dva kohoutky!”

Život v UK, díl desátý. Cykloměsto (část druhá)

Kluci a holky z Auto*Matu by tu mazali kola nadšením, z hlediska rozšířenosti městské cyklistiky je Cambridge na špici v rámci Velké Británie, v dálce za ní je Oxford a pak dlouho nic. Je to ale fakt dobrá věc?

Je to tu takové veselé. Po příjezdu na nádraží uvidíte obrovské dvoupatrové parkoviště na kola. V kancelářích v okolí budou boudy na kola zaměstnanců. Před velkým kostelem v centru je vyhrazené parkoviště pro návštěvníky. Před univerzitní knihovnu zaparkujete několik desítek kol. Před univerzitou je kapacita několikanásobně větší.

Parkování u kostela

Parkování u kostela

Jak? Proč?

Předně si člověk musí uvědomit, proč to tu tak funguje. Důvodů je několik:

  1. Jsme univerzitní město, k necelým sto tisícům obyvatel připočtěte pár desítek tisíc studentů. Ti zpravidla nemají peníze na auto.
  2. Cambridge je placaté maloměsto. I chůzi ho přejdete za chvilku, na kolo ideální.
  3. Historické centrum má zpravidla třicítku nebo padesátku, to se dá jezdit přímo na silnici (ve městě žádné cyklostezky nejsou). Na silnicích s větším limitem ke kraji města jsou zpravidla podélné cyklostezky nebo široké cyklopruhy.
  4. Nefunguje tu MHD. Z Prahy jsem rozmazlený opravdu výbornou MHD (než začnete hejtovat, tak se na chvilku zamyslete nad svojí reakcí), tady je ale virtuálně neexistující. Za dva roky jsem v autobusu nebyl ani jednou. Co jsem tak slyšel či pozoroval, používají je zpravidla obyvatelé okolních vesniček na dojíždění do práce.

Na vlastní nebezpečí

Vzhledem k takové rozšířenosti cyklistiky tu máme újmy na zdraví i majetku. Osobně znám hned několik lidí, kteří skončili v nemocnici kvůli kolizi. Zpravidla s autem, jednou to byla kolize s nečekaným chodníkem :) Sám jsem po nehodě skončil na hromadě ibuprofenů a musel k zubaři, ale chyba byla na mojí straně.

Nebezpečí tu vzniká z vícero důvodů. Často bezohlednost cyklistů, bezohlednost motoristů, nejhorší je kombinace obojího. Může to být taky prostá neschopnost jezdit na kole. Často také ke stabilitě přispívá větší nálož. Jak poznamenal Mirek (viz níže), na kole toho člověk tolik neodveze. A když závisíte na kole co se týče nákupů nebo nedejbože stěhování, může to vést k docela prekérním situacím. Vozit dítě nebo tři jsem taky viděl.

košík Gala

Co se týče materiální újmy, ukradne se tu asi 2000 kol ročně. Tedy tolik jich je nahlášeno. Vzhledem k průměrné ceně místních bicyklů bych se nedivil, kdyby opravdový počet byl ještě vyšší.

Zločin Zločin

V sukni, smokingu i minisukni. A za každého počasí

A jelikož tu kolo používáme na přesun neustále, často uvidíte lidi v různém oblečení. Od naprosto cyklistického, přes normální až po obleky, smokingy nebo slečny v sukních a botách s jehlama.

Typická cyklofašistka

Typická cyklofašistka

A pokud byste chtěli namítat, že to je o penězích, tak věřte, že všichni naši seniorní zaměstnanci jezdí do práce na kole. Včetně pána, který příští pátek jde do důchodu. A někteří zdolávají i 30 km každým směrem. (Ano, sprchy máme.)

Občas může být překážkou počasí, to ale není žádná výmluva, když někam musíte dojet (práce, přednáška). Obzvlášť v dešti je radost jezdit, často se ani nemůžete vyhýbat loužím, protože auta jezdí dost natěsno. A pokud nemáte blatníky jako já, může to být dvojí sranda (a příjemné ochlazení).

Pršelo

Pršelo

Sníh, zima, kroupy, nic z toho vás tedy nemůže nějak překvapit nebo zabránit cestě.

Sněžilo

Sněžilo

 Vše není tak růžové

I přes to všechno nejsem úplný fanda takovéto podoby cykloměsta. Někdy příště se rozepíšu, proč jsem proti nějaké větší cyklorevoluci v Praze. Pro tentokrát vás už ale nechám.

Soukromé vynálezy z veřejných peněz

Před měsícem vystoupil Petr Mach v rozpravě ve Štrasburku pro podporu snížení rozpočtu na výzkum a vývoj. Ideologicky líbivé téma mu ale kazí nepříjemná realita.

Konkrétně zaznělo následující (zvýraznění je mé)

Za druhé, dnes tady několikrát, snad tisíckrát zaznělo klišé, že potřebujeme investice do výzkumu, abychom podpořili růst, zaměstnanost. Proč říkám, že to je klišé? Ono to je asi pravda, ale velmi záleží právě na tom, kdo investuje do výzkumu. Podle mě mají investovat firmy. Kdo asi vynalezl mikrofon, zářivku, mobil, Wi-Fi? Myslíte, že tyhle věci vznikly z dotací, které přerozdělil nějaký úředník? Ne, byly to vždy firmy, které očekávaly výnos ze svých investic, které do výzkumu investovaly.

Vyjádřil jsem se k tomu poněkud stručně, dnes se trochu rozepíšu.

Ten výčet technologií výše je poněkud zajímavý. Vezmeme-li to odzadu, Wi-Fi zrovna vděčí zejména univerzitnímu a vládami placenému výzkumu, ostatně jako velká část dnešních telekomunikačních zařízení. Mobil byl poprvé opravdu vyroben Motorolou. Podíváme-li se na dnešní zařízení, např. Apple iPhone, zjistíme, že jeho součástky mají původ ve vládním a vojenském výzkumu:

Each of its [iPhone’s] core technologies–capacitive sensors, solid-state memory, the click wheel, GPS, internet, cellular communications, Siri, microchips, touchscreen—came from research efforts and funding support of the U.S. government and military.

Což náhle začne připomínat titulky, které oznamují, co zrovna američní vědci vynalezli. A jelikož už dlouho neproběhla válka s účastnící se západní mocností, tolik neslýcháme o válečných výzkumech. Ty ale byly obzvlášť plodné — např. jaderná energie, letecká a navigační technika nebo moderní kryptoanalýza.

Neupírám samozřejmě výzkumné aktivity soukromníkům. A nejen ty aplikované, které vidíme dnes a denně (engineering, mobilní technologie, automobilky, informační technologie aj.), soukromníci se noří i do základního výzkumu. Legendární jsou v tom Bellovy laboratoře nebo v současnosti Microsoft Research.

Člověk tak může dumat, v čem se tedy stát a soukromník liší, co se týče výzkumu. Celkem podstatný je rozdíl mezi rizikem a nejistotou. Zatímco riziko je kvantifikovatelné, máte alespoň představu o statistickém rozdělení výsledku, v případě nejistoty nemáte ani to. Soukromník tedy člověka zpravidla rád pojistí, do výzkumu léku proti rakovině se jen tak nepohrne.

Takže zatímco s rizikem se relativně dobře pracuje a plánuje byznys, zvlášť v kratším období (je na něm postaveno pojišťovnictví nebo bankovnictví), v případě nejistoty na velké škále je byznys docela nepříjemný. Někdo by tu v tuto chvíli rád zacitoval princip vlastního zájmu, self interest, který žene dnešní kapitalismus. Váš vlastní zájem vyvinout lék na rakovinu a prodat ho všem nemocnicím světa je sice hezký nápad, ale dost špatný byznys plán. Poněkud jistější bude otevřít si kavárnu. A zde na scénu vstupuje stát, který nemá zájem na vlastním obohacení. Proto se už dlouhá léta na univerzitních půdách hledá lék na HIV, řeší jaderná fúze, thoriové reaktory nebo problémy tisíciletí.

Pozorný čtenář si všimne, že nikde neřeším kontrafakční situaci - “co by kdyby nebyly vládní programy a veřejné univerzity?” Nevím a ani to teď neřeším. Já jen chtěl ukázat, že čo bolo, to bolo ze značné části za pomocí těch hnusných dotací a jiných programů financovaných z daní.

A kdyby se někdo ptal, jak to tedy má být, tak já bych docela souhlasil s následujícím citátem. Pokud přikyvujete a jste libertarián, tak si raději nehledejte, kdo a kde to pronesl.

The important thing for Government is not to do things which individuals are doing already, and to do them a little better or a little worse; but to do those things which at present are not done at all.

Herci, zpěváci a manželky - do politiky nám nekecejte

Často se k dění na ekonomické či politické scéně vyjádří nějaká známá osoba. Ať už jde o moderátora, herce, zpěváka či příbuzného někoho známého. Názory na jejich výplody se liší, ale často se omílá: “Měl by se radši držet svýho povolání, to mu jde.”

Fotbalista kope do míče

Jaksi se vžila představa, že sportovci umí akorát tak svoje disciplíny, jinak jsou v životě naprosto nepoužitelní. Stejně tak je nakládáno s herci. Dělo se to když “Guma” Šlégr nastupoval do sněmovny nebo Jandák na ministerstvo.

Nějak mi nejde do hlavy, kde se v lidech bere, že mají takoví lidé horší předpoklady k výkonu veřejné funkce nebo jen komentování současného dění. Když se do politiky hrnou desítky doktorů, neslyšíme podobné nářky, protože se asi znalost histologie se ukázala být velmi pomocnou v politice.

Vůbec by se takové argumenty nelíbily třeba Garrymu Kasparovovi, Arnoldu Schwarzeneggerovi nebo Ronaldu Reaganovi. Všichni tři velmi úspěšní ve svém oboru a nadále velmi významné osoby ve veřejném životě, v opozici problematického Ruska, spravující krachující Kalifornii nebo významně reformující Spojené státy.

Povolání: manželka

Nedávno bylo rušno kvůli komunálním volbám, kde mnozí zpochybňovali schopnosti Elišky Kaplické, brali ji jako profesionální manželku. Podobně lidi ohrnovali nos nad Livií Klausovou, když se o ní uvažovalo jako o velvyslankyni v Bratislavě.

Livie Klausová prý nemá být velvyslankyní, protože na ten post by měl jít někdo kvalifikovaný. Rád jsem se účastnil diskusí, protože nikdy nikdo nevěděl, co je paní Klausová zač, jaké ona má vzdělání a zkušenosti. Konsensus byl, že se na funkci nehodí, prostě to je manželka. (Schválně si o ní něco dohledejte. Mmch. nakonec je velvyslankyně.)

Opět by se argumentace nelíbila bývalé kandidátce na prezidenta, právničce s titulem z Yale, senátorce nebo ministryni zahraničních věcí… manželce Billa Clintona, Hillary. Podobně profesionální manželkou je i současná první dáma Michelle Obamová, ta se po studiích na Princetonu a Harvardu živila jako právnička. Ale ať do politiky nos nestrká, je to manželka.

Jak poznat schopnosti?

Neříkám, že všichni herci, zpěváci či manželky jsou schopní a vhodní jedinci na veřejné funkce nebo komentování politické situace. Výše zmíněné příklady tomu ani nemají sloužit, jde jen o několik málo ukázek. Má vám to spíš připomenout, že stejně jako byste neměli hodnotit knihu podle přebalu, neměli byste se dopouštět unáhlených hodnocení u lidí praktikujících výše zmíněná povolání.

A když už říkáte “Měl by se radši držet svýho povolání”… co děláte vy?

Život v UK, díl devátý. Cykloměsto (část první)

Sedím v kavárně a z okna koukám na Emanuela, moje kolo. Přijel jsem na něm, i když venku pršelo. Pojedu na něm večer za přáteli. A ráno na trénink. A ve všední dny do práce. Zkrátka kamkoli. Žiju v cykloměstě, podíl jízdy na bicyklech je tu největší v celé zemi, necelá polovina všech výletů tu je absolvovaná na tomto zatracovaném prostředku.

Ano, jezdí se tu na kole spousta lidí. Ano, jezdíme tu celý rok. V libovolném počasí. Kamkoli. Člověk by si řekl, že člen Auto*Matu by tu učůrával radostí, ale není to tak růžové, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Rozdělím povídání o cyklistice na dva díly. Napřed popíšu svoje dopravní prostředky, poté samotný provoz.

Začalo to Natašou

Byl to můj třetí den v Británii. Potkal jsem svoje nové spolužáky a ti povídali, že si musíme rychle pořídit kola. Přece jen se tu kupují z druhé ruky a měli jsme jen pár týdnů do příjezdu bakalářů, kteří by dobré kusy vykoupili. A hlavně jsme chtěli drandit městem co nejdřív.

Ve strachu, že mi nějaké fajnové bicykly vykoupí ostatní, začal jsem odpovídat na inzeráty na internetu. Za pár hodin jsem stál před domem v západní Cambridge a čekal na Audrey, která pro mě měla kolo. Na fotce nebylo moc poznat, o co jde, vypadalo ale normálně. A taky jsem nevěděl, že majitelka je žena, její jméno na inzerátu nebylo. Vlastně zpětně nevím, proč jsem na ten inzerát odpovídal.

Přišla dívka vysoká metr padesát, kolo na ni i tak bylo dost velké. Bílé. Řidítka zahnutá. Jeden převod. Železné brzdy. Sedadlo ukrutně nízko. Růžová stuha na řidítkách. Brilliant. Usmál jsem se, zaplatil a odjel na svém novém dopravním prostředku. Dostalo své jméno. Nataša. (Na fotce po upadnutí sedla, jinak v celku.)

natasa

natasa

Bylo to úžasné kolo. Jeden převod byl tak akorát na místní pohybování, zahnutá řidítka dodala na stabilitě, stuha napomohla tomu, že nikdo neměl zájem kolo ukrást. Krom gangu desetiletých holek. Ale ty tu prý nemáme.

Železné brzdy byly taky super. Kdybyste nechápali - prostě místo kabelu byl kus železa. Nataša brzdila dobře. Teda když bylo sucho. Když pršelo/sněžilo, brzdy přestaly fungovat, což jsem vždycky zjistil na křižovatce nebo na mém oblíbeném mostě, který končí otočkou o 180 stupňů. Au.

Jak popis naznačuje, nešlo o to nejnovější kolo. Když jsem si nechal měnit duši, majitel cyklodílny byl z Nataši nadšen. Koukal na každý šroub a jeho komentář “tyhle matky se nedělaj od druhý světový,” což jsem nevěděl, zda je dobře – že to dodává historickou hodnotu – nebo jestli to bude znamenat moji brzkou smrt.

Nataša umřela letos v únoru, když jsem jel z práce domů, a najednou jsem nejel. Sedlová tyč se zlomila. Ukázalo se, že mnou povytažená tyč byla vytažená tak vysoko (byť stále pro mě dost nízko), že se na ní vytvářel přílišný tlak, a prostě se toho dne zlomila. Holt kolo bylo stavěné pro slečny vážící tolik, co já v páté třídě. Sváření rámu, který se při tom všem také trochu poničil + nová sedlová trubka – usoudil jsem, že by vyšlo na moc peněz a že je čas koupit si trochu mužnější bicykl.

Emanuel na scéně

Už dlouho jsem chtěl silniční kolo. A jeden pán tu ve městě restauruje staré silničky – přestříká rám, použije nové kabely, brzdy atd. A za pár tisíc můžete mít krásné silniční kolo. Jelikož jsem potřeboval kolo obratem, neměl jsem moc na výběr. Pán zrovna měl jen několik kusů k dispozici, většina pro mě byla moc velká nebo moc malá. Emanuel byl ideální.

emanuel

emanuel

Na Emanuelovi se jezdí suprově. Po roce a půl bylo fajn mít převody, přeci jen máme ve městě dva kopce, na každém strávíte minimálně dvacet sekund, takže podřadit se vyplatí. On jeden převod je do jisté míry výhoda, nemůže se vám rozbít přehazování a řetěz tolik nepadá. Obojí se naštěstí Emanuelovi vyhnulo, ale je to jen otázkou času. I tak si libuju, protože s převody se lépe závodí.

Už na Nataše jsem předjížděl velkou část zyklistů, na Emanuelovi si připadám jako Lance na EPO. Takže cestou do práce předjíždím slečny v sukýnkách a připadám si jako mistr světa. Řidiči ohleduplnost moc neřeší. Vidí, že máme helmu, tak stačí mě minout o pár centimetrů, hlavu si nerozbiju. U osobních aut to ještě přežiju, ale už do mě nejednou nacouvala dodávka, vytlačila mě míchačka nebo náklaďák, jednou mě málem zmáčknul autobus. Radosti.

Občas přibrzdím

Nerad na kole ztrácím čas, takže většinou jedu relativně rychle. Navíc menší diferenciál mezi vaší rychlostí a provozem okolo docela pomáhá z hlediska bezpečnosti. Co se ale týče brždění, pár věcí mě nemile překvapilo.

Nejzásadnější asi je, že velká část kol tu má brzdy naopak. Pravá je přední, což člověka nepotěší, pokud dvacet let pravou brzdí zadní kolo. Takže párkrát jsem se podíval přes řidítka, jednou jsem při tom i zkontroloval SPZ auta naproti. Už jsem se přizpůsobil, skoro.

Další problém je s omezenou funkčností brzd při dešti. A jelikož jsem v Anglii, tento problém se objevuje dost často :) Máme to z domova napřed hezky z kopce. Pod kopcem kruhový objezd. Takže si vždy ráno jedu jako král, těsně před objezdem zmáčknu obě brzdy, a nic se neděje. Sakra.

Naštěstí jsem si zvykl brzdit botama. To jsem se naučil zejména na tom mostě, který jsem popisoval výše. Nezabrždění tam znamená dost bolestivý náraz do betonu. Těžko říct, zda to je horší či lepší než vjezd do kruhového objezdu za plného provozu. Každopádně si dávam větší pozor.

Poslední problém s bržděním je, když nebrzdím kolem, nýbrž ksichtem. Jednou se mi podařilo zabrzdit takovým způsobem, že jsem opustil kolo, zabrzdil a krom jedné malinké odřeniny se nijak nezranil. Ta odřenina byl můj nos, ret a vyražený zub. Foto vkládat nebudu, ať se nelekáte, ale kdyžtak tutaj.

Bolelo.

Příště

Tolik k mé výbavě, příště se rozpovídám o tom, proč vlastně všude jezdím na kole a jak to tu funguje. Díky za čtení.

Život v UK, díl osmý. Britská zdvořilost

Asi jste už slyšeli o pověstné slušnosti Britů. Bral jsem to vždy trochu s nadsázkou, ale oni fakt takoví jsou. Jelikož se sám snažím být (na veřejnosti) slušný, jsem tu ve svém živlu, tedy skoro.

Ať se snažím sebevíc, moje slušnost je zoufale slabá v porovnání s průměrným Britem. Už jsem jednou psal o slušnosti u holiče, takové chování tu je ale všudypřítomné. Místy mi to vlastně až vadí, nerad někomu “dlužím”, ve smyslu že když je na mě někdo hodný, cítím morální povinnost mu to oplatit. A za ty dva roky jsem si vypracoval solidní deficity slušnosti.

Britové to tak ale neřeší, alespoň mám takový pocit. Je to prostě tak všudypřítomný styl chování, že to funguje podobně jako rundy na pivu, o kterých jsem psal že je nikdo příliš neřeší.

Howdy, mate

Potkáte-li muže z Anglie (teď opravdu myslím Anglii, nikoliv Británii nebo Spojené království), je slušná šance, že u něj budete “mate”. Je úplně jedno, zda jste s ním vyrůstali nebo si od něj kupujete žvýkačky v samoobsluze.

“Hello, mate. You alright, mate? Cheers, mate.” Tohle nejspíš uslyšíte při jakémkoliv nákupu. Cheers je “díky”, kdyby to nebylo jasné. To se také naučíte říkat kdykoliv a kdekoliv, psát na konce e-mailů, esemesek a Snapchatů.

Podržíte-li tedy někomu dveře, vyslechnete si “cheers, mate”, poněkud mě ale zmátlo, když mi kolega podržel dveře, já prošel a on mi poděkoval. Děje se to teď tak často, že rád chodím do dveří. Občas spěchám k otevřeným dveřím, protože vím, že budu odměněn :-)

A moje oblíbené - když do vás někdo vrazí, je to samozřejmě “sorry, mate”. Na tom by nebylo nic zvláštního. Ale ono se to stává oboustranně, tedy když do někoho vrazíte vy, dotčená osoba to vidí jako svou chybu, takže i tehdy se omluví on. Když do sebe vrazí dva Angličané, bez ohledu na vinu uslyšíte “sorry, mate” od obou.

Nejde jen o akt, ale i o úmysl. Vycházel jsem takhle z obchodu, byl jsem pár metrů od dveří, v mé trajektorii šla slečna dovnitř. Pokud by někdo nezměnil směr, narazíme do sebe za několik sekund. Ona však rychle změnila trajektorii a omluvila se, že byla mezi mnou a dveřmi. Zmateně jsem jí poděkoval za změnu směru.

Může se to ale zacyklit. Jednou jsem takhle chtěl projít uličkou v restauraci. Stejný úmysl z druhé strany měla i servírka. Stáli jsme tak každý na jednom konci, zablokování. Po třiceti sekundách a řadě awkward úsměvů nakonec ona ustoupila a prošla. Vyhrál jsem!

Doma, v práci, v restauraci

Nezáleží tolik na prostředí. Člověk by čekal, že v restauracích nebo v retailu na vás budou ochotnější, ale ono už není moc kam jít. Proto až skoro nerad chodím nakupovat oblečení, protože se na mě prodavači a prodavačky seběhnou jako hyeny (ať už mají podíl na prodeji či ne), a já vždy cítim morální povinnost si něco koupit. Mám tak doma pěknou hromádku bílých triček ze Zary, H&M, Bershky nebo Top Mana.

Jste-li tedy zvyklí na poměrně chladný přístup při nakupování, budete nejspíš (příjemně) překvapeni. A když vám milá prodavačka s úsměvem pomůže, nechte snubák v kapse, námluvy neprobíhají (nejednou jsem si dělal naděje). Podobně vám může baristka v kavárně nabídnout, že vám jídlo donese, ale není to takový ten výraz “je to moje práce, donesu vám ho”.

Přetvářka při strastech

Zatímco v Americe jsem měl pocit, že jde o všudypřítomnou přetvářku, zde mám pocit, že to Angličané hrají jen v případě, že se jim něco nelíbí, a nechtějí to na sobě projevit. I když je práce nebaví, maskují to celkem slušně.

V mé oblíbené kavárně majitelka obsluhovala podivné hosty, ochotně jim vrátila peníze, když si stěžovali na jídlo (které ale celé snědli). Když odešli, tak svou zlost ventilovala kolegyni, ale při jednání s hosty byste na ní nespokojenost nepoznali.

Podobně když v jedné restauraci u vedlejšího stolu popletli prakticky všechny objednávky, hosté se tvářili jako by to byla jejich chyba. Velmi se omlouvali, když reklamovali donesené pokrmy. Někteří začli jíst, co jim bylo doneseno, protože jim bylo hloupé si stěžovat.

Neverbálně i verbálně

Zatímco všechny “cheers”, “mate” nebo “love” jsou tak časté, že už je pomalu ani nevnímáte, občas se rozjíždí krátká diskuse. Očividně je neslušné být v blízkosti jiné osoby a být zticha.

Takže když jsem u pisoáru stál vedle postaršího pána z Cornwallu, otočil se na mě a povídá “venku je sychravo, co?” Ano, je, jsme v Anglii! Podobně tomu bylo, když jsem si v kolárně v práci nandaval bundu vedle kolegy, se kterým jsem se v životě nebavil. “It’s windy out there, eh?” Jo, stromy mají kmeny vodorovně, takže úplně nevím, jak ti na to odpovědět.

Když jsem na svoje narozeniny napekl sušenky pro všechny kolegy, přišlo mi pár “cheers, mate” emailů a pak jeden od našeho administrátora, pána před důchodem, takového hodného dědečka. (A ano, jezdí do práce na kole.)

Když jsem před Vánoci (dobře, bylo září) nakupoval ingredience na cukroví, u pokladny se mě slečna ptala, co peču. Tak jsem dlouze vysvětloval vanilkové rohlíčky.

Nakažlivé

Neříkám, že všichni se takto chovají, ale drtivá většina místních takto opravdu reaguje. A přidává se i naplavenina, tedy přistěhovalci. Někteří noví budou nevlídní, ale dlouhodobě žijící cizinci začnou dříve nebo později chrlit cheers, mate a úsměvy.

I já se tu přízpůsobuji. Mojí nejnovější oblíbené slovo je “brilliant”. Vše je brilliant. Je jedno, zda mě to nesmírně těší nebo jen mírně povzbudí. Když mi kolegyně donese sklenici vody, je to brilliant, cheers (ona můj mate není). Když mi kolega něco pošle pozdě, je to samozřejmě brilliant, protože jsem to konečně dostal, i když z toho nejsem dvakrát nadšen.

Takže cheer up, mates, trochu pozitivity do života.